Klikatou Stezkou zlata: Pěšky po půl tisíciletí staré incké cestě v bolívijských Andách | Reflex.cz
nahoru

Klikatou Stezkou zlata: Pěšky po půl tisíciletí staré incké cestě v bolívijských Andách

MARTIN MYKISKA31. května 2017 • 08:00
Klikatou Stezkou zlata: Pěšky po půl tisíciletí staré incké cestě v bolívijských Andách
foto: Martin Mykiska

Strmé stoupání začalo hned v rohu koloniálního náměstí. Za městem zprvu vyšlapaná široká cesta brzy přešla v uzounkou stezičku stoupající do skalnatého bočního údolí. Rychle nabírala výšku a úhel svahu se razantně zvýšil. Chvílemi jdeme skalní stěnou po římse. O něco výše skáčeme přes potok. Hned nad ním začínají mračna, ze kterých mrholí či poprchává. Je únor, tedy konec období dešťů. Deštivé počasí sice očekáváme, ale ve skrytu duše věříme alespoň v omezené milosrdenství horských duchů…

Následující den bude asi náročnější. Je třeba překonat tisíc výškových metrů do sedla Abra Llampu (4750 m n. m.). Ke konci odpočíváme každých pár kroků. Z výhledů nebude nic, mlha by se dala krájet. U hromady nanošených kamínků jsou obětiny všeho druhu: lístky koky, rozmoklá cigára či nedopité láhve obětního alkoholu...

Sedlem vede cesta na východní stranu And. Sestup jde rychle, navíc mlha řídne, občas dokonce probleskne i slunko. Za Aconou, první vesnicí na druhé straně andského hřebene, lemují cestu nádherné květiny nebo keře, často plné exotických květů a obsypané bujnými trsy lišejníků různých barev. Nad námi se tyčí strmé svahy, dole se klikatí dravá bystřina. Vše je nasáklé vodou: cestička, tráva, keře, stromy i my. Začínáme tušit, že během tohoto výletu asi jen tak neoschneme.

Čvachtáme bahnem nebo v trávě plné vody. Míjíme zemědělce v typických pláštěnkách - čtvercích tuhého modrého igelitu.

Náhle se před námi objevil překrásný výhled do zalesněného kotle, ze kterého se vzhůru valila hustá bílá mračna mlhy. Už se smráká, a tak hledáme tábořiště. Nalezený plácek předčí naše očekávání. Ze zatravněného ostrohu si můžeme užívat výhledy do tří stran hluboko dolů. Než jsme se zabydleli, setmělo se a opět se rozpršelo. Oč byl večer pochmurnější, o to jásavější bylo ráno. Slunce prosvětlovalo kapičky vody na stéblech trávy, listech i větvičkách. Kousíček před stanem se otvíral hluboký výhled do rokle lemovaný červenými květy.

Stezka je celkem dobře dlážděna kameny. Patří do soustavy inckých stezek, kterých andští indiáni vybudovali několik desítek tisíc kilometrů. Stezky vedou od nejvyšších velehorských poloh až na úroveň amazonských pralesů. My sestupujeme do pralesní oblasti, kde Inkové těžili zlato. Pro výzdobu chrámů Slunce ho potřebovali velké množství.

Fotka za paralen

Přehnala se další sprška. Prales kolem je stále hustší, vrcholky svahů mizí v šedivém mraku. Stezka nyní vede přímo podél rozvodněného proudu. Říčka padá v mohutných peřejích slušného sklonu hloub a hloub. Přeskakujeme po kamenech okrajové mělčiny, postupujeme přes ostrůvky mezi rozvětvenými rameny říčky. Posléze zase nabíráme výšku do svahu. Už se smráká, když se velký kus před námi objevuje bizarní vesnička, plná domků sbitých z prken. Vítá nás hornická osada Ocara.

Bohužel, její jediná ulice je zcela prázdná, všechny domky zamčené, přes okna prkenné okenice. Žije zde jediný muž - hlídač. Od něj se dozvídáme, že horníci odsud na dobu dešťů odcházejí níže, případně až do svých domovů v různých částech Bolívie. Trochu mrzuté zjištění, chtěli jsme tu doplnit potraviny. Hlídač nám nabídl k užívání svou kuchyňku: hliněná kamínka pod igelitovou stříškou. Už zcela potmě a za utichajícího deště stavíme za posledním domkem stan a s nudlovou polévkou a kávou v břiše spokojeně uléháme.

Řeka pod námi bouří a hučí. Hladina se po celonočním dešti zvedla a voda je kalná. Další den stezka záhy vystoupala vysoko do svahu, na dno údolí shlížíme z výšky 100 až 300 m. Zdá se, že se dole klikatí jen jakýsi malý potůček. Jeho hukot ale doléhá až nahoru… V cestě je řada postranních údolíček. Už dávno jsme zjistili, že sestup z andského hřebene není jen mnohadenní procházka stále z kopce. Postranní údolí vždy přinášejí sestup několik desítek metrů dolů a pak je zase nutné po kluzkých kamenech vyšplhat nahoru. K večeru jsme takto sestoupali na soutok Tipuany s jinou větší říčkou, dosud ze všech přítoků největší. Dostali jsme se až do výšky 1200 m n. m. Následoval prudký výstup zpět do 1800 m. Když jsem se dostal do oblasti pastvin, krátce jsem vyběhl mimo stezku udělat fotku soutoku a běžel dolů naproti Báře.

Klesám, klesám, ale Bára nikde. Postupně jsem doběhl dolů až k samému soutoku. Tři indiáni, spravující visutý most, se divili, co tu zase dělám. Samozřejmě Báru od našeho odchodu neviděli. Vyrazil jsem spěšně vzhůru, poněkud zmaten. Nebylo mi dobře. V tomhle strmém terénu by stačil krok mimo uzounkou a kluzkou stezku a člověk by ihned někam zmizel. Zeleň by ho okamžitě pohltila. Někoho pak hledat ve srázu, to by byl oříšek, nemluvě o případném vytahování zraněného… Zkouším zakřičet - a kousek nade mnou se ozývá odpověď. To je úleva! Barča sedí na rozcestíčku a je vidět, že do té doby moc nevěděla, co si o mé nepřítomnosti myslet.

Rozhodujeme se pro dnešek postup ukončit. Bára objevila nedaleko stezky hezkou loučku na táboření, a podařila se nám dokonce neuvěřitelná věc: ve všudypřítomném vlhku rozdělat oheň. Zaběhl jsem ještě několik desítek výškových metrů dolů pro vodu, uvařili jsme si řídkou polévku, maté de coca, a nakonec jsme do noci pekli kukuřici. Udržet oheň alespoň nepatrně plápolat, ale stálo obrovské množství energie. Vařič navíc stále stávkoval. Hluboko pod námi svítilo do tmy u řeky osamělé světélko. Zvláštní - kdo tam asi tak bydlí?

V noci zase hodně pršelo. Výstižnější by bylo říct, že lilo. Vlastně začalo v okamžiku, kdy jsme večer zalezli do stanu. K snídani zbytky od večeře: trocha maté a kousek kukuřice. Když jsme dobalovali, z křoví se vynořil domorodec s manželkou. Hned na nás vybafl, zda nemáme aspirin. Dali jsme mu paralen. Následovalo milé překvapení - zeptal se, co za to. Vyfotografoval jsem si ho…

Tak svět odplácí…

Jako na potvoru dnes, kdy nejsme moc najezení, je cesta nejtěžší ze všech předchozích dnů. Neustále sestupujeme do postranních údolíček a znovu namáhavě vystupujeme. Přeskakujeme rozvodněné potoky. V průměru je to sto metrů dolů, sto nahoru a sto dalších po vrstevnici. Naštěstí jsou na vrstevnici vždy překrásné výhledy. Při sestupech si často připadáme jako v tunelu… Po jednom takovém sestupu jsme přišli k dalšímu rozvodněnému potoku. U něj bezradně čekali dva domorodci se třemi krávami. Prý musíme čekat do odpoledne, až voda opadne - a ukázali směrem ke kamenům, po kterých se dá potok normálně přeskákat. Teď se přes ně valí voda a hned za nimi se řítí hrozným vodopádem mnoho metrů dolů. Začali jsme s Bárou zkoumat okolí a brzy se zrodil nápad jak dál.

Součástí plánu byla dobrovolná koupel. Operace začínala na zvýšeném kameni, pod kterým byla říčka sice velmi prudká, ale celkem úzká. Kousek za hlavním proudem se nacházela klidná zátočinka, ne moc hluboká. Stačilo přeskočit dravý proud, pak mi Bára přehodila batohy a nakonec přeskočila za mnou. Bolivijci nás se zájmem sledovali. Pak zamávali, ať jim jdu na pomoc, a znova to zkoušeli po kluzkých kamenech. S mou pomocí z druhé strany to bylo možné. Pak přišly na řadu krávy, které řeku přebrodily, i když se jim do proudu vůbec nechtělo. Docela nepříjemně je to chvílemi strhávalo směrem k vodopádu.

Začalo svítit slunce, hned nás zahřálo a dál se šlo veseleji. Alespoň tedy mně. Na Báru padla náhlá krize. Docela nám vytrávilo. Nyní jsme se utěšovali, že už brzo dojdeme do další hornické osady na cestě, která snad bude obydlená. Občas jsme se míjeli s našimi souputníky z brodu a jejich kravami. I oni tvrdili, že víska už není daleko. Bohužel byla. Avizované dvě hodiny cesty se protáhly na čtyři. Bára dostala ukrutný hlad. Bolivijci nyní, když jsme je žádali o pomoc pro změnu my - o trochu chleba -, ovšem zcela odmítli komunikovat. Slepě a hluše hnali kus před námi své krávy a dělali, že najednou strašně spěchají… Do osady Yuni se opravdu už pár rodin vrátilo, ale obchůdek ještě nefungoval. Vydali jsme se hledat pomoc k místním. U jednoho stavení nám aspoň prodali banány a chleba a potěšili nás zprávou, že do další osady to není daleko. Rychle jsme se vydali hledat své štěstí tam.

Starý indián vypravuje

A opravdu jsme ho našli. Osada Chusi byla na rozdíl od předchozích dvou velmi živá, plná hospůdek i otevřených obchůdků. Všude posedávali lidé a dívali se na televizi! Dali jsme si polévku s chlebem a sympatická prodavačka nám jen tak přidala každému sklenku dobrého džusu. Pak jsme se zeptali u jednoho stavení, zda si poblíž můžeme postavit stan. Dotázaný mladík nás bez okolků pozval k sobě domů. Spát prý budeme na zemi, ale aspoň pod střechou. Tak jsme se seznámili s Cesarem, jeho ženou Nymfou a jejich otcem Geronimem. Prý jsou křesťané, hodní lidé, a proto si tu můžeme odpočinout. A proč mají taková exotická jména? Prý je tady zvykem pojmenovávat děti podle toho, co se komu líbí. Jejich malá dvouletá dceruška se jmenovala Jasmína.

Mladí se brzy někam ztratili za zábavou, tedy za televizí, a my osaměli v prkenné místnosti s hliněnými kamny a se starým pánem… Geronimo mluvil velmi tenkým sípavým hlasem. Bylo těžké mu rozumět. Přesto jsme se dozvěděli jednoduchou legendu o původu zdejšího zlata.

„Bůh se jednou rozzlobil na lidi a seslal na ně potopu. Po čtyřicet dní a nocí byla všude voda. Když se vše chýlilo ke konci a voda odtékala, na místě dnešního údolí vznikla mohutná řeka. Jak voda odplavovala zeminu, promývala podloží a na dně se hromadilo zlato. Později se tu usadila další zemina, a tak je dnes všude pod zemí zlato.“ Ráno nám hostitelé nabízeli snídani - chléb. Cesar se zajímal o Evropu. Když jsem mu popsal její zalidněnost a nedostatek přírody, upozornil mě, že oni tady dávají v srpnu třikrát oběti Pachamamě, matce zemi, aby je živila další rok.

Do práce s kokou

V poledne jsem s Cesarem vyrazil do zlatého dolu. Cesta vedla přes odlesněný, vypálený svah, připravený k rozšíření těžby. Postup mezi ohořelými pahýly byl ponurý. Náhle se před námi otevřela propast se strmými písčitými svahy. Obrovská rozbahněná jizva v panenské krajině. Na dně se pohybovaly miniaturní postavičky - horníci. Sestoupili jsme do přístřešku, kde se horníci připravovali na práci: osm mužů včetně Cesara si cpalo do tváří obrovské množství kokových listů. Také se evidovala docházka. Horníci zde totiž pracují v družstvu a na konci měsíce si vyplácejí mzdu úměrnou odpracovaným hodinám. Každý tedy může chodit do práce, jak chce, třeba i méně, jen musí počítat, že výplata bude hubenější.

Těžba probíhá v pravidelných cyklech. Nejprve se pomocí agregátů a čerpadel splavuje silnými proudy vody okolní zemina do předem upraveného rigolu. Rigol má slušný spád a na dně je vydlážděn kameny velikými tak, aby zurčící vodu vířily a napomohly oddělování těžšího zlata od bahna. Když se z vymývaného svahu vyvalí nějaký velký nebezpečný kámen, obvykle se se značným hukotem řítí rigolem a láme vše, co mu stojí v cestě. Horníci uhýbají, jako by se kolem hnal neškodný vítr s oblakem prachu… Jednou za několik dnů se opatrně vybírá zlatonosná zemina mezi kameny. Tu je pak třeba pořádně proprat a výdělek je na světě.

Na bolivijské poměry si horníci přijdou na docela slušné peníze. Plat v družstvu je průměrně prý sto dvacet dolarů měsíčně. Práce je ale velmi nebezpečná a zdravotní pojištění či penze zde neexistují.

Tajemství zlatokopa

Na poslední den cesty vyrážíme s Cesarem, který nám nabídl doprovod. Chce nám prý ukázat své tajemství. Jdeme s Bárou trochu zamlkle, nechce se nám z tohoto panenského kraje. Po poledni máme totiž přijít na místo, kde začíná „civilizace“. Pro místní je to bod, kde končí ubohá pralesní silnička. Najednou se Cesar zastaví a chvíli něco hledá na zemi. Pak se k nám otočí a v dlani drží hrst směsi hlíny, kamínků a malých bílých teček.

„Na, vezměte si to na památku. To jsou incké korálky z doby, kdy tudy vedla jejich stezka. Jen mi slibte, že o tom nikomu neřeknete. Přihnaly by se sem pak hordy turistů, kteří by to tu rozhrabali a všechno by ukradli. Vám jsem ale chtěl udělat radost,“ sděluje nám prostý bolivijský zlatokop.

Jsme z toho dost naměkko. Srdečně, ale rychle se loučíme a scházíme dolů po posledním úseku starého inckého chodníčku. V dáli už je vidět širší cesta. Blízkost civilizace na nás působí jak vytržení ze sna, během kterého jsme kráčeli pět dnů po půl tisíciletí staré incké stezce divokou krajinou s hlubokými roklemi, se zapadlými hornickými osadami a jejich ztracenými obyvateli… Prý existují plány, jak silničku prodloužit až do Chusi. V tom případě bude už navždy ztracen další úsek starého inckého chodníku. Když se přestane používat, během pár týdnů ho pohltí prales.

MARTIN MYKISKA




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země