Netradiční česká expedice plná dobrodružství: Okruh Střední Asií Škodou 100 z roku 1969 | Reflex.cz
nahoru

Netradiční česká expedice plná dobrodružství: Okruh Střední Asií Škodou 100 z roku 1969

Daniel Urban5. června 2017 • 08:30
Netradiční česká expedice plná dobrodružství: Okruh Střední Asií Škodou 100 z roku 1969
foto: Daniel Urban

Hnala nás touha dokázat, že lze jet skoro padesát let starým autem, které nemá ani posilovač brzd, na dlouhou cestu. Bez GPS jen s mapou a kompasem. Že jdou překonat i cesty, které se zdají nesjízdné. Proto jsme se vydali do Asie.

Evropou bychom projeli bez problémů, nebýt pozvání slovenského páru v Bulharsku na pláž. Stalo se to, co se muselo stát, zapadli jsme do jemného písku až po podlahu. Naštěstí Slováci měli off-road a vytáhli nás. Když jsme přejeli most přes úžinu do Asie, čekalo nás překvapení. Hned za mostem stála odstavená, asi 26 let stará Škoda Favorit s uvařeným motorem a tureckou značkou. Odstranil jsem kolegovi škodovkáři závadu a doplnil mu vodu z našich zásob. Měl radost a na oplátku nás vybavil radou, jak se vyhnout dopravním kolonám v Istanbulu. Přes Turecko jedeme co nejrychleji, zajíždíme se podívat jen na východ. Divokým Kurdistánem kolem jezera Van jsme vyšplhali až do výšky 2600 m n. m. a kolem hory Ararat jsme začali směřovat do Íránu.

Íránem bez peněz

V Íránu nás čekal jiný svět, který pro nás bude už navždy spojený s neuvěřitelnou ochotou a dobrotou místních obyvatel. Kdekoli jsme zastavili, okamžitě se seběhl dav lidí kolem Barči. Ptali se, co je to za auto a kam jedeme. Stále nám nosili jídlo a pití. V Íránu jsme taky ale měli první poruchu na vůli v řízení.

Nechtělo se mi v tom vedru pod auto, tak jsme navštívili místní servis a za tři hodiny a 130 Kč bylo opraveno. A to kluci nikdy škodovku neviděli. Během opravy mi ukazovali na mapě, kudy jet. Projeli jsme územím bývalé perské říše až k Perskému zálivu.

Navštívili jsme Pasargadae a Persepolis. V centrálním Íránu nám došly peníze, měli jsme sice dost dolarů, ale ty nikdo nechtěl směnit, ani banky. Peníze jsme sháněli víc než dva dny. První den večer jsme měli kliku, že majitel obchodu sbíral bankovky a směnil nám za pět dolarovek, za to jsme koupili vodu a nějaké jídlo, ale nevyřešilo to problém s benzinem. Další den jsem po neúspěchu v bankách zašel do velké honosné budovy, kde na stěně visel velký portrét Chomejního.

Myslel jsem si, že je to nějaká vládní budova. Vrátný mě odvedl do kanceláře, kde na dveřích bylo napsáno director. Uvnitř seděl muž v turbanu a neuměl anglicky, nicméně pochopil, co potřebuji, a zavolal do rozhlasu. Byl to ředitel místní školy. Po chvíli přišel další muž, učitel angličtiny, a po chvíli dohadování mi byl ochoten směnit sto dolarů. Byli jsme zachráněni.

Pohostinnost, kam se podíváš

Během cesty jsme spali pod širákem, během jedné noci nás vyhmátla policie s vojáky, nebylo příjemné se rozespalý koukat do hlavně samopalu.

Ale když jsme ukázali pasy, policisté nám vysvětlili, že spíme v oblasti výskytu jedovatých hadů. Doprovodili nás do parku ve městě a jako omluvu za probuzení nám koupili snídani. A přidali cennou radu jak přespávat ve městech v parcích nebo v mešitách, stejně jako této možnosti hojně využívají i místní. Takové kempování po íránsku. Když jsme poprvé rozbili tábor v parku na trávě, dali jsme se do společné přípravy jídla spolu s místními. Po chvíli už u nás stojí policista, že prý musíme spát na betonových soklech, protože tráva je cenná a můžeme ji zválet. Místní si to ovšem nenechali líbit a vynadali mu, že jsme z Československa a že jako hosté můžeme trávu klidně zválet.

Když jsme se vraceli od Perského zálivu, kde byla velká vlhkost a 55 stupňů, potřebovali jsme už nutně po několika dnech sprchu.

Ve městě Šíráz jsme se zeptali dvou mladíků na autobusové zastávce kudy k hotelu. Nebyli nám schopní cestu vysvětlit, ale zavolali třetího, ten přijel autem s tím, abychom ho následovali. Jeli jsme skoro dvě hodiny. Nakonec nás dovedli k šestadvacetipatrovému pětihvězdičkovému hotelu. A mně dali košili, abych nedělal ostudu. Na recepci chtěli za noc 160 dolarů, smlouval jsem, co to šlo, a nakonec stačilo dolarů 60.

Když už jsme si užívali pohodlí na pokoji, zaklepal někdo na dveře. Za dveřmi stál pikolík se zlatým vozíkem na kufry a na něm měl naložené naše kanystry a vše, co jsme měli na zahrádce. Nasmáli jsme se hodně a ještě špinaví a zpocení jsme jeli výtahem se všemi těmi krámy zase dolů dát je zpátky na auto.

Začíná ta pravá rallye

Dostat se do Turkmenistánu přes byrokracii na hranicích byl skoro nadlidský výkon. Po pěti hodinách a dvojí kontrole útrob Barči, lehčí o 250 dolarů za poplatky, jsme konečně přejeli do země, kde vládne tvrdou rukou diktátor. Internet je skoro nedostupný, cesty připomínají testovací polygony automobilek vyrábějících off-roady. Chtěli jsme ve městě Mary najít hotel, abychom se zase umyli. Jedeme ve tmě po celkem slušné silnici, najednou rána, až se otevřela kapota, já hlavou udělal dolík do střechy.

Co to sakra je? Z auta nám teče nějaká kapalina, to auto nemohlo přežít, dojeli jsme. Za chvíli ale zjišťujeme, že tragédie se nekoná – tekutina vytékající z auta byla sladká. Byl to íránský meloun, který se roztrhl na zahrádce na střeše, autu se naštěstí nestalo nic. A my zírali na rozestavěný most, kde chybělo kus vozovky, naštěstí jsme ten chybějící kus přeskočili.

V Uzbekistánu jsou cesty podobně kvalitní, takže jedeme velmi opatrně, první zastávkou je město Buchara, s krásným historickým centrem, ve kterém si připadáte jako v pohádce. Dojem kazí jen houfy turistů, ti jsou naštěstí jen na centrálním náměstí, v bočních uličkách plných čajoven a hospůdek tolik lidí není. Pokračujeme dál až do Samarkandu. Opět míjíme neuvěřitelně krásné orientální stavby, které jsou už bohužel obestavěné moderním asfaltovým parkem.

Druhý den jedeme ještě kousek za Samarkand, a když má Barča na tachometru přesně 11 400 km od renovace, otáčíme na západ domů.

Mrtvo kolem Aralu

Naše Barča má nádrž na 32 litrů benzinu a s sebou vezeme ještě čtyři kanystry na 80 litrů. Udělali jsme základní chybu, natankovali jsme nádrž a všechny kanystry v Buchaře. Pak naše cesta pokračovala do Samarkandu a zpět. V Buchaře bylo v kanystrech ještě 40 litrů a asi půlka nádrže. Benzínek všude dost. Vydali jsme se proto na cestu pouští na západ na asi tisíc kilometrů dlouhou cestu k Aralskému jezeru a následně ke kazašské hranici. Jenže tady se benzin sehnat nedal. Kanystry prázdné a na přístrojové desce už svítí hladové oko, dojedeme tak 80 km. Nedá se sehnat voda, máme už jen 10 litrů vařící vody v kanystru na střeše, ještě z Íránu.

Voda už sice trochu páchla, ale měli jsme filtr. V pouštích jsme měli spotřebu deset litrů vody na osobu na den. Až tady si člověk uvědomí, co to znamená nemít dostatek vody. Měli jsme kliku, natrefili jsme na městečko, které nebylo na mapě, a po dvou hodinách domlouvání s podivnými existencemi jsme se dostali na černý trh. Tam se nám podařilo domluvit nákup 30 litrů benzinu. Po chvíli přijíždí auto a už mi lijí z PET láhví benzin do kanystru.

Najednou přijíždí další auto s dalším benzinem a jeho řidič začal řvát na toho, co mi lije benzin. Ten přestává lít, vstává a začne také řvát na toho druhého a začínají do sebe strkat. V tu chvíli přijíždí další auto, asi kápo, a přidá se k řevu. Dáváme kápovi smluvenou částku, rychle doléváme kanystr a mizíme, abychom nepřišli k úhoně. Benzin není moc kvalitní, zvoní nám ventily, ale večer přijíždíme k Aralu. Tam stavíme přímo na památníku stan. Přidává se k nám vojenská hlídka a chce se podívat na fotky z cesty. Od prohlížení nás vyžene až nálet bodavého hmyzu.

Po silnici vraků do Ruska

Celnice na kazašské hranici je zavřená, jen venku stojí voják. Jana mu vysvětluje, že jsme expedice a auto půjde do muzea, až dojedeme. Cosi drmolí do vysílačky a pustí nás dovnitř. Další voják nám provede pasovou kontrolu a pouští nás bez kontroly auta do země. Kazachstán nás přivítal cestami, na kterých nebyla ani kapka asfaltu. Všude kolem cest se povalovala torza aut, autobusů, dokonce i náklaďáků. Barča se držela, jeli jsme hlemýždím tempem vyhýbajíce se dírám, do kterých by se vešlo celé auto. Nakonec to dobře dopadlo a před námi bylo Rusko.

V Rusku se začala rapidně měnit krajina. Kolem se to začalo zelenat, ochladilo se a my poprvé po pětadvaceti dnech viděli mraky. Naší první zastávkou v Rusku byla Moskva. S Barčou jsme projeli po pěší zóně kolem chrámu Vasila Blaženého.

Vytáhli jsme velkoformátovou českou vlajku a jali se fotit. Ruští policisté byli tak vykulení, že na nás jen překvapeně zírali a nechali nás být. V Petrohradě jsme si osahali dělo, které zahájilo Velkou říjnovou revoluci, která se odehrála v listopadu. Ale opustit Rusko se ukázalo jako docela zásadní problém. Celníci chtěli přeložit perské nápisy na Barče a nevěřili nám, že nevíme, co znamenají. Zachránila nás nakonec Barča. Celník s největším počtem hvězd na uniformě se důležitě postavil za auto a chtěl vidět „bagážník“. Zíral na motor, který je vzadu, jako vyjevený a ostatní celníci se mu řehtali. Hodil po nás pasy a se skřípěním zubů nás po tříhodinovém výslechu pustil.

Pobaltím přes Polsko domů

Cesta Pobaltím byla nevlídná, zima, déšť. Jeli jsme ale aspoň po kvalitních cestách domů. Jen jednou Barča nechtěla ráno nastartovat. Místní nás pustili do garáže a my se jali opravovat. Nakonec se ukázalo, že odešly jen svíčky, stačilo je vyměnit a jelo se dál.

Během tankování u Varšavy za mnou přišel pumpař. „To jste to měli sem s tou starou stovkou daleko. Jak to, že jste z Česka dojeli až sem?“ divil se ten nebohý muž. Vzápětí málem upadl do mdlob z informace, že máme za sebou cestu přes Írán a na tachometru šestnáct tisíc kilometrů.


CESTA V ČÍSLECH

  • Délka cesty: 16 475km
  • Počet zemí: 15 na dvou světadílech
  • Spotřeba: 1000l benzinu, 12 litrů oleje
  • Průměrná spotřeba: 6,5 l/100km
  • Průměrná cena za 1l benzinu: 18,30Kč

Více info na: http://www.skoda100nacestach.cz/


1800 HODIN PRÁCE

Na začátku všeho bylo naše cestování s manželkou Janou moderními vozy po Evropě. Následovaly cesty do exotických destinací a cestování vozy z půjčovny. Během těchto cest jsme zjistili, že nejvíc nás na cestě baví – cesta. Začali jsme se poohlížet po starším voze k renovaci a přestavbě na expediční speciál. Nakonec to vyhrála Škoda 100, kterou jsme nazvali Barča. V našem okolí nikdo nevěřil, že s ní někam vyjedeme. Právě to nám hnalo vítr do plachet, během náročné renovace auta i přípravy cesty samotné.

Renovaci auta jsme si dělali celou prakticky sami, jako neautomechanikovi mi nikdo nevěřil, že to auto někdy pojede. Trvalo to celkem 23 měsíců a 1800 hodin práce a Barča před námi stála jako nová, připravená na velkou cestu. Naplánovali jsme cestu do Střední Asie, nakoupili mapy a potřebné vybavení. Sehnali jsme partnery a uspěli na Startovači. Jako den D byl určen 16. červenec 2016. Vrátili jsme se začátkem září.

Daniel Urban




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země