nahoru

Vachánské údolí: Ráj horských velikánů a pohostinných obyvatel pod vrcholem Karla Marxe

Petr Mazal25. května 2017 • 08:00
Vachánské údolí: Ráj horských velikánů a pohostinných obyvatel pod vrcholem Karla Marxe
foto: Petr Mazal

Představte si ty výhledy: na severu Pamír s nejvyššími vrcholy, na jihu Hindúkuš a na východě velikány protkaný Karákóram. Iškašimsko-šachdarský hřeben v Tádžikistánu se pyšní nejvyšším vrcholem Pik Karla Marxe (6726 m). Oblast je zřídka navštěvovaná, ale je nádherná a pro horolezce, trekaře i cyklisty ideální.

Hned po přistání v Dušanbe, asi v pět hodin ráno, nám teplé klima dalo doslova facku. Přes den se tu totiž teploty v tomto období pohybují kolem čtyřiceti stupňů Celsia a v noci příliš pod třicítku neklesají. Nejdříve nás čekala dosti dlouhá cesta: z Dušanbe do Chorogu (Khorugh), poté do Iškašimu a nakonec do Vachánského údolí, do vesnice Vrang. Cesta z hlavního města do Chorogu, hlavního centra Horního Badachšánu, která měřila zhruba 520 km, značená na mapě skoro jako dálnice, byla hotové peklo – osmnáct hodin jízdy, rychlost nepřekračující průměrně 40 km/h, nesnesitelné vedro. Druhá polovina cesty lemovala hranici s Afghánistánem podél řeky Pjandž. Na pár místech okolo silnice byly dopravní značky s panáčkem, kterému odlétává utržená noha, hranice jsou totiž stále zaminovány, a tak se procházky mimo silnici tady příliš nedoporučují. Výhledy do okolních hor a na divokou řeku Pjandž však byly fascinující.

Čekání na Godota

Po šesti dnech strávených v dopravních prostředcích jsme konečně byli ve Vachánském údolí, které je z jihu sevřeno štíty Hindúkuše a ze severu již zmiňovaným Iškašimsko-šachdarským hřebenem, jemuž vévodí vrcholy Pik Karla Marxe a Pik Engelse. Ve Vrangu nám nabízejí osly na odvoz naší bagáže alespoň k takzvané druhé osadě. Zdvořile odmítáme s tím, že to není náš styl. Na záda opět házíme těžké batohy a dalších pět dní stoupáme až k ledovci Nišgar, pod jižní stěnu Karla Marxe. Výstupová cesta se zdá z tohoto pohledu docela jasná, proplétačka mezi seráky a trhlinami až na jižní hřeben a dále po něm na rameno „Marxe“, poté traverzem na vrchol. Stan stavíme zhruba v 5500 metrech na malém skalním ostrohu. Přijde nám jako nejbezpečnější místo, které má navíc tu výhodu, že zde odpoledne můžeme nabrat tekoucí vodu – z kamenů, po nichž malými čúrky stéká tající sníh.

V této výšce setrváváme tři nechtěné noci, počasí nám nedovoluje pokračovat výše. Ve volném čase tak hrajeme šachy, nabíráme vodu, vaříme a já mačkám posilovací kroužek, z něhož mám ještě pořád natažené dvě šlachy na prstech. Dodnes lituji toho, že jsem si místo kroužku nevzal navíc bramborovou kaši, která nám došla po deseti dnech, i když jsme ji měli rozporcovanou na dní dvacet. No jo, hlad je hlad. Po třech dnech válení se ve stanu a odhodlávání se na to vykašlat se počasí konečně umoudří a ukazuje nám svou vlídnější stránku.

Brzy ráno vše balíme, nasazujeme mačky, do rukou bereme cepíny, navazujeme se a jdeme prostoupit jižní stěnu. Terén není příliš strmý, ale trhliny zakryté čerstvým sněhem nám dělají trochu potíže. Vše jistíme přes šrouby. Asi po 5–6 hodinách přicházíme na hřeben, do výšky asi 6100  m. Na vrchol se prý chodí už z těch 5500 m n. m., ale my si chceme výstup ulehčit a zkrátit, a tak zkoušíme najít tady nějaký flek pro náš stan. Daří se, dokonce ho můžeme postavit opět na kamenech, které vykukují ze sněhem zakrytého hřebínku. Nádherné místo. Po asi dvouhodinové úpravě místa zaleháme do stanu, s bolehlavem, ale také s radostí, že už nás od vrcholu dělí jen jedna etapa. To si alespoň v tu chvíli myslíme. Původním plánem byl jeden den odpočinku a pak pokus o vrchol.

Konečně k vrcholu

Tyto plány nám ale opět hatí počasí – další den sníh, poté viditelnost na pár metrů a v den třetí je sice jasno, ale tak silný vítr, že jsme měli strach vůbec ze stanu vylézt, aby neskončil na ledovci Nišgar. A tak zase úplně zdeptaní uléháme s tím, že když to bude jen trochu možné, tak druhý den balíme kufry a sestupujeme.

Na rozdíl od předešlých nocí byl však takový zvláštní klid, ticho i zima. V duchu doufám, že to znamená to, co jsem v takových situacích zatím ve vysokých horách vždycky zažil. A skutečně, ve čtyři ráno sice rozepínám zip předsíně a bojím se podívat ven, ale zbytečně. Je jasno, mráz jako v psírně a téměř bezvětří. Bereme na sebe vše, co máme, vaříme čaj, hurá do bot, maček, péřovek a vzhůru za dobrodružstvím. Jsem úplně nabuzený na výstup, a proto do toho docela dupu, chvíli se propadám po pás do sněhu, chvíli jdu po firnu. Nejhorší jsou pasáže, kde se pod tvrdou krustou propadám do prašanu. Iva jde za mnou a vypadá docela dobře, ostatně to ona vždycky. Asi po dvou hodinách docházíme na jihozápadní hřeben, na rameno „Marxe“. Je to plato o velikosti tak tří fotbalových hřišť. Říkáme si, že vědět tohle dřív, tak zakempujeme i tady.

Postupujeme traverzem na hřebínek, z něhož je to na vrchol už jen pár metrů. Je dost nepříjemný, sněhové podmínky nejsou zrovna ideální a já pod odlamujícími se deskami sněhu začínám trochu nervóznět. Hlavně se začínám bát o Ivu, která toho má plné zuby. Po třech a půl hodinách šlapání, po dvanácti dnech pobytu, po téměř čtyřech tisících výškových metrů stojíme u bronzové plaketky Karla Marxe. Jsme na vrcholu – 6726 m n. m.

Ivu objímám a jsem v tu chvíli úplně mimo realitu, šťastný, že tam stojím a svět mám pod sebou. Nejsem žádný dobyvatel vrcholů, dělám to právě kvůli tomu nepopsatelnému pocitu, po němž toužím pořád stejně dychtivě. Sáhnout si na dno sil, něco si dokázat, být jen s přírodou.

Výhledy na Karákóram, Pamír a Hindúkuš jsou neskutečné. Děláme pár fotek a sbíráme poslední síly k sestupu. Zpátky je cesta jednodušší, a tak jsme asi za dvě hodiny ve spacáku. Hned na pár hodin usínáme. Sestup zpět až do Vrangu nám zabírá tři dny. Čtyřikrát méně času než výstup. A ačkoli jde o maličkost, dělá nám radost i to, že jsme si vše nesli sami na zádech, žádní osli, žádní nosiči a ještě k tomu bez chození nahoru a dolů kvůli aklimatizaci. Tak si v duchu říkáme, že to byl docela slušný sportovní výkon. Klobouk dolů před mou 50 kg vážící a 30 kg materiálu na zádech nesoucí Ivou. To říkám pořád, to nemůže být ženská. Však jí kamarádi říkají „Ivane“.

Pohostinnost Pamírců

Další dny strávené ve Vachánském údolí nás přesvědčují o nekonečné pohostinnosti zdejších obyvatel. Z vesnice Vrang, jež leží asi hodinu jízdy po prašné cestě z Iškašimu, chceme stopovat zpět do Chorogu. Bereme batohy na záda a jdeme pomaličku po silnici směrem na Chorog. Spoléháme na to, že nebude problém zastavit během dne nějaké auto. Omyl. Za celý den kolem nás projedou asi tři automobily a nezastaví ani jeden z nich. Nejdříve jsme z toho trochu rozladění, ale postupem času se nám chůze a okolí údolí začíná poměrně zamlouvat. Prvním důvodem je nádherný výhled na druhou stranu řeky Pjandž do afghánského pohoří Hindúkuš. Tím druhým jsou v každé vesnici lidé, kteří nás zvou na čaj a něco k snědku. Jdeme kolem pole a mává na nás celá rodinka, chystající se zrovna k pauze a odpočinku. Jdeme k nim, sedáme si do trávy a starší muž nám nalévá širčaj. Je to černý čaj se solí. Moc nám nechutná, ale to není podstatné. Odlamuje pro mě i pro Ivu kus chleba.

Další den navštívíme lázně Bibi Fatima, umístěné výše v horách nad údolím. V životě jsem nebyl v hezčích lázních. Jsou to dvě přírodní jeskyně s krásně teplou vodou. Pouštějí se v intervalech zvlášť muži a ženy. Na ochlazení zde není žádný bazének, železný žebřík umístěný na skále vede přímo do hřmícího a ledového potoka. Kdo se ho dostatečně pevně nedrží, může si být jistý svou smrtí.

Poblíž lázní potkáváme dívku. Může jí být tak dvanáct. Ptáme se jí na koupi nějakého jídla. Chce vědět, co bychom chtěli. Jen nějaký chléb a něco k němu, odpovídáme. Říká nám, ať jdeme za ní. Přicházíme do malého baráčku, kde nás přivítají její rodiče. Pozvou nás dále do větší místnosti, kde si sedáme na koberečky na zemi. Po chvíli přijde maminka slečny a v ruce má dva talíře. Rýžová kaše s ovocem. Je to výborné. Chvíli povídáme a při odchodu nás pan domácí zve ještě na druhý den ráno na snídani. Po ní nám dává na cestu celý čerstvě upečený chléb.

V pamírském domě

Tím nejhlubším zážitkem se ale pro nás stává návštěva rodiny o pár vesnic dále, v Daršaji. Začalo to hledáním noclehu po dni plném šlapání po silnici. V malém krámku se nás paní s dítkem na ruce ptá, jestli bychom nechtěli přespat u ní doma. Neváháme ani chvilku. Přivede nás do tzv. pamírského domu. Je tam jedna obrovská místnost, kde všichni bydlí. Spí tam, jedí, odpočívají, povídají si. Jsou spolu. Žije jich tam i několik generací. Na stůl se stále něco nosí, a i když je naše ruština ne zrovna na úrovni, povídáme do pozdního večera. Jsme rozhodnuti, že ráno při odchodu dáme každý 10 dolarů za jídlo a nocleh. V Tádžikistánu, ale nejen tam, fungují tzv. homestaye a platí se kolem 10 dolarů za nocleh s jídlem. Jdeme za paní, jež nás pozvala. Ta ukazuje na otce, který je asi nejstarší osobou žijící v tom domě. Muž podává mně i Ivě ruku a děkuje nám, že jsme u nich nocovali a jedli i za popovídání si. Nechce nic. Říká, že je mu ctí, že nás mohl pohostit. Tato chvíle mě naplňuje ještě dlouho poté. Ani v dnešním světě nelze moc věřit tomu, že se lidé takhle chovají k „cizím“.

Vachánské údolí je malý ráj na zemi. Člověk by si řekl (a také se občas někde dočte), že tam to bude nebezpečné, vždyť je to na hranicích s Afghánistánem, tam může jet jen blázen… A ono to je úplně naopak. Ať jste lezci, trekaři, cyklisti či motorkáři, v téhle části Tádžikistánu si přijdete na své!


Očima autora

Doma v Česku učím děti hudební nauku a hru na flétnu. Miluju sport všeho druhu, cyklistiku, běhání po horách, lezení po vysokých horách, lezení po skalách, divokou vodu. Máme s Ivou za sebou několik expedic, především ve Střední Asii a Jižní Americe. Nikde jinde než v  tádžikistánských horách jsem nezažil tak přátelské a přívětivé lidi. Jsem rád, že je tato oblast opravdu zatím tak málo navštěvovaná.

Petr Mazal




Starší články Lidé a Země