Žili v poušti hobiti? Tuto otázku vyvolává nález miniaturního města v íránském Šahdádu | Reflex.cz
nahoru

Žili v poušti hobiti? Tuto otázku vyvolává nález miniaturního města v íránském Šahdádu

Jiří Sladký1. května 2017 • 07:00
Žili v poušti hobiti? Tuto otázku vyvolává nález miniaturního města v íránském Šahdádu
foto: Jiří Sladký

Nedaleko Šahdádu odkryli archeologové zvláštní sídlo. Úzké uličky s domky ne vyššími než metr, místnosti maličké jako pro panenky. Objev rázem oživil legendy, které tu odedávna mezi lidmi kolují – že prý v poušti kdysi žili trpaslíci, liliputi či hobiti.

Koncem léta 2005 navíc v Šahdádu našli podivnou mumii, asi čtvrt metru velkou. Tajemná bytost byla prý stará 12 až 16 let a zemřela snad před tisíci lety. Senzační zpráva se šířila médii a záhadologové jásali: pověsti o skřítcích a jejich městě ztraceném v poušti Lút mají konečně důkaz.

Jsme v Šahdádu a pátráme po liliputech. Ve městě se toho o nich mnoho nedozvíme. Jejich obydlí, odkrytá archeology před čtyřiceti lety, prý ale nejsou daleko. Opustíme oázu města a obklopí nás poušť a nelidské vedro.

Ze středověkého Šahdádu zbyla jen vysoká hradba se zbytky věží. Táhne se stovky metrů a vymezuje plochu o obvodu více než dva kilometry. Uprostřed stávalo město Chabís. Zůstala po něm prázdná pláň, obrovský ovál s pár trsy pichlavých akácií. Někde tady před sedmi lety vyhrabali trpasličí mumii – ne archeologové, ale vykrádači hrobů. Než se jim podařilo prodat ji evropským sběratelům, zadržela je s lupem policie.

Ve městě trpaslíků

Najít ale místo, kde probíhají vykopávky miniaturního města, nebude jednoduché. Všude kolem se táhne pustá pláň, hlína slitá dešti a ztvrdlá do podoby krusty. Pasáček koz na naši otázku jen mávne rukou přibližným směrem, kamsi na odlehlý konec ke staré, zanedbané oáze. „Takové malé domečky, to poznáte,“ povídá.

Konečně, po dlouhém bloudění v nesnesitelném vedru stojím před hliněným labyrintem. Nízké zídky nemají na výšku ani půl metru a půdorysy místností jsou dvakrát i třikrát menší než u dnešních domů v Šahdádu. V tetelícím se vzduchu si prohlížím Šahrake kotoluhá (město trpaslíků). Tak místu říkají obyvatelé oázy a na první pohled je jasné proč. Staré legendy o lidičkách v poušti si promítli do nedávného nálezu archeologů.

Vykopávky starověkého Šahdádu jsou jedním z nejdůležitějších archeologických objevů na Íránské plošině. Během čtyřiceti let vědci odkryli stovky hrobů a udělali si obrázek o civilizaci, která obývala pláň při úpatí hor. V rané době bronzové tu existovalo centrum starověké metalurgie a šperkařství. Tam, kde dnes zuří pouštní bouře, ve druhé polovině 3. tisíciletí př. n. l. vznikaly artefakty z mědi a polodrahokamů, z achátu, karneolu, chalcedonu, lazuritu či z alabastru.

Překročím ostnatý drát a jsem v době bronzové. Rozeznat se dá pec, obvykle v největší místnosti, hliněné lavice. Ale skoro všechno jakoby zmenšené. Jako by si tu děti postavily miniaturní bludiště. Jaké asi mohly mít ty domky střechy? Nejspíš by to byly kupole, ideální pro horké a suché podnebí. V duchu si na nízké zdi kladu klenbu. Ne, dnešní člověk by se pod ní nedokázal postavit.

Tady že bydleli lidé? Řeklo by se domy pro pidimužíky. Ale jen na první pohled. Třeba cihly jsou skoro stejné jako dnešní, taky pícky – tohle nestavěli pouštní „hobiti“. A zídky do výše kolen? Víc se z nich asi nezachovalo. Co vypadá jako zmenšenina domu, je vlastně jen obydlí co nejvíc sevřené a sražené k sobě.

Archeologové odhalili také areál metalurgických pecí a pozůstatky zemědělské krajiny se závlahovým systémem. Před pěti šesti tisíci lety tu lidé jako dnes trhali datle a sklízeli pšenici z malých políček. Jak rozsáhlé bylo starověké osídlení, lze jen odhadovat, snad až čtyři sta hektarů. Z půdorysu sídlišť se našly jen nepatrné zbytky a jedním z nich je tento „liliputánský“ fragment. Trochu málo na starověkou „bránu pouště“. Chybějí valy, opevnění, paláce… To všechno tu ještě někde musí být a čeká na objevení. Zeď z tvárnic chrání naleziště od severu, před prachovými bouřemi, které by ho znovu pohřbily za jediný rok.

Prehistorický komiks

Asi největším objevem této oblasti je šahdádská vlajka. V Kermánu, hlavním městě stejnojmenné provincie, najdeme její kopii v muzeu Harandi.

Vlajka byla z měděného plechu a jako standartu ji nosili do bitev a při ceremoniálech. Je malá, popsaný měděný plát není větší než stránka sešitu, a bronzová žerď končí postavou přistávajícího orla. Co do ní vepsal rytec, je vlastně obrázkový příběh, jakýsi starověký komiks s letopočtem 2250 př. n. l.

Lvi připraveni ke skoku se chystají napadnout býka. To mají být nepřátelé starověkého Šahdádu. Z vyobrazených postav je nejdůležitější žena usazená na starodávném trůnu, ostatní jí přinášejí dary. Vládkyně Šahdádu, nebo vodní bohyně, kterou lidé žádají o vodu? Propletené svazky, skoro ornamenty, symbolizují dvojici řek a stružky vodních kanálů, protékající už tehdy zavlažovanou krajinou. Rostou v ní palmy a kvetou zahrady jako dnes.

Podvrh vykrádačů hrobů

V muzeu mají také trpasličí mumii. Dychtivě čekáme, jak se rozplete ten příběh. Je to falzum, zkazí nám vzápětí radost muzejní historička, jde o podvrh vykrádačů hrobů. Záhadná mumie je ve skutečnosti nedonošený plod, vysušený v pouštním klimatu. Stalo se to před čtyřmi sty lety, nedlouho předtím, než se město Chabís začalo vylidňovat a přesunovat vzhůru za vodou.

Zbyla jen krásná pohádka. Vidina města liliputánů se rozplývá. Za čtyři desetiletí o něm archeologové nenašli žádné důkazy. Nejsou jimi ani nápadně nízké zdi, původně totiž měly 190 centimetrů. A legendy? Ty íránští vědci považují za smyšlené báchorky. Žádné město liliputánů podle nich neexistuje. Rozhodně ne tam, kam je umisťuje místní lidová tvořivost.

Ale co když je v těch starých vyprávěních přece jen trocha pravdy? Nevztahují se nakonec k docela jinému místu? Zprávy o liliputánech mohly přinést karavany kdoví odkud. Možná kdysi doopravdy obývali poušť. Není těžké uvěřit, že ti lidé někde přežili. Za íránskými hobity musíme jinam, stovky kilometrů napříč pouští a ještě dál na východ.


OPUŠTĚNÁ PEVNOST

Původně se Šahdád jmenoval Chabís (Khabís). Tvořil ho shluk domů a mohutné opevnění. Největší rozkvět zažil v dobách, kdy u nás panoval Rudolf II. Pak přišla sucha a oáza začala chřadnout a stěhovat se výš. Celé osídlení, obydlí a všechna pole a datlové sady se za tu dobu posunuly o několik kilometrů. Tam, kde kdysi kvetly bujné zahrady, trčí dnes jen pár proschlých palem. Pohled z letadla by ale ukázal, že kilometry daleko od dnešní oázy zůstávají patrné obrysy zahrad a políček oddělených vodními příkopy.


MARNIVÍ OBYVATELÉ

Před 4500 lety tu používali make-up, pravděpodobně dřív než jinde na světě. Skoro v každém hrobu se našla nádobka s bílým a červeným práškem získaným z rud železa a barevných kovů. V Šahdádu se hlinkami krášlili i muži. Zda pro krásu, nebo z magických, rituálních důvodů, o tom věda zatím mlčí. Našly se i flakony a misky, celé soupravy nádobek na kosmetické přípravky, snad i na parfémy. Nejstarší známá pinzeta pochází z Šahdádu a zdejší zlatníci s ní pracovali při výrobě šperků.


ŠAHDÁD A KRÁLOVSTVÍ ELAM

Archeologické nálezy v okolí Šahdádu řadí nejstarší tamní osídlení až do období před pěti tisíci lety, do okruhu tzv. protoelamské civilizace. Ta je spojená se vznikem prvních městských států na území dnešního Íránu, které se později spojily v mocné království Elam. Vládl věk bronzu a do příchodu íránských kmenů zbývala ještě pěkná řádka století. V dobách, kdy se na dolním Eufratu a Tigridu rodila říše Sumerů, existovala v jižním a jihovýchodním Íránu společnost s vyspělými řemesly, uměním a technickými dovednostmi. Elamci, její pradávní obyvatelé, ovládali znakové písmo, první na území Íránu. Odkud přišli, není zcela jasné. Jejich jazyk ovšem tvoří přechodnou skupinu mezi semitskými a drávidskými, jakými se dnes mluví v jihovýchodní Indii. Zda souvisí tmavší pleť dnešních obyvatel Šahdádu (ale také celého jihu Íránu) s Drávidy, by mohla napovědět genetická analýza.


PRASTARÁ CESTA OBCHODNÍKŮ

Šahdád nebyl jediným elamským centrem na jihovýchodě Íránu. Mezi pouští Lút a Perským zálivem existovala síť městských sídel se zdatnými řemeslníky a každé se specializovalo na jiné zboží. Nálezy v šahdádských pohřebištích svědčí o rozvinutých vztazích se Západem i Východem. Zádušní předměty pocházejí z různých částí tehdejšího světa, např. leptané skleněné perličky z údolí Indu, polodrahokamy, zlato a stříbro z Afghánistánu. Z Šahdádu se starověké karavany vydávaly na nebezpečnou cestu napříč pouští Lút na východ a severovýchod do Indie a střední Asie. Už v raném starověku tedy musela existovat komunikační trasa na způsob hedvábné stezky.

Jiří Sladký




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země