nahoru

Batakové: Indonéský kmen, který své odsouzené jedl zaživa

Petr Kment30. května 2017 • 09:20
Batakové: Indonéský kmen, který své odsouzené jedl zaživa
foto: Petr Kment

Nikdy nespojovali svůj domov na březích jezera s okolním světem cestami nebo mosty. Dodnes praktikují animistické rituály,věštění a víru v tondi - poplašenou duši,kter á utekla z hlavy a volně se potuluje po krajině. Její útěk způsobuje onemocnění těla, které vyléčí pouze guru zvláštním obřadem. Uchovávají si i prastaré zvykové právo. Tito lidé jsou Batakové.

Do vnitrozemí indonéské provincie Sumatera Utara (Severní Sumatra) se klikatí špatné a neudržované silnice. Končí u Toby, největšího jezera jihovýchodní Asie. Batacký národ obývající území v okruhu dvou set kilometrů od jezera Toba je jedním z turistických lákadel indonéského souostroví. Cizince přitahuje magická batacká kultura, která vznikla v okolí jezera.

Před sedmdesáti tisíci lety dala jezeru vzniknout sopečná erupce. Podle geologů byl výbuch nejsilnější za poslední dva miliony let, tedy v celých čtvrtohorách. Dva tisíce čtverečních kilometrů zaplavilo žhavé magma horniny zvané ignimbrit a na zem dopadlo osm set krychlových kilometrů popela. Toba je nejrozsáhlejší stále obživující kaldera na světě.

Jižní břehy jezera zdevastovalo zemětřesení v roce 1987. Obyvatelé Sundských ostrovů (Sumatra, Jáva a další menší ostrovy) žijí na rozhraní indoaustralské a euroasijské litosférické desky. Podsouvání první pod druhou způsobuje častá zemětřesení. Pokud mají epicentrum pod oceánským dnem, vznikají při nich ničivé tsunami. Poslední takovou metlu seslal Alláh na sousední muslimskou provincii Aceh 26. prosince 2004.

Do země Bataků

Autobus stoupá po rozbahněné silnici s občasnými zbytky asfaltu. Ondřej Cundr, doktorand Technologického institutu v Bandungu na Jávě, se k jezeru Toba vydal fotografovat Bataky, jejich podivuhodnou architekturu a magické rituály, které přečkaly dvě století christianizace. Cesta z Medanu, hlavního města Severní Sumatry, obvykle zabere celý půlden. Jenže na posledním průsmyku před jezerem došlo k havárii a cestující pociťují výhody nejlevnější třídy Economy Class: autobus nemá klimatizaci a okénka se dají otevřít.

Šofér čeká se spuštěným motorem. Je specialitou indonéských řidičů nikdy nevypínat motor. Kdyby jej na autobusovém nádraží vypnuli, cestující by si mysleli, že nepojede a nenastoupili by do něj. Po více než dvou hodinách se autobusová a kamionová kolona dává do pohybu. Ve změti rýžovišť a tropické vegetace se nachází jezero s ostrovem Samosir, velkým jako Singapur. Ostrov vznikl po menší vulkanické explozi a je přibližně dvakrát mladší než jezero. Samosir strmě vystupuje z vodní hladiny. Působí jako magnetová hora přitahující indonéské i zahraniční návštěvníky.

Domy s dlouhými štíty ve tvaru býčích rohů stojící na dvoumetrových kůlech nabízejí nevšední ubytování. Noc v batackém domě zdobeném fantastickými dřevořezbami rozhodně stojí za vyzkoušení. Ostrá dlátka řezbářů nejčastěji tvarovala kosmického hada Naga Padoha, dvojité spirály či ženská ňadra, symbol plodnosti. Vrchol mytické fantazie Bataků však představuje singa, děsivá příšera s vypoulenýma očima, z třetiny člověk, z třetiny vodní buvol a z třetiny krokodýl.

Z kanibalů protestanty

Dajákové na Kalimantanu, horské kmeny na Celebesu (Sulawesi) a z východní Indonésie vyznávali původní animistické náboženství podobné batackému. Národ od jezera Toba si ho uchoval až do příchodu misionářů následujících holandské vojáky. Do té doby se v povědomí Evropanů objevili Batakové vždy jen na kratičkou chvíli, a to v magickém a kanibalském kontextu.

Marco Polo v roce 1292 psal, že Batakové snědí své rodiče, když už jsou příliš staří na práci. Brit William Marsden vyvolal v roce 1783 senzaci zprávou o endemickém kanibalském národu ve vnitrozemí Sumatry, který má ovšem na druhé straně vyspělou kulturu a písmo. Pravda je, že podle zvykového práva adatu byl pachatel za přesně stanovené zločiny odsouzen ke snězení zaživa. Jídelníček doplňovalo také maso pobitých nepřátel. Kanibalismus byl rituál. Batakové jej opustili až vlivem systematické christianizace Sumatry holandskými kolonizátory.

První misionář, Němec Nommensen, doklopýtal k Tobě s biblí a houslemi v roce 1861. Přesvědčil Nizozemce, aby zakázali veřejné obětní rituály a zpěv. Po první ráně původnímu náboženství začali Batakové konvertovat k protestantskému křesťanství. Částečně také proto, že kolonialisté hmotně podporovali ty vesnice, které přestoupily na víru.

Indonéský stát (od 17. srpna 1945) podporoval víru v monoteistická náboženství. Další Batakové se tedy stávali muslimy či křesťany, alespoň oficiálně. Indonésie s dvě stě padesáti miliony obyvatel je z osmdesáti osmi procent muslimská, pět procent tvoří protestanti a zbytek katolíci, hinduisté (soustředění na Bali), buddhisté a animisté. Protestantští Batakové dnes patří k misionářské církvi sponzorované Německem, k Huria Kristen Batak Protestan.

Jak charakterizovat Bataky jedním slovem? Nejvýstižněji kontroverzní. Jedna z teorií původu jména vychází z malajského batak - vyděrač. Dnešní turista pokládá tyto brožurové informace za folklor do doby, než si u jezera Toba půjčí motorku. O jednom takovém případu vypovídá Ondřej Cundr. Po projížďce okolo ostrova se majitel motorky s nic netušícím Evropanem či Australanem odeberou k mechanikovi, který prohlásí, že stroj je poškozený. Škodu obvykle vyčíslí v rupiích v přepočtu na šest set korun. Pokusy usmlouvat to na padesát nebo sto selžou. Dílna obvykle stojí stranou od vesnice a desítka batackých ranařů v propocených nátělnících představuje pádný důvod k zaplacení celých šesti set. „Těší vás to, takhle okrádat turisty?“ obrátil se Ondřej ke skupince. Následovalo povalení na zem, kopance a poslední varování, aby se sebral a odešel.

Tyto příběhy naštěstí nejsou časté a souvisejí s celosvětově rozšířenou představou o pohádkově bohatých západních turistech. Kdo ale respektuje tradiční zvyky, uctívání mrtvých a rituální tance k zajištění úrody, pozná život pohostinných lidí žijících ve stále fascinujícím, přísně uspořádaném společenství. Vesnice jsou plné hrobek, v jejichž výzdobě Batakové rafinovaně skloubili animistické a křesťanské prvky. Typická je vysoká hrázděná stavba v mnoha odstínech oranžové, z níž se na vás šklebí pískovcové hlavy a tu a tam se objeví také přísný protestantský kříž.

Moc margy

Ze čtyřicetimilionové populace Sumatry se tři miliony nazývají Batakové. Sestávají z několika etnických skupin - Toba, Pakpak, Mandailing, Angkola a Simelungen. Celý národ žije v patrilineárních klanech zvaných marga. Marga vlastní půdu a v jejím rámci nejsou možné sňatky. Svatba je rituál, kdy se vytváří spojení mezi klanem poskytujícím a přijímajícím nevěstu. Poskytující klan je při obřadu nadřazený (nebeský), zatímco přijímající klan je podřazený (pozemský). Prakticky je to tak, že mladý muž si odvede ženu z klanu své matky, kdežto dívka se vdá do klanu, kde žije její teta z otcovy strany.

Manželský systém je důležitou částí náboženství, ve kterém hraje hlavní roli víra ve vzájemně se doplňující protiklady: život a smrt, muž a žena, vesnice a les, práce a válka. Rituál výměny darů mezi margou poskytující a přijímající nevěstu zvyšuje plodnost v manželství. Batakové rozlišují tři světy. Horní je obydlen bohy, prostřední lidmi a dolní draky. Mula Jati, stvořitel a pán všehomíra, tyto tři světy spojuje. Mula Jati jako jediný reprezentuje dobro i zlo a mužství i ženství.

V současné indonéské společnosti se batacká marga osvědčila jako útvar, který se přizpůsobil rychle se měnícímu světu. Batakové se stěhují do měst, především do Medanu a Jakarty, ale také do ostatních velkých sídel Sumatry a Jávy. Ve městech dále poskytují finanční pomoc příbuzným ze své margy a vytvářejí s nimi politické strany. Své původní zvykové právo adat zaznamenávají na papír a cédéčka se stejnou pečlivostí jako dříve do kůry stromů, kostí nebo bambusu.

Hlavní historický pramen při studiu batacké kultury představuje věštecká kniha pustaha. „Stránky“ znaků vyrytých v přírodních materiálech lemují na okrajích divoké ornamenty v magických barvách červené, černé a bílé. Příznivé dny v roce plánují podle porhalaanu, magického kalendáře vyřezaného na bambusový stvol. Rok je rozdělen na dvanáct měsíců po třiceti dnech. Porhalaan určuje především datum svatby a sázení rýže, kterou u Toby pěstují mokrým způsobem.

Trest za extázi

Tsunami zabila v Acehu 131 tisíc lidí a způsobila škody za čtyři miliardy dolarů. Přírodní pohroma paradoxně započala nápravu katastrofy společenské. Od konce sedmdesátých let minulého století pustošila Aceh občanská válka. Provincii ovládala guerilla Hnutí za osvobození Acehu (Freedom Aceh Movement, FAM). Teprve po tsunami, která zlikvidovala zdejší infrastrukturu a ekonomiku, vpustily bojující strany do Acehu humanitární pomoc.

Cílem partyzánů z FAM bylo vytvoření islámského státu s právem šaríja. Dnes je muslimský Aceh takzvanou zvláštní oblastí Indonéské republiky. Tento autonomní status získalo FAM výměnou za složení zbraní. Jelikož do Acehu na nejzápadnějším výběžku Sumatry sahá moc jakartské vlády pouze omezeně, jsou sousedé Bataků čilými producenty drog. Dělají tedy to, za co ve zbytku země padají kruté tresty.

Nejpřísněji - smrtí - se trestá pěstování a prodej drog. Délka trestu za držení drog je závislá na množství. Třeba držení 1,5 gramu marihuany znamená patnáct let ve vězení s tím, že odsouzený musí zaplatit soudní výlohy. Platí za pobyt ve vazbě a za to, že se vůbec dostane před soud. Když výlohy nezaplatí, nedostane ve vazbě tři dny najíst.

Přísné tresty za drogové zločiny se začaly důsledně a častěji uplatňovat poté, co se prezidentem stal generál Susilo Bambang Yudhoyono. Od října roku 2004 se indonéské věznice chvatně plní, a to hlavně cizinci. Především Australané čekají v celách na popravy nebo si tam odpykávají doživotní tresty. Třicet pět a čtyřicet let za dvě a tři tablety extáze pro dvě Australanky na letišti na ostrově Bali jsou výmluvným příkladem.

Tradice trvá…

V druhé polovině dvacátého století si k Batakům našli cestu turisté. Terasová rýžová políčka na svazích Samosiru přestala být jediným zdrojem obživy. Batakové si rychle zvykli na příjmy z turistického ruchu, který vyvolala jejich jedinečná kultura a příroda. Turisté zajistili zvláštnímu národu na indonéské poměry nadstandardní příjmy. Často to končilo alkoholismem a závislostí na marihuaně pocházející ze sousedního Acehu. V Indonésii platí: čím dál od Acehu, tím dražší marihuana. Levné drogy se staly metlou mnohých lidí od jezera Toba. Dnes, v době častějších policejních razií a krajně tvrdých trestů, se jejich konzumace snižuje.

Notně k tomu přispívají také nižší příjmy, neboť turisté v posledních letech Bataky opouštějí.

Našinec má více klidu na pozorování rybářů v dlouhých štíhlých loďkách nebo vodních cikánů žijících na pontonech zakotvených u břehu. Po prašných a v době monzunů rozbahněných uličkách se procházejí Batakové oblečení do oděvů různých motivů. Musíte si dát pozor na to, co si obléknete. „Byli jsme se s indonéským kolegou koupat. Když jsem vyšel z vody a vzal si na sebe šátek koupený u Toby, vytřeštil na mě zděšeně oči. Pak z něj vypadlo, že je také Batak a že každý šátek má podle svých barev a vzorů své určení. Ten, co jsem měl na sobě, si berou, když se jdou poklonit mrtvým. Raději jsem šátek rychle sbalil,“ říká Ondřej Cundr.

Přísné tradice a rituály jsou navždy vyryté do batackých duší. Přestože silnice a mosty už jezero Toba se světem spojují, civilizace Bataky jen tak nepřelstí.

Petr Kment




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země