nahoru

Fotograf Antonín Kratochvíl: Dneska jsou všichni umělci, ale všichni fotí sračky

Líba Taylor19. května 2017 • 14:30
Fotograf Antonín Kratochvíl: Dneska jsou všichni umělci, ale všichni fotí sračky
foto: archiv A. Kratochvíla

Tak svým typickým slovníkem hodnotí stav fotografie nejlepší český válečný fotograf Antonín Kratochvíl. S fotografkou Líbou Taylor si povídal o vzniku agentury VII i o tom, proč podle něj digitální fotografie zničila trh s fotkami. Chybí mu dnes pracovní adrenalin?

Co přimělo pár fotografů k tomu, aby založili agenturu?

V devadesátých letech začaly Microsoft, který vlastnil agenturu Corbis, a Getty Images skupovat malý agentury. Chtěly vytvořit velký informační konglomerát, jako byl třeba Reuters. I agenturu Saba, jejímž jsem byl členem, prodali Corbisu. Saba za to dostala hodně peněz a nám nedala nic. Agentura Blackstar taky haprovala, a tak se někteří fotografové z Blackstaru nebo Saby dali dohromady. Bylo nás sedm fotografů a na festivalu v Perpignanu v roce 2001 jsme oznámili, že zakládáme svou vlastní agenturu. Uspořádali jsme večeři a všichni nám tleskali. Byla to první agentura, která fungovala exkluzivně přes internet – ten byl tenkrát úplně v začátcích. Kancelář jsme měli v Paříži. Ovšem byli jsme úplně bez peněz.

Jak to ze začátku vypadalo?

Agenturu jsme založili 9. září a já pak chtěl letět do New Yorku přes Prahu, zorganizovat na Hradě další výstavu. Ale už jsem se do Prahy nedostal, protože v New Yorku zrovna spadly ty baráky (útok na americká Dvojčata 11. 11. 2001; pozn. red.) a nevěděli jsme, co fotit dřív. Jako agentura jsme vydělali hodně peněz, protože pak přišly události v Afghánistánu, Pákistánu, na Bora-Boře, následoval Irák, tam jsme byli všichni. Ty drastické světové události nám vlastně pomohly přežít začátky. Byli jsme žádaní, protože jsme to prostě uměli, a udělali jsme si jméno jako fotografové válečných konfliktů.

Takže jste všichni byli váleční fotografové?

V té době ano, ale plánovali jsme – až přejde ta napjatá doba – přibrat lidi, kteří fotí i něco jiného. Ale nestalo se.

Je zajímavé, že na přelomu tisíciletí začaly vznikat nové agentury podle vzoru agentury Magnum, tedy založené samotnými fotografy.

Ano, po nás přišel NOOR, ti měli Jurije Kozyreva, kterého jsme chtěli i my, ale proti tomu se postavil James Nachtwey. V každé takové společnosti fotografů něco neprojde. Všichni si brání svou pozici, zvlášť ti, kteří si myslí, že budou ohroženi druhýma, kteří dělají něco podobného jako oni. Nechtějí ve své agentuře konkurenty.

Mezi agenturami musí být obrovská konkurence. Všichni přece fotíte stejné události?

To ano, ale každý fotograf má svá specifika a své zákazníky. Ze začátku jsme dělali hlavně pro časopisy. Tehdy ještě měly peníze, rozpočty, což už dneska není (kromě National Geographic), a bylo to dobrý pro všechny.

Jak to, že National Geographic peníze má a jiní ne?

Oni jsou hodně rozvětvení. Časopis vydělává hodně peněz, vychází po celém světě a má předplatitele. Také dělají filmy pro televizní National Geographic Channel. Ale na druhé straně je to časopis, který není moc politický, což mně vždycky vadilo. National Geographic sis mohla předplatit i v komunistickým Česku. Sem ho pustili, protože nekomentuje politiku. Mě to štvalo, protože já byl vždycky politicky angažovaný. Ale kluci ze VII pro ně hodně pracujou – Ed Kashi, Jimmy Nachtwey, John Stanmeyer.

Spolupracujeme ale taky s nevládními organizacemi. Dělali jsme hodně projektů třeba pro Lékaře bez hranic, dokonce nás nominovali na televizní cenu Emmy za program o hladu ve světě. Já byl nominován na Oscara za dokument o Iráku, Homecoming, který jsem dělal pro ABC.

Začalo vás sedm fotografů, kolik je vás dnes?

Devatenáct. My ale teď fotografům neposkytujeme moc velký servis. Ovšem ta značka má za těch patnáct let určitý renomé, což samozřejmě pomáhá mladým klukům a holkám, co teď u nás jsou.

Čím jsou pro fotografy agentury výhodné?

Je to pro ně výhodné, zvlášť když jde třeba o společný projekt. Například nevládní organizace nemají rády, když je zapojen jen jeden fotograf. Když se jedná o práci skupiny fotografů, líp své projekty prodají sponzorům.

Jak to funguje?

Vymyslíš projekt a představíš jim ho. V Kongu jsme měli projekt pro Lékaře bez hranic, pracovalo na tom šest fotografů – a to se jim líbilo. Pak jsme dělali projekt ke 150. výročí Červeného kříže, na tom také pracovalo asi šest fotografů, měli jsme výstavu, knihu… Teď běžel projekt v Číně, o čínské hranici se sousedními zeměmi, ale tam vládla dost cenzura. Mého projektu se Číňané nechtěli ani dotknout. Byl o drogách a Triádách na Zlatém trojúhelníku.

Někdy při práci vícero lidí vznikají problémy, ale sedne si to a jede se. Společné projekty, v tom je síla té agentury. A pak – archiv. Když máš víc fotografů, z různých zemí, různá témata, tak se dá prodávat velkým společnostem, třeba Getty, aby distribuovaly a vydělaly se na tom peníze. Na výstavách se taky dají vydělat slušné peníze, ale jen když se seženou dobří sponzoři.

Finanční ohodnocení práce fotografa se v posledních letech drasticky změnilo. Proč myslíš, že to tak je?

Za cokoli, co jde na internet, ti dohromady nic nezaplatí. Řekl bych, že digitální fotografie podělala trh. Každej fotí: telefony, Instagram… Je to taková profesní inflace. Ani tě už nemusejí nikam posílat, jen když chtějí nějakou specifickou práci nebo specifický pohled.

Jak to teď máš s prací?

Už jezdím hrozně málo. Ještě občas se někdo ozve, ale sám už kšefty nehledám. Teď mám výstavu v Síni slávy v O2 areně.

A tvé působení v VII Photo Agency?

Už nejsem full member. Jsem honorary member, čestný člen. Přestože Ron Haviv říká, že jsem pořád full member.

Co znamená čestné členství?

Já vlastně ani nevím, co to znamená, mně to nikdo nevysvětlil. Už asi nemám tu zodpovědnost.

Jsi starý, tak tě vyšoupli?

Ne, rozhodl jsem se sám. V naší agentuře jsem byl nejspokojenější, jsem zakladatel, ale už nechci být součástí některých věcí, těch workshopů a tak. Už nechci být tak aktivní. Mně je sedmdesát!

Co tvoje knížky, co pro tebe znamenaly?

Vydal jsem jich sedm. Nic jsem na nich nevydělal, ale líbilo se to klientům a pak jsem dostal dobrý džoby. Když jsem publikoval Broken Dream, ukázal jsem tu knihu v Rockefeller Foundation a dostal jsem práci na tři roky pro tuhle velkou, nejstarší nadaci na světě. Mělo to velkej úspěch a vydělal jsem hodně peněz. Přes knížky se dostaneš do povědomí lidí. Dobrá kniha je pro fotografa hrozně důležitá. Teď budu mít novou knihu tady, v nakladatelství Kant. Jmenuje se Sideshow, je to takový projekt, který jsem dělal v sedmdesátých letech.

Jaká fotografická práce je teď nejlíp honorovaná?

Reklamy. Já jsem vždy dělal reklamu s portrétama a ty pořád ještě fungujou a mají ohlas, třeba pro Ray Ban, Harley-Davidson. Můj styl fotografování byl vlastně trochu revoluční, i ten svůj žurnalismus jsem trochu překopal a postrčil dopředu. Klasickou žurnalistickou fotku jsme trošku posunuli tím, že jsme začali používat krátké objektivy místo dlouhých. Šli jsme takříkajíc na tělo. A tak mám naštěstí pořád v téhle branži své místo.

Je dobře, že dnes se od fotografů čeká, že budou také filmovat?

Když pracuješ třeba pro The New York Times, tak chtějí, abys udělal i videa. Já to dělám rád.

Říkáš, že už do konfliktů nejezdíš. Nechybí ti ten adrenalin?

Ne, vůbec.

Váleční fotografové jsou teď spíš terčem, už hodně jich zemřelo.

Tak tomu bylo už v Bosně, tam zabíjeli fotografy. Taky děláš třeba v zóně, kde lidi nemluví anglicky a vidí tě jako součást svýho problému. Tak tě zastřelí taky. Dáš si na sebe ceduli Press a oni to ani neumí přečíst. Musíš to mít v azbuce nebo v arabštině.

Je to teď horší než dřív?

Teď je těch konfliktů nějak moc. A fotografujou je většinou místní. Mají telefon a pošlou to. O kvalitu fotky dneska už bohužel moc nejde.

Nevidíš problém s autenticitou snímků místních lidí, kteří fotí a natáčejí třeba na mobil a posílají to do světa?

Jistě. Lidi toho můžou zneužít a posílat věci, které nejsou ani pravda. CNN nebo Networks – aby neposílaly svoje lidi do té vřavy – taky jejich fotky použijí a dají to na news pod svou hlavičkou. A ušetří. Nám kdysi platili za nebezpečná místa dvojitý gáže. Teď už ne, teď platí, jako by ses procházela po New Yorku. Střílej po tobě a v redakci ti dají ty samý prachy. Protože to nařídili ti jejich bossové. „No co, vždyť tam máme nějakýho Mohameda, kterej tam stejně běhá, vyfotí to na telefon a pošle nám to.“

Focení mobilním telefonem je hit. Fotograf Ed Kashi dělá kurz focení mobilem. Je to potřeba?

Viděl jsem docela dobrý věci udělaný telefonem. Jsou k tomu i různý aplikace. Najednou jsou všichni veliký umělci, ale většinou dělají sračky. Já tím nefotím.

Jakou budoucnost vidíš pro VII Photo Agency?

Sedmička by měla dělat komerční projekty, jako to dělá Magnum. Je to lukrativní pro agenturu i pro fotografy. Doba se změnila. Kdysi jsme se v Sedmičce báli, že někdo bude prodávat dort a vedle toho bude naše fotka. My jsme to chtěli mít pod kontrolou. Tím vlastně začala ta naše agentura – chtěli jsme mít kontrolu nad svým produktem, kam jde a o čem to je. Reklama se ale dá dělat hodně dobře. Hodit tam jiný pohled, který není svázaný marketingovýma poutama. Například jsem fotil reklamu pro Českou filharmonii, kterou jsem dělal s nejlepším českým kreativcem, Edou Kaubou. Dělali jsme reklamy dvě, ale nakonec byla přijata jen jedna a vyhrála Zlatou pecku. Byla naprosto revoluční: mluvilo se o nás, viděli náš produkt – a to hodně potěší. A pak to dává smysl.

Myslíš, že lidi mají ještě vůbec zájem dívat se na kvalitní snímky? Fotek je všude plno.

Myslím, že ano. Nedávno ke mně přišel fotograf z National Geographic a říká: „Tondo, přišel jsem se podívat na tvoje fotky, abych si spravil náladu.“ Prostě se pořád najdou lidi, kteří hledají kvalitu a rozeznají ji. Ale většina lidí rozpozná hovno.


Antonín Kratochvíl (69)

Narozen v Lovosicích, v roce 1967 emigroval do ciziny. Po ilegálním pobytu v Evropě odešel do USA. Pracoval pro exkluzivní tituly (Newsweek, Vogue, Rolling Stone…). Proslul hlavně fotografiemi z válečných konfliktů (Bosna, DR Kongo, Rwanda, Zair, Afghánistán…).

Snímky jeho i dalších autorů z VII Photo Agency můžete do konce listopadu vidět v nové galerii Czech Photo Centre v pražských Butovicích.

Líba Taylor




Starší články Lidé a Země