Ekvádorská vesnička Vilcabamba: Výprava do kraje s nejvyšším počtem stoletých lidí na světě | Reflex.cz
nahoru

Ekvádorská vesnička Vilcabamba: Výprava do kraje s nejvyšším počtem stoletých lidí na světě

Kamila Šimková-Broulová9. května 2017 • 08:30
Ekvádorská vesnička Vilcabamba: Výprava do kraje s nejvyšším počtem stoletých lidí na světě
foto: Vladimír Šimek

Když jednoho dne, někdy v sedmdesátých letech minulého století, musel Miguel Carpio Mendieta opustit Vilcabambu a navštívit lékaře, jistě netušil, jak změní osud své rodné vesnice. Stařec se tak dostal na titulní stránky ekvádorského tisku a Vilcabamba od té doby vzbuzuje zájem vědců i turistů ze všech koutů světa.

Cestovat ze severoperuánského města Tumbes do Ekvádoru nebylo tak snadné, jak jsme se zprvu domnívali. Vždyť podél celého pobřeží přece vede věhlasná Panamericana! Ale i když tu je patrně nejlepší asfaltová silnice v celé Jižní Americe, hranici běžným způsobem prostě nepřekročíte. Z Tumbes jsme přesně podle instrukcí průvodce i recepčního v místním hotelu zamířili taxíkem až na samý okraj peruánského území. Tam skončila silnice, s ní i pohodlí poněkud přestárlé toyoty tumbeského taxikáře a začalo hraniční pásmo, přeplněné stánky s trhovci a lemované vyschlým korytem řeky.

Žádné informační tabule, žádné směrovky, jen hemžení stovek prodejců všeho možného i nemožného zboží, zápach tlejícího masa i ovoce a vedro k zalknutí. Horký vítr zvedal oblaka prachu, dotěrně se lepícího na naše propocená těla, obtěžkaná bezmála metrákem filmařské a fotografické techniky. S velkou úlevou jsme přivítali nabídku jednoho z podnikavců a složili zavazadla na jeho dvoukolák. Tak jsme se přepravili davem nakupujících, obchodníků i všelijakých podezřelých čumilů, kteří mlsně okukovali naše kufry a batohy, bezmála o kilometr dál, kde asfaltka pokračovala. Vůbec jsme nehleděli na cenu, kterou si za službu řekl -blížila se částce, již jsme později dali za cestu do dvě stě kilometrů vzdálené Cuency.

720p 480p 360p 240p
Život ve vesnici Vilcabamba.VIDEO Facebook

I když jsme úplně nepochopili smysl podivného hraničního přechodu, snad s výjimkou snahy místních úřadů dopřát zdejším chudým lidem možnost vydělat si na živobytí, s úlevou jsme usedli do prvního autobusu směřujícího do nejbližšího ekvádorského velkoměsta. Pocit klidu však neměl dlouhého trvání. Následovalo totiž několik hodin zběsilé jízdy sotva osmnáctiletého řidiče, který si za hlasitého troubení v každé zatáčce, v níž mohlo z chátrajícího vozidla cokoli odpadnout, rychlost náležitě užíval. Když se ale před námi otevřelo malebné údolí s koloniální architekturou Cuency, zalité sluníčkem, rázem jsme zapomněli na všechny trampoty, které nás na cestě dosud provázely.

Klenot Ekvádoru

Cuenca je opravdu pozoruhodné sídlo a všechny cestovní příručky, které velebí jeho nádheru, nijak nepřehánějí. Zatímco většina latinskoamerických měst je obklopena chudinskými čtvrtěmi, Cuenca má ve svém okolí výstavní domky s upravenými zahrádkami. Právě dlouhá izolace třetího největšího města Ekvádoru (do roku 1960 sem dokonce nevedla ani dlážděná silnice) vtiskla městu neobyčejnou atmosféru a Cuenca je dnes jedním z nejkrásnějších měst Jižní Ameriky, snad kromě Quita, jehož historické centrum je na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Ještě před příchodem španělských dobyvatelů patřilo území města indiánům kmene Caňari. Tato poměrně vyspělá předkolumbovská kultura, jež se v oblasti rozvíjela více než jedno tisíciletí, vynikala výrobou zlatých a jiných kovových šperků, tkaných látek i keramiky. Na sklonku 15. století si ji však podrobili Inkové. Založili město Tomebamba v bezprostřední blízkosti Cuency a nedalekou pevnost Ingapirca, dnes nejlépe dochovanou předkolumbovskou stavbu v Ekvádoru. Inkové celý region ovládali jen krátce - roku 1530 převzal kontrolu nad oblastí Pizarro. Sama Cuenca (celým názvem Santa Ana de los Ríos de Cuenca) však byla Španěly znovuobjevena až později, teprve roku 1557. Mnohá střediska v okolí byla známá už o deset let dříve.

Jakmile Španělé ovládli cuenské údolí, nelenili a ještě v témže roce započali pod vedením konquistadora Gila Ramíreze Dávalose s výstavbou velkolepého sídla. Právě rokem 1557 je totiž datován začátek stavby nejstarší cuenské katedrály, dnes známé jako El Sagrario. Roku 1739 byla expedicí slavného francouzského přírodovědce Charlese Marii de La Condamineho použita jako triangulační bod při měření poledníkového stupně. Dominantou dnešního hlavního náměstí Parque Calderón je však novější chrám, z konce devatenáctého století. Nová katedrála je totiž nejen větší, ale vyniká i nezvykle barevnou výzdobou fasády.

Staré koloniální centrum s kostely ze 16. a 17. století dnes zcela zakrývá původní incké město. Jejich okázalost a architektonická hodnota vedla k zápisu historického jádra města na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Pumapungo

Archeologická lokalita Pumapungo byla postavena příslušníky kmene Caňari. Její základy využili pro novou stavbu posléze Inkové. Místo bylo pod jejich nadvládou pravděpodobně i observatoří a astronomickou pozorovatelnou, jak dokazuje kamenná kruhová stavba na vrcholku více než dvacet metrů vysoké pyramidy. Najdeme na ní vyznačené body orientované přesně podle světových stran. Jedinečná poloha Pumapunga v jednom z andských údolí v nadmořské výšce 2500 metrů umožňovala sledovat během roku západ a východ slunce nad přesně určenými místy okolních hor. Inkové tak odtud mohli řídit, podobně jako z mnoha jiných obdobných míst po celé říši, svůj zemědělský rok i načasování svátků a slavností, jež neodmyslitelně patřily k jejich životu.

„Indiáni kmene Caňari stavěli zdi z kamenů z řeky, z valounů,“ vysvětluje nám vedoucí archeologického týmu na Pumapungu dr. Eugenio Macas. Ukazuje při tom na spodní část zdiva, které odkryl právě probíhající průzkum a jež nese známky hrubé stavby znedok onale spojených kamenů. „Vrchní zdivo postavené Inky již prozrazuje umění kámen velmi dobře opracovávat,“ dodává. Skutečnost, že Inkové využívali stavebního i řemeslného umění kultur, jež si podmaňovali, nebyla nijak neobvyklá.

Podobně tomu bylo i u Caňariů. Ti navíc vynikali velkou bojovností: Inkovi Tupacu Yupanquimu, synovi nejslavnějšího vládce Pachacuteca, trvalo několik let, než si tvrdohlavý kmen, urputně bránící šíření incké říše na sever, asi půl století před příchodem Španělů podmanil. Kdyby Inkové tehdy věděli o tajemství údolí, které leží asi dvě stě kilometrů jižněji a kde lidé žijí déle než kdekoli jinde, možná by do údolí Cuency nikdy nedorazili a severní středisko své říše by založili právě tam - ve Vilcabambě.

Údolí dlouhověkosti

V malém mikrobusu, do něhož se k našemu úžasu vešlo dvakrát více lidí než sedadel, a to i s obrovitými ranci, jsme zamířili z města Loja na jihu Ekvádoru do asi pětačtyřicet kilometrů vzdálené vesničky Vilcabamba. Ještě před pár desítkami let žila poklidným životem a o její existenci neměl nikdo za hranicemi země ani tušení. Teprve případ stosedmadvacetiletého Miguela Carpia Mendieta otevřel Vilcabambu světu a příval vědců, všemožných odborníků na dlouhověkost a v neposlední řadě i turistů se od té doby nezastavil. Všichni mají jedno společné: chtějí nalézt „elixír života“. Přestože jejich hledání trvá již hezkou řádku let, ten pravý recept na to, jak se dožít sta a více let, nikdo z nich neobjevil. Zatím!

„Jsme staří, chudí, ale vcelku šťastní a vděční Bohu,“ shoduje se většina vilcabambských seniorů. „Dnes máme ve vesnici sice více aut než koňských potahů, ale většina lidí pořád žije zdravě, hodně chodí a pracuje až do vysokého věku.“ Zdejší malebná subtropická krajina v nadmořské výšce okolo 1600 metrů, jež zaručuje po celý rok příjemné klima s teplotou kolem 20 °C, dává jejich tvrzení za pravdu. Místní s náležitou pýchou tvrdí, že je to místo „věčného jara“. Nad vesnicí se majestátně tyčí hora Mandango, která prý v sobě uchovává mnoho pozitivní energie. Možná i to je jeden z důvodů dlouhověkosti domorodců, třebaže tímto směrem se zřejmě ještě žádný z výzkumů nevydal. Podle jedné z legend jsou útroby hory jedním z míst, kde je ukryt Atahualpův poklad. Incký vládce ho tak chtěl uchránit před chamtivými Pizarrovými vojáky, kteří ho roku 1532 zajali v severoperuánské Cajamarce.

Naše první kroky ve Vilcabambě směřovaly k místní soukromé klinice. Na začátku osmdesátých let minulého století ji založil jistý japonský vědec a mecenáš, jenž rozluštění „vilcabambské záhady“ zřejmě považoval za výhodnou investici. Na zvědavce z nejrůznějších koutů světa jsou tady zaměstnanci zjevně zvyklí, a tak se nás ochotně ujal vedoucí pracovník oddělení pro styk s veřejností Victor Carpio. „V celém údolí žije přibližně osm tisíc obyvatel, z toho asi deset má již více než sto let. Ještě v minulém století se však zdejší lidé dožívali až sto čtyřiceti let,“ tvrdí Victor Carpio. „Víte, hodně staří lidé žijí na mnoha místech po celém světě, ale tady jsou navzdory pokročilému věku práceschopní a plní síly. Umírají většinou celkovou sešlostí věkem bez konkrétní diagnózy,“ upřesňuje.

Zdejší výzkum prý prokázal, že lidé z Vilcabamby mají přirozenou odolnost vůči kardiovaskulárním chorobám, jimž podléhá většina světové populace. Tato skutečnost je údajně dána optimálními klimatickými podmínkami tohoto kraje a jedinečným složením zdejší vody. Vydali jsme se proto k zázračnému prameni tzv. agua de hiero, železité vody, která má prý mnoho léčivých účinků a domorodcům prodlužuje život. Její analýzy prokázaly ideální obsah železa a hořčíku, a tak mají zdejší obyvatelé kromě zdravého srdce i odolné kosti. V případě zlomeniny se velmi dobře léčí, a tak je tzv. kostní metabolismus Vilcabambských dalším tématem, o něž se zajímá mnoho specialistů z řad lékařů.

K prameni vede z vesnice prašná silnička až k domku „teprve“ osmdesátileté Micaely Leonové, která je jakousi správkyní léčivého pramene a každému návštěvníkovi ochotně, pochopitelně za drobný peníz, předá klíč od branky. Místo, odkud voda vyvěrá ze skály, je totiž oplocené. Pravý smysl překážky však nepochybně spočívá pouze v poplatku pro paní Leonovou, jež o pramen zázračné vody pečuje.

Procházka vesnicí

Je poledne a pod horkým tropickým sluncem většina obyvatel Vilcabamby odpočívá. Ne tak chlapíci ve třtinovém mlýně na okraji vesnice. Cukrová třtina patří k nejdůležitějším kulturním plodinám, třebaže se způsob jejího zpracování za uplynulá století příliš nezměnil. Hlavní „hybnou“ silou zůstávají oslíci. Ti na svých zádech přinášejí z okolních políček nasekaná několikametrová stébla. Jejich dužina se v prastarém stroji drtí a nepoužitými zbytky uschlé rostliny se zatápí pod kotli, z nichž vytéká třtinová šťáva. Hnědý tekutý „cukr“ pak jeden z dělníků nalévá do primitivních dřevěných formiček čtvercového tvaru. Jakmile extrakt vychladne, celý proces výroby končí. Výsledný produkt, kostky surového cukru, je tak připraven na „export“ do krámků ve Vilcabambě a nejbližším okolí.

Pokračujeme v obchůzce a hledáme stoleté staroušky a stařenky. Před jednou z chatrčí se stará žena ohýbá nad záhonem růžových květů. „To je určitě paní Sabina,“ napadlo nás. Právě ji nám jako jednu z místních stoletých doporučoval navštívit Victor Carpio z vilcabambské kliniky. Je prý veselá a ráda recituje. Vrásčitá tvář ženy by tomuto věku odpovídala! Její odpověď nás ale velmi překvapila: „Já jsem dcera paní Sabiny. Maminka spí, vrátila se z pole a teď odpočívá.“ Podobně „zachovalých“ babiček a dědečků jsme ve Vilcabambě a okolí našli několik. „Já slyším a vidím dobře, ale mám problémy s kyčlí,“ říká paní Lucía, další z Vilcabambských, jejíž rodný list byl vystaven roku 1902. Před pár lety ještě tančila na karnevalu, který se ve Vilcabambě slaví každý rok v červenci.

Victor Carpio nám ukázal písemné doklady o datech narození dalších více než stoletých obyvatel. Navíc tvrdil, že matrika není úplná. Pravdivost těchto dokladů jsme pochopitelně nebyli schopni posoudit. Je dost dobře možné, že tato tolik proklamovaná dlouhověkost je jen účinným marketingovým tahem, který do oblasti láká mnoho zvědavců, a tedy i peněz do místní pokladny.

Více let do života a více života do dalších let

Tak zní heslo vesnice Vilcabamba a očividně se na něm shodují všichni její obyvatelé. Ať už ti, kteří se tu narodili, nebo jiní, kteří si Vilcabambu zvolili za svůj domov navzdory svému evropskému či severoamerickému původu.  Někteří sem přijíždějí poznat skutečné tajemství dlouhověkosti či zázračnou moc zdejších rostlin, vody a klimatu. Podle jedné z teorií vysvětlujících původ názvu vesnice je slovo Vilcabamba odvozeno od jména stromu, jemuž místní říkají „vilco“ a který prý činí vzduch v údolí léčivý a výjimečně čistý. Většina si ale zkrátka vybrala Vilcabambu za svůj nový domov jako poklidné a levné místo, ideální pro odpočinek v malebné krajině daleko od civilizace. Ačkoli i ta se sem nezadržitelně dere, jak dokazují reklamní nápisy na hospůdkách a hotýlcích nabízejících výdobytky moderní doby. Vždyť projížďky na koních věčně zeleným údolím podél říček Chamba a Yambala jsou pro mnohé i z civilizovaného světa tím pravým způsobem relaxace.

Pokud přijmou i jídelníček starousedlíků, který tvoří rýže, banány, fazole, kukuřice, mango, papája a melouny doplněné jednou až dvakrát týdně rybou či kuřetem, a pijí pouze přírodní ovocné šťávy a zdejší vodu, naleznou ideální recept na dlouhověkost. Alespoň v tom se shoduje většina studií, třebaže stoprocentní záruka na to, že se každý dožije sta a více let, pochopitelně neexistuje.

I když možná už za pár let vědci někde ve světě objeví zázračnou pilulku, která lidem zaručí nejméně sto dvacet let života, nemělo by to nikoho, kdo se do Ekvádoru vydá, od návštěvy Vilcabamby odradit. A těm, pro něž je tento kus světa přece jen z ruky, všichni specialisté na dlouhověkost radí: „Hodně a dobře spěte, jezte střídmě, pravidelně běhejte, neustále studujte a hlavně - buďte optimisté!“ Ostatně ne nadarmo se říká „veselá mysl, půl zdraví“.


Říše Inků - Vilcabamba třikrát jinak

S názvem Vilcabamba se setkáme i v jiné části incké říše. Poslední město synů slunce, jež se stalo útočištěm Inky Tupaca Amarua na jeho útěku před španělskými konquistadory po východních svazích peruánských And, se také jmenovalo Vilcabamba. Ztracené město posledního Inky, které prý skrývá incký poklad, však nebylo dosud objeveno, třebaže byl o jeho nálezu přesvědčen i Hiram Bingham, když v červenci roku 1911 poprvé stanul uprostřed ruin Machu Picchu. V posledních letech bývá ztotožňováno s archeologickou lokalitou Espíritu Pampa na samém prahu amazonské džungle v pohoří nazvaném stejně - Vilcabamba. Mnohem větší bohatství, než jaké ukrývá v podobě zlatého pokladu údajná incká Vilcabamba na území dnešního Peru, má stejnojmenná vesnička v jednom z údolí uprostřed jihoekvádorských And.


Obyvatelé - Statistika stoletých

Navzdory některým skeptickým názorům na zázračné údolí dlouhověkosti je jistá výjimečnost počtu sto- a víceletých obyvatel ve Vilcabambě více než pozoruhodná a údolí určitě patří k oblastem s nejstaršími obyvateli na světě. Vždyť například v Evropě se odhaduje, že na každých sto tisíc obyvatel připadá v průměru pět osob starších sta let. To pochopitelně vyvracejí údaje o obyvatelích Vilcabamby, kteří prý běžně žijí ještě o několik let déle. Z pohledu Evropana by tedy pravděpodobnost potkat oněch pět stoletých ve vilcabambském údolí s pouhými osmi tisíci obyvateli byla velmi malá. Ale světe div se, takových tu žije více než deset, třebaže toto číslo považuje řada odborníků za přehnané.

Kamila Šimková-Broulová




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země