První fotoaparát dostala v devíti letech a fotila na něj spolužáky na školních výletech. K fotce se vrátila jako studentka a nakonec jí věnovala celý život. Pracovala hlavně pro neziskové organizace a nebála se zachytit ty nejhorší humanitární katastrofy.
V srpnu roku 1968 se jako osmnáctiletá studentka vydala stopem do Anglie. „Vyjela jsem dva dny po invazi, hranice byly tehdy otevřené,“ vzpomíná. „Jela jsem stopem, abych ušetřila. Lidé v cizině byli úžasně milí a nápomocní. Byli v šoku z toho, co se u nás stalo.“ V Anglii nakonec žila čtyřicet let, vdala se tam a vystudovala španělštinu a historii umění a nových médií na Bristolské univerzitě. Pak přišlo pozvání fotografa Davida Hurna ze slavné fotoagentury Magnum na kurz dokumentární fotografie. Pod jeho vedením nakonec fotku i vystudovala na univerzitě ve Walesu. „Podpořilo mě mnoho lidí. Nejen ostřílení fotografové, ale i lidé, kteří mi důvěřovali a dávali mi zakázky,“ tvrdí Líba Taylor.
Už od začátku hodně cestovala, třeba do Mexika a Guatemaly, a také fotila, zatím ale na vlastní pěst. V Mexiku pochopila, že ji bude zajímat život obyčejných lidí, jejich každodenní problémy i radosti. „Měla jsem pocit, že tohle dává smysl a že to chci dokumentovat,“ říká. Pak přišla nabídka od nevládní organizace na cestu do Keni a první zakázka. Měla úspěch, a tak začala její práce pro humanitární organizace. Za prací jezdila hlavně do Afriky, také do Jižní Ameriky a Asie. Navštívila více než devadesát zemí a pracovala pro tak věhlasné instituce jako Světová zdravotnická organizace, OSN, UNHCR nebo UNICEF. Fotila rwandskou genocidu, ugandské dětské vojáky, děti s useknutými končetinami v Sieře Leoně i indické dívky po kyselinových útocích. Otřesným zážitkem pro ni bylo dokumentování epidemie cholery v Kongu mezi lidmi, kteří prchali před vyvražďováním ve Rwandě. „Bylo to strašlivé, ale já mohla nakonec odjet – na rozdíl od těch zubožených lidí,“ vypráví. Takovéhle okamžiky pro ni byly přelomové. „Tehdy jsem přestala věřit, že náš svět bude zase v pořádku…“
Často se zabývala ženskými tématy, dokumentovala třeba život čerstvých matek a porody. „Jako žena k nim mám snazší přístup, i v jejich intimních chvílích. Ale především – v rozvojových oblastech jsou ženy často jediní lidé, kteří něco dělají. Celý den dřou, starají se o děti, nosí vodu z velké dálky, pracují na poli. A chlapi sedí pod stromem a pijou kořalku,“ prohlašuje nekompromisně.
Soukromě se ráda vracela do Mexika, kde fotila svátky, lidové zvyky a tradice. „Strašně ráda strkám nos do života lidí z jiných kultur a způsobů života,“ říká s ironií.
Za svou práci získala u nás i v zahraničí několik cen, mimo jiné dvakrát uspěla v Czech Press Photo, v roce 2001 obdržela Cenu Českého výboru UNICEF. Dnes žije v Česku a momentálně fotí lidové tradice na jižní Moravě. Plánuje o nich knížku a výstavu, dál překládá a učí digitální fotografii na škole. „Snažím se zabavit, abych nezakrněla,“ říká se smíchem. A sní – sní o cestách do zemí, kam rozumní lidé nejezdí…
