Díky příjmům z kávy Hurbey postavil jednoduchý dům pro svou rodinu.

Díky příjmům z kávy Hurbey postavil jednoduchý dům pro svou rodinu. Zdroj: Noel Rojo, Magdaléna Vaculčiaková

Polepšení bojovníci
V oblasti, kde se pěstuje káva, se usídlilo několik tisíc dezertérů, kteří hledají bezpečný domov.
Do vesnice Villa María se přistěhovalo 15 dezertérů najednou. V komunitě o své minulosti moc nemluví.
Agentura pro reintegraci pomáhá dezertérům vytvořit nový způsob života.
Hurbeyova rodina byla kvůli konfliktu v Kolumbii přesídlena.
6
Fotogalerie

Polepšení bojovníci: Co bude s příslušníky kolumbijských geril ve výslužbě?

Letos po více než padesáti letech podepsala kolumbijská vláda s nejstarší gerilou v zemi FARC dohodu o příměří.  Co bude s desítkami tisíc členů gerily, kteří se vrátí do svých domovů, ke svým rodinám, do kolumbijské společnosti?

Prožili celá léta v kolumbijských gerilách. Bojovali v džungli, i když nevěděli za co. Revoluci jako děti nerozuměli. A když porozuměli, odešli zpátky do normálního života. Opustit bojovou jednotku a začít žít „normální“ život není pro kolumbijské muže a ženy nijak snadné.

Den s gerilou

Dny v divoké kolumbijské džungli jsou podobné jeden druhému. Vstává se v pět hodin ráno. Členové roty, kterých je obvykle kolem šedesáti, vypijí ranní kávu a následuje cvičení. Vše je organizované, dny mají jasnou strukturu. V sedm následuje snídaně. Někdy uvařená z toho, co se nakoupilo v dalekých vesnicích, jindy z ukradeného. A někdy se také nejí, protože není co. Po jídle všichni pozorně poslouchají národní i mezinárodní zprávy. Ne z rozhlasu, nýbrž čtené velitelem. Uprostřed tábora stojí velká aula: provizorní stan ze dřeva a plastových plachet.

V aule celé dopoledne přednášejí o ideologii, především té marxistické. Také o boji, pořádku a disciplíně. Po obědě probíhá výcvik a večer je zase na programu naslouchání přehledu zpráv. Kolem osmé je v táboře ticho. A tak plyne každý den lidí, kteří se rozhodli bojovat v Kolumbii proti místní vládě. Tedy, každý den, kdy se zrovna nebojuje nebo kdy členové roty nepochodují celé hodiny, než najdou místo, kde si vytvoří nové, bezpečnější stanoviště. „Pochody byly nejhorší. Nesete těžký náklad a někdy pochodujete džunglí i měsíc,“ říká Albeiro, jenž žil s nejstarší kolumbijskou gerilou FARC (Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia, Ozbrojené revoluční síly Kolumbie).

Žijí zde mladí kolem patnácti let, ale také starší – muži i ženy, většinou maximálně do třicítky. Někteří vydrží měsíce, jiní celá léta. Neznají nic lepšího nebo mají strach utéct. Někteří ani nevěděli, co je to revoluce, když je naverbovali. Jiným nedali uniformovaní na výběr. A někteří si mysleli, že na výběr nemají. Dobrovolně se rozhodli vstoupit do některé z kolumbijských geril, protože to byla lepší možnost než život v chudobě.

Nelehké rozhodnutí

Albeiro vyrůstal bez rodičů. Místo vzdělávání se ve škole pracoval s dědečkem na polích, jeho vyhlídky na budoucnost nebyly růžové. „Žil jsem odmala s představou o gerilách. Tam, odkud pocházím, známe jenom ozbrojené skupiny. Jsou to velice odlehlé oblasti, kam vliv vlády nedosáhne. Gerily poroučejí, na druhé straně také staví cesty, pomáhají zlepšovat vzdělávání. Fungují, jako by byly vládou v samostatném státě,“ vysvětluje čtyřiatřicetiletý Kolumbijec. Konflikt mezi vládou a gerilami probíhá v jeho zemi již přes padesát let. Levicoví rebelové FARC se začali organizovat v roce 1964 s cílem sesadit vládu a přinést do země marxistický režim. Podle BBC je FARC nejbohatší gerilou na světě, a to díky obchodu s drogami. Podle slov členů skupiny v mnoha departmentech Kolumbie zastupovaly uniformy FARC místní vládu, která na tyto části země nemyslela.

Albeirovi trval návrat do normálního života šest let. Přesně tak je totiž postaven program Agentury pro reintegraci, v rámci něhož kolumbijská vláda pomáhá bývalým členům geril potom, co opustí džungli a jistoty v ní. „Přijet z divočiny do Bogoty bylo těžké. Přijeli jsme z džungle, kde jsme žili mezi stromy a u řek, do džungle města a jeho ulic. Pořád jsme žili ve strachu,“ vzpomíná Albeiro.

Do hlavního města přijel po útěku od FARC po jedenácti letech, s celou svou rodinou. S manželkou se seznámil na frontě, dcera se jim narodila také tam, ačkoli je to běžně zakázáno. „Pravidla říkají, že ženy, které otěhotní, musí na potrat. Ale já jsem byl tehdy už ve funkci velitele,“ vzpomíná Albeiro. I tak si ale dítě po narození nemohli nechat, hrozilo, že o dcerku Fernandu budou pečovat neznámí lidé v některé z okolních vesnic. Proto také padlo rozhodnutí gerilu opustit. „Po jedenácti letech v džungli jsem nevěděl, jak to chodí v normálním světě. Nevěděl jsem, co tam budu dělat. Navíc jsme neměli žádné doklady. Nebylo to jednoduché rozhodnutí. Společnost by měla ocenit, že jsme se svobodně rozhodli dále nepokračovat,“ myslí si Albeiro.

Svůj příběh vypráví v obývacím pokoji malého domečku ve vesnici v horách u města Manizales, kde se s rodinou usadili po dvou letech v Bogotě. Místo neznali, jen věděli, že tam, odkud pocházejí, se vrátit nemohou. S pomocí kamaráda našli pozemek, na němž nic nerostlo. „Za peníze, co jsme vydělali v Bogotě, jsme půdu koupili a přijeli jsme sem,“ vzpomíná Albeiro, jenž je dnes hrdým pěstitelem kávy.

Domovy míru

Do svého rodného departmentu se zatím kvůli bezpečnosti nemůže vrátit ani Albeirův soused Hurbey. S úsměvem nás vítá na kopečku nad vesnicí, usazuje nás na malé terásce domu, který postavil pro svou matku, otce a mladší sestru. Maminka nám servíruje kávu, vždyť jsme v nejslavnější kávové oblasti Kolumbie. Odtud se hnědá voňavá zrníčka vyvážejí do celého světa. I ta, která vypěstuje 23letý Hurbey.

„V departmentu, odkud pocházím, pěstovali spíše koku. Tady je všude kolem káva,“ rozmluví se Kolumbijec, který působí dojmem sebevědomého lamače ženských srdcí. „Hledal jsem způsob obživy. Pěstování není jednoduché. Kvůli obdobím sucha jsme přišli o celou jednu úrodu. Navíc se zvyšují i další náklady na pěstování,“ stěžuje si. Přesto jeho i rodinu uživí pouze káva, kterou prodává družstvu v Manizales.

Jako velmi mladý Hurbey místo studia pěstoval koku. Jeho rodině vypálili dům a přesídlili je. Pak jednoho dne přijeli k nim domů a řekli mu, že musí vstoupit do gerily. Členem FARC se stal ve čtrnácti. „Dali mi zbraň a odvedli mě. Věděl jsem, že se už nemůžu vrátit. Zůstal jsem u nich tři roky,“ vzpomíná. Jeho máma stojí ve dveřích a potichu naslouchá. Otec je na plantáži, pomáhá ji spravovat.

„Když jsme se jednoho dne dostali do přestřelky, ve které můj kamarád umřel a já se zranil, museli jsme utéct,“ říká Hurbey, dnes již s úsměvem na rtech. Vypráví příběh, jako by se odehrál včera. Pamatuje si každý detail. Skončil v nemocnici, kde se o něj postarali. „Následovaly otázky o tom, jak jsme se do gerily dostali, proč jsme tam vstoupili. Pak nás naložili do letadla a odletěli jsme do Domova míru v Bogotě,“ vzpomíná.

Domovy míru jsou místa, kde čekají bývalí členové geril během prvních tří měsíců na ověření jejich totožnosti ministerstvem vnitra a uvedení do procesu reintegrace. Pak je každému přidělen jeden profesionál, který s ním individuálně pracuje na novém osobním životním projektu. Psychologové, bývalí byznysmeni nebo sociální pracovníci, pomáhají mladým bojovníkům najít své rodiny, vyléčit traumata i dokončit vzdělání nebo nastartovat podnikání.

Změna názoru společnosti

Najít práci je jedna z největších výzev bývalých členů geril. „Většina z nás je z vesnic, jsme analfabeti. Když jdete v Bogotě do firmy, ptají se, jestli máte zkušenosti. Když řeknete, že ne, zajímají se, jak je to možné. Ale vy nemůžete říct pravdu,“ vysvětluje Albeiro. Stigmatizace dezertérů je podle něj i podle zaměstnanců Agentury pro reintegraci největší problém návratu do normálního života. Všichni bývalí členové se snaží, aby je společnost soudila na základě jejich nynějšího chování a způsobu života. Práce v tomto velice pomáhá.

„Když už člověk pracuje, lidé jej vnímají jako zodpovědného,“ myslí si Hurbey. „Chtěl jsem si koupit motorku, ale neměl jsem dost peněz. Prodejce mi nabídl, že ji můžu splatit postupně. A já jsem ji splatil. Až pak jsem mu řekl o své  minulosti, aby viděl, že mi může i tak důvěřovat,“ vypráví vlastní zkušenost. U kávovníku nám vysvětluje, jak káva roste a co potřebuje, aby byla kvalitní. Pak nás pozve do kuchyně a u plotny vypráví, jak kávu připravuje. Prodává ji zelenou, na vybavení pro pražení nemá finance a také by musel splňovat mnoho podmínek daných odkupujícími firmami, což by mu komplikovalo situaci.

Hurbey ani Albeiro nemluví o své minulosti s každým v komunitě. „Lidé tušili, že jsme dezertéři, jelikož se nás sem najednou nastěhovalo patnáct. My o své reintegraci nemluvíme,“ říká Albeiro. Ve vesnici je dnes díky němu společná studna. Zkušenost s organizovaností gerily Albeira inspirovala začít organizovat i svou novou komunitu, aby řešila problém nedostatku vody. „Někteří mi řekli: Víme, že jste bývalý člen gerily, ale vidíme taky, že jste pracovitý,“ spokojeně vzpomíná Albeiro.

Reintegrace hudbou

Jiný přístup zaujímá Yony, který prožil v horách devět let, aniž viděl svou rodinu. „Když se mě ptají, jestli jsem dezertér, říkám, že ano. Pak jsou překvapení. Neseme velké stigma, ale je na nás, abychom to prolomili a aby bylo jasné, že reintegrace je možná,“ myslí si dnes zaměstnanec Agentury pro reintegraci, který díky své zkušenosti dokáže lépe pomoci těm, kteří se do programu zapojili nedávno.

Yonymu při útěku od gerily hrozilo, že ho zabijí. Pomohl mu starší kolumbijský pár, jenž jej ukryl na své farmě. Od té doby Yony vyzkoušel nejrůznější práce. Navíc sám pečuje o svou dceru a zakládá hudební skupinu. V rámci reintegračního projektu nabízí agentura i finanční podporu těm, kteří postupují na vlastní pěst. Mohou ji využít na stavbu domu nebo začátek nového podnikání. Yonyho skupina má být sociálním projektem. „Chci, aby společně hráli dezertéři, lidé, kteří byli v důsledku konfliktu přesídleni i ti, kteří nemají s vojnou nic společného,“ vysvětluje třicetiletý mladík, který má ambici být manažerem kapely. „Díky muzice člověk zapomene na všechny problémy,“ myslí si Yony.


Očima autorky

Kolumbie je zemí s druhým největším počtem vnitřních vysídlenců na světě, hned za Sýrií. Ti, kteří kvůli bojům přišli o domovy, často žijí v chudinských čtvrtích měst hned vedle těch, kteří jsou zapojeni do bojů, jelikož často taky patří k chudším ve společnosti. Kolumbie je asi čtrnáctkrát větší než Česká republika, a mnoho obyvatel především ve městech tak nemá představu, co se děje ve venkovských oblastech. „Lidé nevědí, co se děje a proč,“ říká Carlos Castrellón, který je koordinátorem kanceláře Agentury pro reintegraci ve městě Neiva. „Lidé nevědí, kdo jsou dezertéři. Často se ptají, jak je mohou rozeznat. Můj kolega na takovou otázku jednou odpověděl: Takže, dezertér má oči, uši, nos… Mýtus je, že jsou to ozbrojení jedinci. A vytvářet podobné mýty je i kvůli nízké vzdělanosti některých Kolumbijců velice jednoduché,“ myslí si Carlos. Agentura pracuje třeba s novináři nebo s majiteli firem na tom, aby stigmatizaci snižovali. Pro novináře organizuje kurzy, firmy nabádá, aby dezertéry zaměstnávali. Díky vládní agentuře se zatím demobilizovalo kolem 30 000 lidí. S podpisem míru mezi vládou a FARC bude obdobný proces čekat dalších asi sedm tisíc členů gerily.