Mama Josephine, Keňa, kmen Samburů

Mama Josephine, Keňa, kmen Samburů Zdroj: Lenka Klicperová

Morani, samburští bojovníci, Keňa
Samburové, Keňa
Ženská obřízka, Samburové, Keňa
Betynka, Samburka z Nangidy, Keňa
Samburové, Keňa
40
Fotogalerie

Samburové: Romantika africké divočiny i ženská obřízka

Řeka Ewaso Ngiro líně plyne severokeňskou krajinou. Břehy, které ještě nedávno skrývala nahnědlá voda plná krokodýlů, dnes ční nad hladinou. Je sucho. Pořádně nepršelo několik let. Samburové jsou na dešti závislí. Odnepaměti pasou svá stáda na pastvinách na severu země. Dnes je však dobytek, jediný majetek Samburů, vyhublý až hrůza.

Stmívá se a měkké paprsky slunce barví vršky akácií do zlatočervena. Z bomy – vesnice obehnané plotem z trnitých akácií –  vychází vysoká mladá žena s barevnou čelenkou na hlavě. Není sama, následují ji další ženy z vesnice. Jejich barevné oděvy kontrastují s vyprahlou, červenohnědou krajinou kolem. Z vesnice se buší nese zpěv. Jednotvárný, rytmický, tak jak africká hudba bývá. Severní Keňa je kouzelná. Ale také krutá a bolestiplná. O tom vědí ženy z vesnice Nangida své.

Nangida znamená štěstí. Mnoho žen, které tu žijí, jsou vdovy nebo je jejich manžel zkrátka opustil. Muže tu neuvidíte. Těch pár, kteří ve vesnici mají své ženy, je na pastvinách u krav. Mužský a ženský svět je u Samburů velmi striktně oddělen.

Elisabeth je jediná, která ve vesnici mluví anglicky a překládá nám. Hned jsme ji s kolegyní Olgou Šilhovou překřtily na Betynku, což se jí ohromně zalíbilo. Betynka je jednou z mála žen, které chodily do školy. Dotáhla to až na střední školu v Maralal, a to už je co říct! V tradiční společnosti mají totiž ve všem, tedy i v chození do školy, přednost chlapci.

Elisabeth-Betynka se však na první pohled od svých vrstevnic liší. Je zkrátka bystrá od pohledu. Má tři děti a manžela. Před její maňatou však není zabodnutý oštěp na znamení, že je muž doma. Je pryč stejně jako těch ostatních pár mužů, kteří Nangidu občas obývají.

Časy na severu Keni jsou zlé. Keňa už dávno není tou bezpečnou zemí, kam se hrnou davy turistů. A když, tak na safari do bezpečnějších oblastí, než je právě sever Keni. Samburové tak ztrácejí jednu ze svých hlavních forem obživy – nejsou turisté, není komu prodávat čelenky a náhrdelníky, vyřezávané sošky či masky.

Stará žena s žiletkou

„Sopa, oye! Habari? Mzuri!“ nesou se ránem pozdravy Samburek.

Do vesnice zavítala návštěva. Stará žena s koženým vakem přes rameno, oblečená do červené kůže. Stařena obřezávačka Cecilia Lepalo. Lepalo znamená zkušená v obřezávání. Cecilia se svému řemeslu naučila od své matky, také profesionální obřezávačky. A byla to její matka, kdo Cecilii, když jí bylo 14 let, obřezal.

Před maňatou se schází hlouček žen. V jeho středu Cecilia obléká mladé dívce tradiční kožený oděv, obarvený hlinkou na červeno. Navléká jí speciální náhrdelník, uši ozdobí mosaznými točenými náušnicemi. Na nohy jí nazouvá slavnostní sandály. To vše smí dívka nosit v jeden jediný den – v den, kdy se stane ženou. V den, kdy bude obřezána.

Samburové věří, že zevní genitálie jsou něco, co přikrývá vaginu stejně jako třeba vlasy hlavu. A že se dají odstranit stejným způsobem jako vlasy nebo chlupy – tedy ostrým předmětem. Dříve to dělávali naostřeným kamenným nožem, střepem, dnes nejčastěji žiletkou. Nikdo netuší, proč se tak děje, zda má dávný rituál nějaké praktické základy ani jak vznikl. Samburové věří, že pokud žena není obřezaná, není zodpovědná. Nemá pro společnost žádnou cenu, je to jen dítě. Teprve s obřízkou může vstoupit do manželství a k stáru získat jakous takous vážnost. Postavení ženy v samburské společnosti je navzdory 21. století skutečně nevalné. Cecilia ví, že je v Keni ženská obřízka oficiálně zakázaná. Ale ruka zákona do odlehlé buše na severu země nedosáhne.

 

Většina starších žen je u Samburů obřezána kompletně – byly jim společně s klitorisem odstraněny i malé stydké pysky. Hlasité protesty nejrůznějších světových organizací však přece jen způsobily posun od starých zvyklostí. Mladší dívky už podstupují „jen“ lehčí formu obřízky – je jim při rituálu odejmut pouze klitoris. Být obřezaný je v samburské společnosti hluboce zakořeněná nutnost – ať už jde o muže nebo o ženy. U mužů má obřízka samozřejmě své hygienické opodstatnění a na rozdíl od ženské nezanechává žádné následky devastující organismus. Zajímavé je, že například nejhorší samburská urážka, slovo „džobrik“, také souvisí s neobřezaným pohlavím. Pokud to někde na severu Keni uslyšíte, vězte, že jde o ten nejhorší stupeň nadávky.

Samburky mě vybízejí, ať si rituál obřízky vyzkouším na vlastní kůžu. Nechat se obřezat mě samozřejmě nenapadne ani na chvíli, ale rituál vyzkoušet můžu, proč ne? A tak za moment sedím na kozí kůži, na sobě mám červenou zástěru také z kozí kůže. Je v tom neuvěřitelné horko. Zpod slavnostní čelenky mi stékají krůpěje potu. Mladá Winnie mi drží ramena, ostatní ženy se chopily mých rukou a nohou. Je vidět, že to berou vážně, i když je to jen hra na obřízku. A že se jim líbí, že se chci o rituálu dozvědět co nejvíc. Cecilia mě skrápí vodou z kalabaše a pak už vytahuje balíček žiletek. Sice tvrdí, že si před obřezáváním pečlivě myje ruce, ale mezi tímto úkonem a samou obřízkou přece jen nějaký čas uběhne, takže Ceciliiny ruce jsou všechno, jen ne sterilní. Ruka Cecilie mizí mezi mými stehny a já už cítím jen nepříjemné štípání – Cecilia mi chce zprostředkovat zážitek skoro se vším všudy...

Nevím, jestli bych to dokázala. Pravděpodobně ano. Kdybych byla Samburkou, nebyla by pro mě jiná cesta.

Jakmile se obřezávačka pustí do práce, trvá to už jen pár minut. Krvácející dívka se odporoučí do maňaty, kde zůstává několik dní, než se zranění zhojí. Zhruba po týdnu je většina z nich zase schopná zapojit se do běžného života.

Diskuzní fórum pod akácií

Winnie Evaline je 17 let, ale už má dvě děti. Její přítel ji opustil velmi záhy a ona zůstala sama. Prostě jednoho dne zmizel a už se neobjevil. To se u Samburů stává často. Muži tu necítí silnou odpovědnost za své chování vůči ženě. „Nechci už žádného muže ani vidět. Nemají chuť starat se o rodinu, o děti. To oni nemají žádnou zodpovědnost,“ říká hořce Winnie. Neobřezaná žena je podle Samburů dítě bez odpovědnosti, proto je důležité ji obřezat. Ale opustit děti a ženu a nechat je, ať se o sebe starají, jak umějí – to už v samburské společnosti k zodpovědnosti nepatří. Nomádi mají zkrátka naprosto odlišné normy chování a žena je pro ně stále něco, s čím se v životě nemusí nijak výrazně počítat, nechce-li muž.

Sedíme společně s ženami pod akácií, která dává trochu stínu. I  v podvečer je pořád spalující horko. Začínáme jednu z nezapomenutelných diskusí napříč úplně rozdílnými kulturami. Jakýmsi ženským předákem celé Nangidy je Josephine Nomungen, Samburka s nádherně řezaným obličejem a hrdým výrazem. Nikdy nechodila do školy, ale je chytrá, což jí přímo kouká z očí. Proto si ji ženy z Nangidy zvolily za vůdkyni. Má několik dcer, jedna z nich dokonce studuje střední školu. Všechny jsou obřezané. Manžel Josephine donutil, aby je nechala obřezat. Naštěstí mají alespoň tu lehčí z forem obřízky, která se u Samburů praktikuje. „Kdybych dnes měla dceru, už bych ji obřezat nenechala,“ říká Josephine. Teď už je její manžel mrtvý, takže by si to mohla dovolit.

„My jsme ty, které obřízkou trpí a které se musí postarat o to, aby se s tím přestalo. Muž nikdy ženskou obřízku nevidí, nikdy nemůže pochopit, co to obnáší za bolest,“ říká Josephine.

„Musíme krůček po krůčku přesvědčit naše muže, že obřízka by se mohla dělat třeba jen symbolicky,“ doplňuje ji Betynka. Jsme na okraji samburského teritoria, které je relativně nejblíž „civilizaci“. Samburové obývající vnitrozemí podle žen z Nangidy takhle revoluční názory nesdílejí.

Zdá se, že naše téma ženy velmi zajímá. Doslova ožijí, když jim nabízím, ať se ptají také ony nás. Spustí se lavina otázek.

„U vás se neobřezává?“ padne hned na začátku logicky očekávaná otázka. Ženy se tváří velmi souhlasně, když vysvětlujeme, že v Evropě nemáme nic takového ve zvyku.

„Neobřezáváte ani muže?“

Odpovídáme, že většinou ne, i když občas se najdou i takové případy. Na to se už ženy tváří trošku zhnuseně, je vidět, že si nedokážou něco tak odporného představit. Snažím se vysvětlit, že u nás obřízka mužů z hygienického hlediska zase tak nutná není, neboť muž se může každý den umýt. Ale už nás bombardují dalšími dotazy:

„Vás tedy při sexu nic nebolí? A když rodíte, tak při tom nemáte žádné problémy jako my? A proč máte vy běloši tak strašně málo dětí?“

Zejména ten poslední dotaz je v Africe velmi častý. Jsem si jistá, že žádný z černochů, kterému jsem se kdy snažila vysvětlit evropské postoje a strategie v oblasti četnosti potomstva, nikdy odpověď nepochopil. Ale snažím se znovu. Josephine však reaguje s velkým pochopením a oceňuje hlavně to, že u nás se může žena většinou rozhodnout, kolik dětí porodí.

„Tady u nás záleží jen na muži, jestli budu mít dítě, nebo ne. Mně se můj muž nikdy na nic neptal. Bylo to vždycky jeho rozhodnutí. Chtěl po mně jen rodit děti, o mě se nestaral. Muž v naší společnosti miluje děti, ne ženu. Já ho přesto milovala,“ říká Josephine.

„Nikdy bych si nevzal neobřezanou. To nejsou ženy, bez obřízky jsou to jen děti,“ tvrdí svorně mladí bojovníci, morani. Do vesnice přišli na naši žádost, jinak stráží zbylá stáda krav na pastvinách. Morani vypadají neskonale nádherně a pyšně, dlouzí, štíhlí a naparádění. Hlavy zdobí důmyslné účesy, korálkové náhrdelníky, náramky. Každý detail na jejich těle je pečlivě volen a vybírán, aby válečníkovi přidal na kráse. Krása je jejich posláním. Moran o své kráse ví a každému to dává jasně najevo.

 „Dneska je to opravdu velká zátěž mít více žen – je sucho. Jak mám uživit třeba čtyři ženy? Stačí jedna,“ říká otevřeně bojovník Lelembere.

Stodola plná peněz

Josephine se nesmírně živě zajímá o život v Praze. Ačkoliv neviděla nikdy nic většího než Archer’s Post, zasypává nás opět baterií dotazů. Jak stavíme ty vysoké domy? Dívá se nevěřícně na pohlednici Prahy. A jak je možné, že se tahle věc nepotopí? Ukazuje na výletní parník plující kolem Karlova mostu.

„A dá se v té řece plavat? Umíte plavat?“ Stoupáme v ceně, když vysvětlujeme, že jsme velmi dobré plavkyně a že můžeme plavat několik kilometrů daleko. Toto umění, pro nás tak samozřejmé, se v Africe vidí málokde, plavat umí málokdo. Nedivím se, do řeky Ewaso Ngiro bych si nešla zaplavat, ani kdybych byla olympijský šampion Ian Thorpe. Obávám se, že krokodýli by v tomto souboji zvítězili na celé čáře.

„A jak je to s těmi penězi? My si myslíme, že vy bílí máte někde tam u vás obrovskou stodolu plnou peněz. Z ní pořád taháte další a další peníze, proto jste tak bohatí!“

Kde se tahle teorie vzala, to už nevypátrám. Pravděpodobně vznikla dlouhodobým pozorováním bílých turistů, rozhazujících na hodinových návštěvách v domorodých vesnicích bankovky těm usmoleným dětičkám, které jsou přece tak roztomilé!

Josephine je negramotná, školu viděla jen z dálky. Je jí však strašně líto, že nemohla do školy chodit. Před čtyřiceti lety neměla šanci. „Ale udělám všechno, aby moje děti tu šanci dostaly. Aby nebyly jako já, nevzdělané...“

Ach, kdyby všichni lidé na světě byli jako Josephine!

„Co pro tebe znamená štěstí, Josephine?“ ptám se.

„Když uděláš něco dobrého pro druhé lidi, pak můžeš být šťastný. Když začne pršet, to jsem opravdu šťastná. To nám bůh, Ngai, dává vědět, že na nás nezapomněl,“ zahledí se Josephine tmavýma očima do dálky.

Ale kolem je jen sucho a Ngai se asi zatím dívá jinam.