nahoru

Damašek ve stínu války, stále však pohádkově krásný

Lenka Klicperová11. května 2017 • 15:30
Damašek ve stínu války, stále však pohádkově krásný
foto: Lenka Klicperová

Vyjdete z hotelu na uzoučkou křivolakou ulici, staleté domy obepíná vinná réva, na letitou dlažbu dopadají stíny lidí míhajících se na ulici. Vypadá to jako v historickém centru nějakého francouzského městečka v Provence. Až na drobný rozdíl – na ulici neuvidíte jediného turistu a na půvabné domy občas dopadne raketa nebo minometný granát. 

Ubytovaly jsme se nejdříve s kolegyní Markétou Kutilovou v nehezkém, ale levném hotýlku al-Iwan ve východní části města. Nemohly jsme si vybrat lépe vzhledem k tomu, že nám úřady nedaly povolení k návštěvě frontových linií. Náš hotel byl od fronty jen kousek. Každé ráno začal budíček klasicky dělostřeleckou palbou, někdy tak hlučnou a tak blízkou, že se chvěla okna. Dým po dopadu granátu byl vidět hned z okna, dopadl za protější dům. To je dnešní Damašek. Jsou místa, kde byste nepoznali, že je válka. Až do té doby, než zničehonic z východní Ghouty, ovládané rebely, přiletí raketa. A někdy se bohužel trefí tak, že kromě zničených domů zmaří i lidské životy. Jako ta, co dopadlo v době našeho pobytu na dvě dívky, které se vracely autem z univerzity. Grace a Dina studovaly ekonomii, byly to sestřenice. Projížděly právě po ulici Abú Roumani, nedaleko sídlí také česká ambasáda. Ocitly se prostě ve špatnou dobu na špatném místě, raketa zasáhla jejich auto a obě byly na místě mrtvé. „Když se něco takového stane v Evropě, když islamisté zaútočí na civilisty a někdo zemře, jsou toho plné noviny. Tady se to děje každý den a nikoho to nezajímá,“ rozčiluje se na pohřbu obou mladých dívek jejich bratranec. Čtvrť, kde dívky raketa zabila, je jinak považována za bezpečnou, ale co je dnes v Damašku bezpečné? Nic...

 

Město bídy i luxusu

V Damašku dnes žije odhadem tak sedm milionů lidí. Stáhli se sem i vnitřní uprchlíci z oblastí, kde se bojuje nebo z oblastí, které ovládají rebelové popřípadě Islámský stát. Město se změnilo, svírá jej drahota, i když na první pohled vlastně nic vidět není. Jsou zde stále bohatí lidé, kteří si mohou dovolit chodit do restaurací a platit nákladný život. Noční bary jsou stále živé a stále plné. Pak jsou tu ale také ti, kteří žijí v nesmírně nuzných podmínkách. Jako třeba uprchlíci z rodiny Abú Abdala, kteří obydleli jednu z rozestavěných budov na jednom z damašských předměstí. Hlava rodiny, Abú Abdal, žil v jedné vesnici poblíž Rakká. Dostal se do majetkového sporu se svým bratrem a soud Islámského státu, který oblast ovládá, jej poslal do vězení. Když ho posléze propustili, na nic nečekal, a s celou rodinou uprchl. Nemohli si s sebou vzít nic než pár osobních věcí. Nyní živoří v temné kobce, okna – zatím jen otvory v rozestavěném zdivu - zakrývají deky. V zimě tu muselo být krušno, ani teď, na jaře, tu není žádné teplo.

 

Hotel na frontlajně

Jaký rozdíl, když se vrátíme do starého centra Damašku, s jeho pitoreskními uličkami, kostely, mešitami, bary, obchůdky i živými krytými bazary. Válka nám umožňuje nevídaný luxus – můžeme se přestěhovat do jednoho z nejkrásnějších hotelů, které jsem kdy viděla. V Damašku není po turistech ani stopy a tak ceny hotelů v starém centru klesly v důsledku války více než čtyřnásobně. Staré centrum je považováno za jednu z nejnebezpečnějších oblastí města, frontová linie je jen kilometr daleko. Hotel Beit - al Wali, nádherně dekorovaný starý „damascino“ dům, tedy lépe řečeno několik starobylých domů propojených umě systémem nádvoří s kašnami zurčícími křišťálovou vodou,působí jako jako zázrak z jiného světa. Zejména, když sem přijedete z damašského předměstí plného nevzhledných budov a sužovaného každodenním ostřelováním. Všude plno zeleně, číšníci a personál se jen úslužně uklání a snaží se splnit jakékoliv přání hostů, kterých je pomálu. Jen občas přes tu nádheru zachytíte stopu války – v dálce zazní děla nebo zvuk dopadu rakety. „Není to dlouho, co nám dopadla raketa hned vedle domu, zabilo to mého souseda,“ říká Joseph, nadšený patriot ze starého Damašku. Nikdy by se prý z centra města nepohnul ani o píď. „Teď už chápete, proč,“ usmívá se po dvou dnech, kdy s námi pracuje jako tlumočník. Chápeme. Válka je krutá a strašná, ale rozumíme lidem, kteří přes to nechtějí opustit místa, která milují.

 

 

Lenka Klicperová


Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země