nahoru

Čeští fotografové: Michael Fokt, biolog posedlý fotkou

Andrea Bláhová26. dubna 2017 • 14:30
Čeští fotografové: Michael Fokt, biolog posedlý fotkou
foto: Michael Fokt

Za profesní dráhou dospělého může někdy stát trauma z dětství. Michaela Fokta coby pětiletého caparta vyděsila ještěrka. Vyděsila a zároveň uchvátila. Na kariéru biologa, novináře a fotografa bylo úspěšně zaděláno. 


Co jste vystudoval a co je vaše největší oborová láska?

Přírodovědeckou fakultu UK v Praze, obor zoologie obratlovců. Ze všeho nejradši mám asi plazy všech možných druhů (asi proto, stejně jako já milují horko). Jinak mám povětšinou rád přesně ty živé tvory, kterým se většina lidí vyhýbá: štíry svítící v noci jako neony, malé i velké pavouky, žáby jedovaté tak, že by jediná dokázala zabít několik lidí, kudlanky, jejichž přední nohy připomínají sklapovací železa na vlky nebo ryby, které vylézají z vody na souš.

 

Kdy jste začal fotit a co vás k tomu vedlo?

Fotit jsem začal na vysoké škole při práci v pražské zoo, kde jsem pak také dělal jednoho z fotografů. Zjistil jsem, že je moc zajímavé dívat se různým živým tvorům "pod pokličku" jejich života a snažit se ty zajímavosti zachytit (tehdy ještě) na film. Pak že to může být nejen zajímavé, ale i hezké. Také mě bavilo a baví, že práce fotografa není nikdy jednotvárná - člověk se dostane na zajímavá místa, potká se se zajímavými lidmi. Jsem prostě člověk, kterého dost dobře nejde zavřít na osm a půl hodiny mezi čtyři stěny. Vzít do ruky foťák byl pak dobrý start k tomu, abych se v práci nezbláznil.

Co všechno jste fotil, kde a proč (z vášně, zájmu, z donucení, pracovně…)?

Někdy si říkám, že by byl kratší seznam toho, co jsem nefotil - a to je na tom právě to prima. Jen tak namátkou jsem fotil: živý lidský mozek během operace desetiletého epileptického chlapce, jednu z nejstarších knih u nás (pochází z 9. století a je tak vzácná, že se na ni nesmí sahat skoro ani v rukavicích), asi nejvzácnější a nejzáhadnější leguány světa na Fidži a bezpochyby nejvzácnější nosorožce světa v Keni, volby v Libanonu, povodně v pražské zoo, Evu Pilarovou, Jiřího Grygara, plynové potrubí, ochutnávku vražedných vodkových koktejlů v ledovém baru na střeše hotelu InterContinental, rybáře na kůlech na Šrí Lance, štíry v UV světle, aktivní sopku na Réunionu, hlemýždě na šnečí farmě ve Francii, rozebírání letadla do posledního šroubku v hangárech letiště v Ruzyni, padesát tisíc Romů vynášejících svou svatou patronku do moře ve francouzském Camargue, pohled z prosklené plošiny visící na útesu půl kilometru nad zemí na Madeiře, autobus uprostřed květinového pole v Nizozemsku, rýžování zlata, farmy na slávky a ústřice v Chorvatsku i ve Francii, velmistra svobodných zednářů, svatbu, při které jsem utopil fotografickou výbavu v ceně slušného auta, španělský Divoký západ, vařené prasečí nožičky v jihokorejském Soulu, býčí zápasy, orbitální stanici MIR a přistávací model Sojuz, dvanáctimetrového mechanického chodícího slona, tetování vyřezané z kůže mrtvol, mořské želvy po celém světě, bugatku Elišky Junkové, vyřezávání melanomu, výroční setkání příznivců časopisu Lidé a Země na lodi nebo krabí exkrementy i krabí kari.

Fotil jsem z letadla, vrtulníku, paraglidu, domorodé kanoe nebo ze střechy dvanáctipatrového domu, z legrace, ze zvědavosti, pro potěšení i pro peníze - a to všechno je fajn. Horší je je fotit z donucení. To je pak totiž na výsledku vidět, takže si člověk prostě musí vždycky najít něco, co ho na tom baví...

Čím vším jste se živil a kam všude vás focení a přírodověda zavedly?

S oblibou se chlubím, že jsem za svůj život nikdy nebyl řádně zaměstnán. Což už vlastně neplatí, protože vyučuji na pětinový úvazek fotografii na Vyšší odborné škole. Hned po vysoké škole jsem se začal živit jako fotograf a novinář na volné noze, ale také překladatel (z angličtiny do češtiny jsem přeložil poctivě přes sto knih a knížek) a několik knih jsem vydal i vlastních. Při své práci jsem se zabýval třeba otázkami, jak donutit vlastní tělo, aby spálilo svůj pupek, nebo proč je možné léčit nádory světlem. A nejvzdálenější místo, kam mě má práce zavedla, je asi hlavní město Fidži Suva: bylo to přesně 16 183 kilometrů vzdušnou čarou od mé rodné Prahy.

 

Co fotíte nejradši?

Asi nejradši fotím drobné tvory - tedy makro. Je to nejen zajímavé, ale člověk při tom zároveň objevuje věci, které by pouhým okem nejspíš přehlédl. A protože se musí pracovat na milimetr přesně, je to zároveň docela výzva. Příjemný je na tom i fakt, že se člověk na řadu hodin ponoří do úplně jiného světa. Při focení makra se soustředím do té míry, že pro mě okolní svět prostě přestane existovat - což je někdy přímo očistná lázeň. 

 

Za co se nakonec považujete nejvíc: jste spíš fotograf, biolog, cestovatel...?

Rozhodně se nepovažuji za cestovatele, protože tak trochu nevím, co to vlastně je. Člověk, který denně cestuje do práce z Berouna do Prahy a večer zase zpátky, toho leckdy nacestuje víc, než někdo, kdo si dvakrát za rok zaletí na safari do Afriky. Když mě ale za cestovatele považují ostatní, většinou jim to nevyvracím. Sám se považuju spíš za cestujícího fotografa a novináře, pro kterého je samotné cestování tou nejúžasnější pracovní nutností na světě. Občas si taky říkám publicista - protože jsem asi sedm knížek vydal. Studium biologie mi sice při focení zvířat moc pomáhá, definici biologa se však vymykám tím faktem, že jsem poslední vědecký článek sepsal v šestadvaceti letech.

 

Jaké máte plány, případně nesplněné sny?

Plánů a snů by bylo tolik, tak to zkrátím na jeden: koupit si ojetý čtyřmístný kabriolet, posadit do něj celou rodinu a s větrem ve vlasech objet celé evropské středomořské pobřeží od Gibraltaru po Athény nebo ještě kousek dál. 

 

Co pro vás znamená cestování? Spíš setkání s krajinou, nebo s lidmi? 

Cestování je pro mě nejlepší pracovní prostředí, jaké jsem si mohl vybrat. Pro mě jakožto pro novináře to znamená především cestování za "tématy" - tedy věcmi, které se dají zpracovat do formy ucelených reportáží a článků a které si s mou ženou Markétou většinou vytipujeme předem ještě před odjezdem. Což je skvělé, protože nás to většinou přímo nutí k tomu, abychom na daném místě zažili to nejzajímavější. Když se většina těch věcí týká přírody, jsem šťastný jako blecha. Ale miluju všechno nové a zajímavé - prostě poznávat. Trochu nechápu přístup těch cestovatelů, pro něž je cílem dostat se odněkud někam nebo tam a zase zpátky - tedy pokud zrovna necestují kabrioletem z Gibraltaru do Atén.

 


Michael Fokt se svými sériemi fotografií uspěl několikrát na Czech Press Photo (2002 – čestné uznání, Příroda a životní prostředí; 2003 - 1. místo, Příroda a životní prostředí; 2008 – čestné uznání a cena Academic, Příroda a životní prostředí; 2009 – čestné uznání, cena Academic, cena UNICEF; 2013 - čestné uznání, Příroda a životní prostředí). Publikoval v prestižním odborném časopise Canadian Journal of Zoology.

Je autorem mnoha publikací o přírodě pro malé i dospělé čtenáře. Z angličtiny přeložil přes sto publikací. U předních českých vydavatelství každoročně vydává kalendáře převážně s přírodní tematikou. Spolupracuje s českými cestovatelskými časopisy, s Českou televizí i Českým rozhlasem. Pořádá vlastní fotokurzy a besedy s promítáním. 

Andrea Bláhová


Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země