Orang Asli: Výprava za Původními lidmi, kmen žijící tradičním způsobem slouží dnes jako turistická atrakce | Reflex.cz
nahoru

Výprava za Původními lidmi. Kmen žijící tradičním způsobem slouží dnes jako turistická atrakce

MARTIN MYKISKA22. května 2017 • 09:55
Výprava za Původními lidmi. Kmen žijící tradičním způsobem slouží dnes jako turistická atrakce
foto: Martin Mykiska

Naprostá většina příslušníků Orang Asli neboli Původních lidí patří k nejchudším a nejméně vzdělaným obyvatelům Malajského poloostrova. Mnozí z nich dodnes žijí v pralesích způsobem života lovců a sběračů. Drží se svých animistických představ o světě a odmítají se zapojit do života okolní „vyspělé civilizace“.

Dříve patřily pralesy parku Taman Negara jim, dnes by se dalo říci, že oni patří národnímu parku. A to přesto, že jsou nazýváni Původní lidé, v malajštině Orang Asli, a jsou spolu s malajskou národností řazeni do skupiny „Synů země“ - na rozdíl od malajských Číňanů nebo Indů. Původní lidé se skládají z několika skupin. Jedna z vesniček polokočovných Bateků se nachází blízko vstupního centra parku Taman Negara. Zřejmě zde platí nepsaná dohoda o soužití kmene s turistickým děním v parku. Batekové mohou nadále v parku žít svým životem, do kterého jim nikdo nezasahuje.

Na oplátku (a určitě za poplatek hrazený správou parku) nechávají turisty, aby jejich vesničku navštěvovali a pod vedením místního průvodce pozorovali její ospalý život či nahlédli do jednoduchých obydlí. Má to jeden háček. Batekové se nenechávají nikým ovlivnit, a tak nikdo dopředu neví, kdy ve vesničce budou. Jsou totiž kočovníci.

Když tedy průvodce naší skupince sdělil, že Batekové jsou ve vesnici, ihned jsme zamířili k přístavu, odkud se do vesnice jezdí loďkami. Cesta trvá jen pár minut.

Setkání s minulostí

Po pěšince se blížíme k místu, kde prales řídne. V této světlině jsou mezi volně stojícími stromy roztroušeny primitivní chatrče. Dřevěná podlážka na čtyřech kůlech, kolem stěna z proutků a lomená střecha pokrytá rákosím. Přes rákosy je obvykle přehozená igelitová plachta. Ve vesničce se sem tam někdo pohybuje, posedává, většina z nemnoha obyvatel je v chatrčích, kde rozprávějí, pokuřují anebo malinko nevraživě pokukují po příchozích… Nikdo si nás moc nevšímá, a tak se turisté procházejí mezi přístřešky, hledají dobré záběry a všechno kolem si prohlížejí.

Po chvíli se placený průvodce dává do řeči s některým z domorodců posedávajících na kládě v centru vesničky. Jeden z nich pak přináší asi dvoumetrovou bambusovou foukačku. Hned si ji přikládá k ústům a míří na dost vzdálený strom. Na něm je připevněna postavička z papíru… Neslyšně letící šíp ji vzápětí zasáhne. Šípy, či spíše šipky, jsou z vyhlazeného dřívka o tloušťce špejle, praporek mají z balzy. Jako smirkový papír pro dokonalé vyhlazení šipek se používá velmi hrubý list - dokonalá náhražka brusného materiálu.

Muž přistupuje k dalšímu zřejmě obvyklému programu: vyzývá návštěvníky, ať si jdou vystřelit. Všichni si pradávnou atrakci vyzkoušejí a je s podivem, jak šíp při přiměřeném rázném výdechu lehce vylétává z foukačky, nese se daleko a kupodivu dopadne většinou i celkem nedaleko terče… Průvodce nám říká, že domorodci umějí rozdělávat oheň třením dřev. Když projevíme zájem, prohodí pár slov ke dvěma mladíkům ve vytahaných tričkách. Na první pohled vypadají, že by to tu nejraději zabalili a odešli někam, kde se chodí do práce a po ní se může koukat na televizi nebo jít do kina. Vzápětí ale mizí, aby se ihned vrátili s kompletní výbavou třecích dřívek. Za dvě tři minuty před námi plápolá chomáč suché trávy… Mladíci jsou spokojeni, že se předvedli, a pyšně po nás pomrkávají.

Připraven na lov

Návštěva je u konce, ještě si prohlížíme zmenšené, ale funkční modely foukaček. Jsou na prodej. Zde se asi nejvíc projevuje, jak jsou domorodci dodnes na vnějším světě ekonomicky nezávislí. Ceny jsou směšné, a když zkoušíme smlouvat, jen se usmívají a náš návrh vcelku rychle přijmou. Ještě krátce probíráme použití jedů na šípy do foukaček. Prý jsou různě účinné. Nejčastěji se používají v koncentraci, která lovené zvíře jen omráčí. Lovec pak musí úlovek rychle najít a zabít.

Jeden domorodec jde chvíli s námi a kousek za vsí odbočuje do pralesa. Průvodce nám kyne, ať ho následujeme. Zastavíme se u vysokého stromu. Domorodec vyndá mačetu a řeže do jeho kůry. Z ní vytéká několik kapek tekutiny. Průvodce vysvětluje: „To je jed. Stačí přiložit šíp a nechat ho lehce pokapat.“ Domorodec se otáčí k nám. Stojím nejblíž. Natahuje se k mému právě zakoupenému toulci s pěti šípy a jeden vytahuje. Poté šíp namáčí do stékajících kapiček. Nakonec šipku se zčernalým hrotem vrací do mého toulce. Jsem připraven vydat se na lov!


Původní lidé

Orang Asli se dělí na tři hlavní kmenové skupiny: Semang neboli Negrito, Senoi a Proto-Malaj. Tyto tři skupiny se dál větví celkem na osmnáct podskupin. Různé zdroje uvádějí, že na celém Malajském poloostrově jde o sto tisíc až sto čtyřicet tisíc osob. Za „nejpůvodnější z původních“ jsou uváděni Negritos, jejichž pohřebiště jsou stará až deset tisíc let. Po určitou dobu obývali většinu poloostrova. Dnes se jejich počet odhaduje na dva tisíce osob, z nichž zhruba dvě stě žije v národním parku Taman Negara, a to stále svým jednoduchým původním způsobem života. Jsou schopni komunikovat malajsky, ale mezi sebou si nadále uchovávají svůj vlastní jazyk. Představitelé dalších dvou skupin - Senojů a Proto-Malajů - přišli na Malajský poloostrov později, pár tisíc let po Negritech.

MARTIN MYKISKA




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země