Řeka Ganga: Posvátný veletok očišťuje duši i tělo milionů hinduistů | Reflex.cz
nahoru

Řeka Ganga: Posvátný veletok očišťuje duši i tělo milionů hinduistů

Tomáš Beránek1. června 2017 • 08:30
Řeka Ganga: Posvátný veletok očišťuje duši i tělo milionů hinduistů
foto: Jaroslav Jindra

„Ó Gango má! Posvátná matko řeko! V tvé vodě očistím svou duši od hříchů!“ Tak se modlí miliony Hindů ke své svaté řece, v níž se koupou, z níž pijí a do které jsou jejich popel i mrtvoly vhazovány už několik tisíciletí. Věří, že její voda očišťuje duši i tělo a smývá jejich hříchy. Odnášejí si ji do svých vzdálených domovů, aby ji použili při obřadech narození a svateb. Tato řeka je srdcem Indie i hinduismu.

Stojím před čelem mohutného ledovce, zpod něhož vytéká široká zurčící bystřina sevřená silným ledovým příkrovem. Vysoká ledová stěna září nejrůznějšími barvami od bílé přes modrou a zelenou až po stříbřitě šedou a černou v posledních paprscích listopadového slunce, které se v následující chvíli schová za ostrou špičku Šivlingu (6543 m). Cítím, že obrovská masa ledu přede mnou je v pohybu, co chvíli se po jejích stranách odtrhávají malé kamenné laviny a se zlověstným šustěním se sypou dolů. Ledovec Gangótri je jeden z největších v Indii. Nad jeho zašedlým povrchem, umazaným od prachu a písku donesených nezkrotnými větry, se tyčí majestátní pyramida zaledněné Bhágirathi (6856 m).

Z ledové jeskyně zvané Gaumukh, což znamená „Kravská tlama“, se prodírá řeka Bhágirathi, největší zdrojnice Gangy. Posvátné místo je každoročně od května do října cílem tisíců poutníků, kteří po úzké stezce vyšlapané v kamenitých svazích himálajských velikánů překonávají osmnáctikilometrovou cestu z městečka Gangótri, kde končí silnice a s ní i civilizace. Na sklonku podzimu je však údolí téměř liduprázdné, vždyť za několik minut klesne rtuť teploměru hluboko pod bod mrazu.

Asi o tři kilometry níže v údolí přespává v malém ášramu Bhójbása několik mužů, kteří se odebrali do ticha hor meditovat. Ášramy hinduisté nazývají poustevny, v nichž se shromažďují lidé se společnými duchovními cíli. Přicházím sem s počínajícím soumrakem celý prokřehlý a s povděkem přijímám místo u ohně i šálek horkého čaje. Představený ášramu mi nabízí chlebové placky čapátí a ubezpečuje mě, že je všechno zadarmo. V následující větě se ale ptá, jak vysoký peněžní dar jeho ášramu věnuji. Když podepíšu darovací listinu na částku uspokojivé výše, chová se hned mnohem přátelštěji a zjišťuje, odkud jsem. Jeho reakce mi nijak nepřidává na klidu, obzvláště když s sebou nemám spacák: „Z České republiky tu před léty taky jeden byl. Přišel z ledovce promrzlej jako ty a do rána byl tuhej. Zakopali jsme ho dole u řeky…“

Chceš být šťastný?

Bohudík mě mají duchové hor raději než nebohého krajana, a tak mohu ráno pokračovat v sestupu širokým údolím podél šumící říčky. Nad městečkem Gangótri, v místě, kde poutníky láká k modlitbám štíhlá šikára hinduistického chrámu, nahrazují holé kamenité svahy s ojedinělými zakrslými břízkami měkké podušky jehličí himálajských borovic. Podle legendy bohyně Ganga, dcera nebes, vyslyšela modlitby krále Bhágiratha, jehož předkové po tři generace žili v přísném pokání, aby se zbavili hříchů. Ganga sestoupila v Gangótri na zem a vzala na sebe podobu řeky, v níž král mohl provést očistnou koupel. V místě, kde se ladná noha bohyně poprvé dotkla země, stojí klášter založený v 18. století na počest božské řeky.

Uzounké uličky Gangótri pevně svírají dřevěné domky. Před vchodem do malého krámku sedí ošuntělý stařík a zve mě k posezení. V jedné ruce žmoulá hašišové cígo, které mi hned nabízí se slovy: „Want you be happy?“ Horskou pěšinu vystřídala asfaltová silnička kroutící se uprostřed skalnatého svahu, pod nímž si kdesi v hlubině stále sílící proud Bhágirathi v hlučných peřejích razí cestu mezi žulovými bloky porostlými mohutnými cedry, jejichž příjemnou vůní je prosyceno celé údolí.

Zrození veletoku

Zrudlé zapadající slunce se dotýká klidné hladiny Gangy. Ženy ve žlutých a růžových sárí stojí v dlouhých zástupech podél písčitého břehu řeky po kolena ve vodě a v natažených pažích drží před sebou ošatky naplněné čerstvou zeleninou, ovocem a sladkostmi vyrobenými z právě sklizené rýže. Ústa žen se rytmicky pohybují v modlitbě určené bohu Slunce. Jemu obětují část první úrody ze svých políček, jeho prosí o splnění svých přání, k němu se modlí za další úspěšnou sklizeň a bohatství pro svou rodinu. Nastal svátek Čháthoslavující novou úrodu. Za svitu olejových luceren ženy odevzdávají ošatky s obětinami vodnímu živlu jako díkůvzdání za dobrou úrodu. Kolem pobíhají křičící děti a mládež připravuje malé ohňostroje. Každý se chce bavit, noc je dlouhá a do východu slunce, kdy začne další část modliteb, vrcholící pětinásobným pozdravením slunce a vlitím obětovaného mléka do Gangy, je daleko.

Mezitím vlahým listopadovým večerem kolem rozjařených oslavenců plynou vody Gangy, která od výtoku z ledovce klesla o celých 3500 výškových metrů a proměnila se v klidnou a tichou řeku. Girlandy světel z ohňostrojů vždy na zlomek sekundy osvítí siluetu Rišikéše, hlavního města jógy. Sem, na břeh veletoku, který vzniká nedalekým soutokem Bhágirathi a Alaknándy, se uchýlili členové skupiny Beatles, aby překonali své krizové období.

O dvacet pět kilometrů níže po proudu se rozkládá další nevelké město, důležitý cíl poutníků Haridvár, což znamená „Brána bohů“. Na dně Gangy se údajně nachází stopa hinduistického boha Višny, velkého ochránce. Každých dvanáct let, v době, kdy planeta Jupiter prochází souhvězdím Vodnáře, se do Haridváru sjíždějí miliony hinduistů oslavit velký svátek Kumbha méla a smýt své hříchy v posvátné vodě Gangy, na niž každý večer vyjíždějí loďky osvětlené lucernami. V Haridváru modravé vody Gangy, sevřené korytem širším než sto metrů, opouštějí poslední pahorky himálajského podhůří Siválik, aby se stočily k jihu a vydaly se na dalekou cestu indickou nížinou.

Dobrá pro každého

Váránasí… Snem každého hinduisty je alespoň jednou za život vykonat pouť do věčného Šivova města, které je údajně „starší než historie, starší než tradice, a dokonce starší než legendy“. Spojuje posvátnost a světskost, materiálno s duchovnem, starobylost s modernem a mísí se zde kultury, jazyky, náboženství i životní styly.

Jméno Váránasí pochází od dvou přítoků Gangy. Severně od města se do ní vlévá Váruna, na jihu Así. Vzduch úzkých uliček starého města je prosycen nenapodobitelnou směsicí vůní santalového dřeva, karí, páleného kravského trusu, doutnajícího dřeva i sladkého čaje s mlékem. Změtí rikš i davů lidí proplétajících se kolem odevzdaně přežvykujících posvátných krav se lze jen stěží prodrat. Podle západního břehu Gangy stojí paláce bývalých rádžů a mahárádžů z celé Indie, jejichž přízemní prostory dodnes slouží jako ubytovny poutníků. Od paláců vedou široká schodiště zvaná ghátyk posvátné vodě Gangy. Téměř každodenně se na více než stovce zdejších ghátů po staletí odehrávají nejvýznamnější náboženské rituály hinduistického světa.

Bledá hladina řeky se leskne v prvních paprscích nového dne. Jako mohutné přízraky se tyčí siluety chrámů i minaretů mešit nad jejím břehem a hlídají město, které ještě spí. Ale písčitý břeh Gangy už kypí životem. Kněží Gangy už kypí životem. Kněží modelují figurky bůžků z kravského trusu a přicházející davy poutníků posypávají vyrobené sošky zrnky rýže, aby získali jejich náklonnost. Pak sestupují po ghátech a noří se do vod Matky Gangy, aby rituální koupelí smyli své hříchy a očistili svou duši. Zapalují svíčky za duše zemřelých, které kladou do lucerniček na bambusových tyčích nebo je jednoduše pouštějí v malých lodičkách ze sušených listů po řece.

Ve výklenku nad vodní hladinou v jogínském posedu medituje svatý muž sádhu. Pěvci deklamují hindské eposy Rámájanu anebo Mahábháratu: „...pouhé vyslovení jména Ganga vykupuje všechny hříchy, pouhý pohled na Gangu se rovná zbožnému skutku, koupel v ní nebo pití její vody vede ke spáse sedmi generací a ještě dříve, než se popel zemřelého dotkne hladiny, vstoupí jeho duše do nebe.“

V tlumených paprscích vycházejícího slunce stojí ženy oblečené do sárí duhových barev po krk ve vodě, spínají ruce vstříc naší nejbližší hvězdě a vzývají boha Šivu i Matku Gangu, zatímco odvážnější mladíci ovládající plavecké umění se pouštějí i několik metrů od břehu, kde ve větším proudu ze sebe lépe smyjí mýdlovou pěnu. Nově příchozí se brodí na mělčině, nabírají vodu do dlaní a omývají si v hluboké úctě obličej. Teprve potom noří do řeky celé tělo. Vedle nich statní mužové jen s kouskem látky kolem beder zakončují očistnou koupel propláchnutím ústní dutiny, někteří kalnou vodu pijí.

Dr. Udupa z mikrobiologického oddělení Hindské univerzity ve Váránasí, který řídil odběry vody z Gangy, při jejímž rozboru všude byly nalezeny nebezpečné bakterie, říká: „Miliony lidí pijí vodu z Gangy každý den a neonemocní. Velmi důležitou roli v tom hraje víra. Je to psychologická záležitost. Mnoho lidí tvrdí, že vlivem myšlení je člověk zdravý nebo nemocný, a zde se setkáváme s velice intenzivní vírou v to, že Ganga má vodu dobrou pro každého.“

Svědkové minulých životů

Kolem koupajících se poutníků proplouvají nafouklé lidské mrtvoly, z nichž každého mrazí v zádech. Pohřeb na nejposvátnějším z posvátných míst je touhou většiny hinduistů. Klasické kremace jsou ušetřeni ti, kteří si již během života vytrpěli své a jejich duši před reinkarnací již nemusí očišťovat plameny. Svaté muže, těhotné ženy, otrávené či uštknuté jedovatými hady a zemřelé na neštovice nebo lepru doplňují malé děti, které ještě nestačily zhřešit. K jejich mrtvým tělům vhozeným do řeky je přivázán balvan, aby klesla ke dnu. Mnohá těla se však uvolní a plavou po hladině jako němí svědkové vyprchaného života.

Z pohřebních míst na břehu stoupají vysoké sloupce dýmu. V malé kapličce je udržován věčný oheň, jímž je podpalována hranice s nebožtíkem, neboť pohřební obřady probíhají nepřetržitě a každoročně je zde zpopelněno kolem pětatřiceti tisíc těl. Rodina musí dlouho šetřit na dřevo; na jednu kremaci je třeba 300-400 kilogramů.

Lidi, kteří cítí, že se blíží jejich poslední hodinka, příbuzní převezou do zvláštních hospiců v palácích na břehu Gangy, kde čekají na smrt. Zemřelou osobu pozůstalí omyjí posvátnou vodou z Gangy a zabalí do rubáše, jehož barva se liší podle kastovní příslušnosti. Za tichého zpěvu modliteb je tělo přeneseno na hranici a pokryto suchým rákosím. Hlava rodiny s oholenými vlasy na znamení smutku s hořící pochodní v ruce nebožtíka pětkrát obejde. Vzdává tak hold zemi, vzduchu, vodě, ohni a duši zemřelého. Pak zapálí hranici. Další starost přebírá spalovač mrtvol, jenž kvůli svému nelichotivému řemeslu přísluší do kasty ačhúta neboli nedotknutelných, je považován za nečistého a patří na samé dno indické společnosti. Dozírá na to, aby hranice celá shořela a nakonec popel i s případnými nedohořelými kousky těla smete do proudu Gangy.

Nespálené mužské hrudní kosti nebo části pánve žen jsou ještě předtím vhozeny do řeky a rodina s napětím sleduje, co se s nimi stane. Pokud je sežerou ryby, bude duše zemřelého v příštím životě zvířetem, když se jich ryby nedotknou, vtělí se do člověka.

Na ghátu o několik desítek metrů po proudu jsme svědky jiného pohřbu. Malý hlouček lidí se modlí na břehu, pak se všichni postaví těsně k hladině a mladý muž vyndavá z uzlíčku tělíčko novorozeněte, jež jemně vkládá do kalné vody inkoustové barvy. Matka ještě chvíli hledí do posvátného toku bez jediné známky smutku. Slzy jsou totiž jako i ostatní tělní tekutiny v Indii považovány za nečisté. Pokloní se řece a odchází.

Největší delta světa

Nedaleko bangladéšských hranic se tok Gangy dělí: k jihu směřuje rameno zprvu nazvané stejným jménem jako zdrojnice veletoku -Bhágirathi - a posléze protékající mnohamilionovým lidským mraveništěm Kalkaty jako Huglí. Na jihovýchod pokračuje Padma, aby na území Bangladéše splynula s hlavním ramenem Brahmaputry, která se zde jmenuje Méghna. Kromě těchto zmíněných ramen se obě řeky dělí na tisíce dalších a dalších ramen a vytvářejí tak největší deltu na světě, která po každoročních záplavách mění svůj vzhled a jen nespočetné laguny a džunglí zarůstající mokřiny zůstávají němým svědectvím o opuštěných říčních korytech.

Způsob života každého Bangladéšana je ovlivněn deltou posvátné řeky. Vysoký stav vody způsobuje zaplavení políček, které trvá až devět měsíců v roce. Ve zbývající době na nich musí vyrůst rýže, pohnojená úrodnými říčními náplavy. Zdrojem pitné vody vinou zasolení přílivovými proudy z Bengálského zálivu, patrnými více než sedmdesát kilometrů do vnitrozemí, však ramena delty nejsou. Je tedy nezbytné zachycovat dešťové srážky, na jejichž nedostatek si v této monzunové oblasti nikdo nemůže stěžovat.

Ramena delty jsou důležitými dopravními spojnicemi, a tak skoro každá rodina vlastní alespoň malou loďku. Na více než tři čtvrtiny objemu dopravy v Bangladéši připadá přeprava po vodě. Na velké lodě, které obstarávají spojení i mezi vzdálenějšími cíly, netrpělivě čeká v každém přístavu pestrobarevný dav cestujících. Na plavidlo se snaží nastoupit dřív, než se dostanou ven ti, kteří již dorazili do svého cíle. Druhý bok lodi je ověšen hrozny malých člunů, které přivážejí další zájemce o plavbu z protějšího břehu. Vypuká boj o každé sebemenší místečko na palubě. Kolik lidí nastoupilo, nikdo nekontroluje, stačí, když si zakoupili lístek. A tak není divu, že každou chvíli čteme v novinách smutné zprávy o potopení přetížených plavidel, při nichž zahynuly stovky nevinných obětí.

Pozoruji krajinu v deltě z kapitánského můstku kolesového parníku, nejrychlejší lodi v celé zemi, což dokládá její přízvisko rocket (raketa). Šedomodrá hladina řeky je zčeřena drobnými vlnkami, jež zvedá čerstvý vítr. Široký tok, brázděný mnoha nejrůznějšími plavidly, je ostře ohraničen sytě zelenou hradbou vegetace. Nelze rozeznat, kterým směrem voda proudí. Vyzvídám na kapitánovi, zda pluje podle nějakých map. „Mapu nepotřebuji, já to tady znám. A také vidím, kde je břeh,“ zní jeho lakonická odpověď. Ani s budováním přístavních mol si nikdo nedělá přílišné starosti. Vždyť stačí jen pevně ukotvit trup vyřazené nákladní lodi a z prken stlouci úzký můstek, jímž je spojen se břehem.

Říční ramena dosahují šíře od několika metrů po několik kilometrů. Nejužší jsou téměř skryta v bujné tropické vegetaci, u nejširších stěží dohlédnete z jednoho břehu na druhý. Ale všechna jsou zdrojem nepřeberného množství ryb, které jsou hlavním zdrojem obživy. Rýže s rybou na karí nebo se stejně upraveným kuřetem zvaná dopiaza je nejoblíbenější místní pokrm.

A život plyne dál v krajině největší delty na světě, kde se voda vyvěrající vysoko v Himálaji mísí s vodami Bengálského zálivu po putování dlouhém 2700 kilometrů jedním z nejproslulejších veletoků světa, posvátnou matkou řek.

Tomáš Beránek




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země