Sama mezi muži: Omzina, jediná taxikářka v násílím ovládaném Bagdádu | Reflex.cz
nahoru

Sama mezi muži: Omzina, jediná taxikářka v násílím ovládaném Bagdádu

Lenka Klicperová6. června 2017 • 16:30
Sama mezi muži: Omzina, jediná taxikářka v násílím ovládaném Bagdádu
foto: Lenka Klicperová

Rázná žena v šátku je jedinou profesionální řidičkou v iráckém Bagdádu. První den, kdy usedla za volant, se jí všichni muži na ulici smáli. Mysleli si, že se natáčí jakási reality show. Ale Omzina se nedala.

Bagdád býval kdysi městem z pohádek Tisíce a jedné noci. Bývala to Vídeň Blízkého Východu, s divadly, knihovnami a kavárnami. Poslední desetiletí však město prochází těžkou zkouškou. Americká invaze, stažení vojáků, vzestup Islámského státu, válka, sebevražedné útoky, výbuchy – to vše z něj udělalo jedno z nejnebezpečnějších měst světa. Bagdád není město pro turisty. Vzít si tu jen tak taxi může být vážný bezpečnostní problém. Při své poslední návštěvě Bagdádu jsem se toho odvážila jen jednou, a když najednou řidič zastavil, že si potřebuje zavolat, prožily jsme s kolegyní perné chvíle. Už už to vypadalo, že se staneme terčem únosu. Pak už jsme si nechávaly volat striktně jen prověřené řidiče se stálým zaměstnáním.

Všichni ji okrádali

Bagdád je ale také místo, kde narazíte na mimořádně silné a zajímavé lidi. I ženy. První ženou, která vstoupila na pole ryze mužského podnikání je paní Omzina.

Omzina Rafida Shakir Abood je jedinou ženou v celém Bagdádu, která se živí taxikařením. Na jihu Iráku prý pracuje ještě jedna její kolegyně, která se živí povoláním pro ženy v Iráku tak netypickým. Irák je dnes v podstatě rozdělen na kurdskou část (irácký Kurdistán) a arabskou část. V Kurdistánu je atmosféra uvolněnější a ženy si zde mohou dovolit výrazně více než v arabské části. Pro většinu žen v arabské části Iráku je dnes hlavní náplní starost o rodinu a manžela. Vyjít samotná na ulici se odváží jen hrstka z nich. Omzina však nemá na výběr.

„Manžel beze stopy zmizel v roce 2004. Já zůstala sama se šesti dětmi. Neměla jsem nikoho, kdo by se o mě postaral. Zkoušela jsem pracovat v obchodě, ale výdělek stačil sotva pro jednoho, ne pro celou rodinu,“ vzpomíná paní Omzina. Pak dostala nápad – vzala všechny peníze a koupila si minivan. Stala se taxikářkou.

Zpočátku to bylo více než těžké. „Neodvážila jsem se řídit auto sama, tak jsem si postupně najal třináct řidičů. Všichni mě okrádali. Tak jsem si řekla dost, sebrala všechnu odvahu a sedla za volant. První den jsem vyjela a všichni na mě pokřikovali a smáli se mi. Mysleli si, že je to nějaká zábava, že tam místní televize natáčí bizarní realityshow,“ vypráví usměvavá žena.

Usměvavá řidička

Omzina nakonec získala prvního zákazníka a po něm se odvážili i další. Celodenní výdělek jí ale večer ukradl jeden z jejích mužských zákazníků, který se zprvu jevil jako milý pomocník. „Nevěděla jsem v tu chvíli, jestli se mám ze zoufalství smát nebo plakat. Druhý den jsem ale přes to všechno musela sednout do taxíku znovu. Kdo by nakrmil děti?“ ptá se Omzina.

Postupně si Omzina vytvořila stálý okruh zákazníků, i když i dnes se jí občas stane, že jí někdo odkráčí bez placení – ženě přece nebude platit. Na taxikářku v hidžábu si zvykli i vojáci na checkpointech, které si získala svou nezdolností a optimismem. Přesto nemá vyhráno. „Bojím se, že jednou přijdu k autu a bude v něm na mě čekat bomba. Bagdád je plný výbuchů a já musím extremistům vadit.“

Omzinina rodina má se sektářským násilím v zemi své kruté zkušenosti. Omzinin manžel nezmizel jen tak náhodou. Přednášel jako vysokoškolský pedagog v zahraničí. Jednou v televizním zpravodajství poznal na záběrech své mrtvé příbuzné. To ho přinutilo k návratu do země. Krátce poté ho ale unesla neznámá extremistická skupina. „Dokonce jsem s ním ještě naposledy mluvila po telefonu. Dali mi deset dní na to, abych sehnala peníze. Tak obrovskou částku, jakou požadovali, jsem ale sehnat nedokázala. Od té doby jsem ho neviděla. Vím, že je mrtvý.“

Bagdád je jiný než dřív

Omzinin příběh je ojedinělý. Bagdádské ženy zůstávají ve většině případů doma skryty zrakům ostatních mužů. Závisí na tom, zda se o ně manžel dokáže postarat či nikoliv. „Naši rodinu živí manželův krámek. Posledních šest let se nám vede moc špatně, nemůžu do práce, jsem zcela závislá na manželovi. Snažila jsem se, aby moje děti měly vzdělání, ale i přesto, že chodily do škol, práci nemají. Sedíme všichni doma, i kvůli bezpečnostní situaci. Dřív to bylo lepší, to jsem pracovala v továrně a mohla jsem vycházet ven,“ říká Ibtisan Hashun, jedna z tisíců obyvatelek Bagdádu pohybujících se po ulici pouze v černé abáji. Ibtisan jen nerada přiznává, že za Saddáma Husajna bylo líp. Ibtisan je ale jen obyčejná žena bez vzdělání. Podlehla atmosféře strachu, který kolem sebe šíří extremistické skupiny z řad šíitů i sunnitů.

Bagdád ale dnes vidí jinýma očima i vzdělaná a velice otevřená žena. „Vystudovala jsem v sedmdesátých letech univerzitu v Bagdádu. Když jsem se po osvobození Iráku vrátila do Bagdádu, nepoznala jsem to město. To byl úplně jiný Bagdád, než jaký jsem znala já. Dokonce mentalita lidí se změnila. Před tím byl Bagdád velmi krásný, otevřený a svobodomyslný,“ říká Hero Talabání, manželka jednoho z předních iráckých politiků Džalála Talabáního.

Je suis Bagdhad?

Dnešní Bagdád je plný násilí a útoků. Největší bombové atentáty se neodehrávají v Evropě a neumírají při nich Evropané. Dějí se na Blízkém Východě. Jen v Bagdádu za posledních pět let většinou nepřejde jediný den, aby se tu nepřihodil alespoň menší výbuch, střelba či únos. Česká média zaznamenávají tento teror, jen sporadicky. A Facebook nezahlcují výkřiky Je suis Bagdhad.

Nejhorší bombový útok za posledních deset let se odehrál 3. července 2016 v bagdádské čtvrti Karráda a přihlásil se k němu Islámský stát. Zahynulo při něm podle posledních údajů na 324 lidí. Nebyli to žádní extremisté napojení na nejrůznější organizace, byli to obyčejní obyvatelé Bagdádu, kteří šli nakupovat. Končil ramadán, postní měsíc, a ten je vždy v Bagdádu velmi exponovaným obdobím z hlediska teroristických útoků. Vyrovná se mu snad jedině Íd, další z muslimských svátků, který letos následoval hned po ramadánu. Lidé se útoků v tomto období obávali, nicméně se dál snažili žít své životy jako normálně. Bagdád už je navíc tak trochu na útoky zvyklý.

Poslední velký útok otřásl Bagdádem 30. května letošního roku. Podle všeho jej má na svědomí také Islámský stát. Bomba zabila nejméně 26 lidí a zranila desítky dalších. Zcela jistě to nebyla poslední exploze v neklidném městě. Proto Omzina uvažuje o tom, že rodnou zemi opustí. „Jednou vybuchla bomba velmi blízko u mého auta. Mám strach. Jestli se tady něco nezmění, pokusím se utéct do Turecka a získat status uprchlíka. Chci, aby se moje děti nemusely bát žít,“ dodává Omzina a nasedá do auta na svou pravidelnou taxikářskou šichtu.

Lenka Klicperová


Klíčová slova: Irák, Bagdád, taxi, násilí



Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země