Martín Torrada, argentinský profesor literatury

Martín Torrada, argentinský profesor literatury Zdroj: Jakub Freiwald

Argentinské Dynamo České Budějovice
Argentinská varianta klubu Dynamo České Budějovice vznikla v roce 2007. Tehdy tým tvořilo osm hráčů… Do každého zápasu ale dávají vše.
Martín je prý náročný trenér, pro svůj klub chce jen to nejlepší.
Fotbalový zápal v horkém argentinském slunci.
4
Fotogalerie

Otisk českého fotbalu v Jižní Americe: Seznamte se s argentinským Karlem Poborským

Vlevo u srdce státní znak České republiky, na druhé straně černobílý symbol Dynama České Budějovice. Nevídané nadšení a zápal pro hru, která v téhle zemi stojí na úrovni náboženství. Řeč je o fotbalu, který má v Argentině doslova výsostné postavení. Mezi stovkami a tisíci zdejších amatérských klubů najdeme i nečekaný odkaz na malou zemi ve střední Evropě.

Je půl jedenácté dopoledne a společně s pětatřicátníkem Martínem Torradou míříme ven z Buenos Aires. I když má zdejší příměstská liga právě prázdniny, jeho jedenáctku za chvíli čeká přátelský zápas s týmem Tortugitas. „Já je asi uškrtím. Na ty kluky prostě není spoleh,“ konstatuje naštvaně Martín po pár minutách čekání na dva spoluhráče u rušné čtyřproudovky. „Budeme to muset odehrát v jedenácti,“ cedí skrz zuby a šlape na plyn.

Zbytek mužstva už se zatím pomalu schází na dobře udržovaném hřišti kdesi za největší argentinskou metropolí. Fotbal se tu bere velmi vážně. Nechybí profesionální rozhodčí a během chvíle přichází i soutěžní delegát, který pečlivě kontroluje licence všech hráčů. „Vždyť je to přátelák, proč ty formality,“ ptám se jednoho z hráčů. „Na to se tady nehraje. Zápas jako zápas,“ odpovídá na mou šťouravou otázku.

Martín zatím z tašky vybaluje dresy a úhledně je rovná na trávník vedle sebe. Na všech září nepřehlédnutelný státní znak České republiky. Proč? Trenérovi totiž nikdo neřekne jinak než Karle. Seznamte se – Martín Torrada alias Karel Poborský.

Životní vášeň

„Všechno začalo, když jsem byl malý kluk. S bráchou jsme hrávali videohry a hádali se, kdo bude hrát za Argentinu. Nakonec jsme se dohodli, že nikdo. On si vybral Francii a já začal hledat zemi, která by se mi líbila,“ popisuje počátky kuriózní přezdívky a rychle pokračuje. „V roce 1996 jsem viděl Poborského na mistrovství Evropy, ve finále proti Německu. Měl dlouhé vlasy a vypadal přesně jako já. Tak jsem si začal říkat Karel a jako svůj tým si vybral Českou republiku.“

Přezdívka se rychle uchytila. Říkal mu tak bratr, spoluhráči v týmu i kamarádi ve škole. Klukovská legrace brzy přerostla v životní vášeň. Stejné číslo dresu, jméno na kopačkách i název týmu. Všechno muselo odpovídat kariéře „skutečného“ Karla Poborského. „Z knížek jsem zjistil, že Karel Poborský začínal v Dynamu České Budějovice, pak hrál ve Spartě a nakonec se zase vrátil do Dynama, kde ukončil kariéru,“ pokračuje Martín ve výčtu svých znalostí o české fotbalové legendě.

Je konec ledna. V Buenos Aires právě vrcholí léto a teploty s blížícím se polednem letí strmě vzhůru. Čúrky potu stékají po tvářích bojujících fotbalistů už po pár minutách hry. Hektolitry průzračně čisté vody mizí z připravených plastových barelů doslova mrknutím oka a asistent zápasu nestíhá běhat pro nové zásoby. V tu chvíli jde soupeření stranou, zdraví je přednější. Přestávky se dělají po 15 minutách, a když dojde voda na střídačce jednoho mužstva, ochotně vypomůže druhé.

Těžké začátky

Podobných amatérských fotbalových soutěží najdete v okolí města hned několik. V jedné z nich už několik let hraje i Karlův manšaft Dynamo Ceske Budejovice. „Tým byl založen v roce 2007. Začínali jsme s osmi hráči a v tomto složení jsme hráli i první turnaj. To bylo v první divizi šampionátu. Pak jsme přibrali další fotbalisty a přešli na standardní formát. Zachránili jsme se od sestupu a o dva roky později už jsme dokázali soutěž vyhrát,“ líčí se zřejmým nadšením historii klubu argentinský Karel.

I když hráči Dynama v ostrém poledním slunci podávají heroické výkony, na soupeře to nestačí. Část stabilní sestavy je na prázdninách a tomu odpovídá i herní výkon zbytku mužstva. Jednu chvíli prohrávají dokonce už 0:3. „Zaberte, chlapi! Ta obrana je naprosto tragická,“ cepuje své svěřence o poločase hrající trenér. Na zázračný obrat nepříznivého výsledku to už ale nestačí. Tak aspoň malá kosmetická úprava. Konečné skóre – 2:5.

Jaký je vlastně Karel trenér? Ptám se několika hráčů po skončení vypjatého duelu. Nejdřív se smějí, pak ale všichni odpovídají dost podobně. „Je sice náročný, ale hodně svědomitý. Chce prostě hrát dobrý fotbal a myslím, že moc dobře ví, jak na to,“ hodnotí kouče kapitán Pablo a spoluhráč Fernando mu opodál notuje. „Karel má sice občas vysoké nároky, rozhodně ale miluje to, co dělá. Je hrdý na klubové barvy, pro které žije.“

Milovník Čapka a Kundery

U fotbalu ale Karlova vášeň nekončí. „Fascinuje mě Česká republika a její kultura. Měli jste dost podobný osud jako my. V Argentině bylo několik vojenských diktatur, Česká republika taky prožila velkou část své historie pod nadvládou jiné země,“ překvapuje mě znalostí našich poměrů. Je profesorem španělské literatury na univerzitě v Buenos Aires a do povinných osnov často přidává i svá oblíbená díla českých autorů. Miluje totiž Kunderu a Čapka. „Kundera často srovnával historii zemí střední Evropy se zeměmi Latinské Ameriky. Kromě něj se ale zajímám i o další vaše osobnosti – Arnošta Lustiga, Ivana Klímu, Bohumila Hrabala, Jaroslava Seiferta, Pavla Kohouta, Václava Havla…“ mlčky poslouchám, jak ze sebe sype mile zkomolená jména velikánů naší literatury. Ve výčtu nechybí ani Masaryk, Beneš, Menzel nebo Forman. Za jeho znalosti by se, myslím, nemusel stydět žádný Čech. A aby toho nebylo málo, píše o nich blog ve španělštině.

V duchu si říkám, že už mě dneska nemůže nic překvapit. Když ale po zápase přicházíme ke Karlovi domů, nestačím se divit. U vchodu nás vítají Šmicer s Plašilem, čtyřnozí hlídači pojmenovaní po dalších českých fotbalových kanonýrech. Na zdech visí dobové obrazy, tu a tam česká vlajka a skříň je plná historických dresů. „Česká republika po roce 1996 hrála neuvěřitelný fotbal. Hrála přední evropské soutěže, v reprezentaci byl Brückner, Poborský, Nedvěd, Šmicer, Koller, Baroš. Samí výborní hráči,“ vysvětluje mi se zápalem a na památku mi dává svoji poslední knihu, kterou na přebalu zdobí podpis „Karel Poborsky“.

Dupačky vedle dresů

Opodál sedí Karlův brácha Eduardo. Za ty roky už si asi zvykl, stejně ale pořád kroutí nevěřícně hlavou. „Já fakt nechápu, kde se to v něm bere. Vždyť v České republice nikdy nebyl ani tam nemá žádné příbuzné. Jeden by řekl, že už by ho to mohlo přejít, ono je to ale pořád stejný. Možná i horší,“ říká s úsměvem. Stejně se na Karlovu životní proměnu dívá i jeho žena. Nedávno se jim narodila malá dcerka a ve skříních skromného příměstského domku se plenky a dupačky musejí dělit o místo s desítkami let starými dresy hráčů malé země kdesi uprostřed Evropy. „Dokonce mě donutila schovat českou vlajku, která dřív visela na zdi. Dívej,“ rozhrnuje záclony a mohutný příval denního světla prosvěcuje pečlivě schovaný symbol naší státnosti.

Fotbalovou kariéru asi argentinský Karel Poborský brzy pověsí na hřebík. Podle svých slov už začíná být starý a navíc je ve věku, kdy i Poborský skončil s fotbalem. „Je to možná až trochu děsivý, že existuje někdo, kdo se pojmenuje jako já, kdo si postaví vlastní tým a pojmenuje ho Dynamo České Budějovice. Ale je to příjemný,“ komentuje existenci svého pravděpodobně největšího a nejoddanějšího fanouška sám Karel Poborský a připojuje krátký vzkaz na závěr. „Zdravím ho a přeju mu hodně zdraví a sportovních úspěchů. A kdoví, třeba se někdy někde jednou potkáme.“