Papuánská Goroka Show: Oslavy, za které zaplatí životem tisíce nádherných ptáků | Reflex.cz
nahoru

Papuánská Goroka Show: Oslavy, za které zaplatí životem tisíce nádherných ptáků

Kateřina Tvardíková26. dubna 2017 • 08:30
Papuánská Goroka Show: Oslavy, za které zaplatí životem tisíce nádherných ptáků
foto: Kateřina Tvardíková

V srdci velehor Nové Guiney, Papuy ve městě Goroka, je dnes den oslav. Desítky etnických skupin a kmenů předvádějí své taneční umění a hlavně ozdoby svých těl. Peří ptáků, především rajek, při tom hraje hlavní roli. Mě jako ornitologa ale zajímá ještě jedna důležitá věc – kolik opeřenců musí obětovat své životy, aby se papuánští tanečníci předvedli v nejkrásnějších maskách?

Historicky první Goroka Show se konala již v roce 1957. Zorganizovali ji australští úředníci, kteří se během víkendového klání chtěli pochlubit kulturou svých okrsků. Od té doby se v Goroce každoročně schází na sto tanečních skupin z jednotlivých okrsků a snaží se předvést svou kulturu v co nejlepším světle. Dnes má Goroka Show své pevné datum v kalendáři a koná se každoročně o víkendu blízkém dnu nezávislosti země (16. září). V průběhu let se z festivalu stala jedna z nejznámějších a pravděpodobně nejnavštěvovanějších turistických atrakcí tohoto krásného ostrova. Je to příležitost, jak se seznámit s tancem, zpěvem a kulturou desítek kmenů najednou a dostat se s nimi do přímého kontaktu.

720p 480p 360p 240p
Goroka show z roku 2012 na Papui Nové GuineiVIDEO Facebook.com

Přestože je dnes festival určen zejména turistům, rozhodně se nejedná o žádnou masovou atrakci zaplavenou pobledlými lidmi třímajícími fotoaparáty. Především při pátečním a nedělním programu jsem se cítila mezi domorodci úplně ztracená a ze všech stran na mě doléhal pouze dusot poskoků, zvuk bubnů, vůně bahna, kterým si tanečníci mažou tělo, a sem tam mě na tváři polechtalo ptačí pero. Během show se totiž dostanete do těsné blízkosti všech tanečníků. Můžete si s nimi popovídat, zatancovat či požvýkat nějaký ten betelový ořech…

Každý den až do brzkých odpoledních hodin je taneční aréna určena pouze vám (tedy lidem, co si zaplatí VIP vstupenku – 800 Kč za den) a tanečníkům. Až s druhou odpolední se otevírají brány areálu a dovnitř se nahrnou tisíce lidí, kteří zpovzdáli netrpělivě sledují své blízké a příbuzné v tanečním víření (běžná vstupenka stojí v přepočtu 25 Kč).

Z celého programu se rozhodně vyplatí zhlédnout každodenní ranní nástup všech tanečních skupin. Každou skupinu zde uvádí jeden jejich představený nesoucí ceduli s názvem vesnice a provincie. Již o pár hodin později se pomalu začnou všechny skupiny splétat a slévat dohromady a i zpěv jednotlivých vesnic se spojí do jednotného, ne snad nepříjemného, ale rozhodně neopakovatelného hluku. Velmi melodického a sem tam s maličko vystupujícím zpěvem té či oné vesnice, která se chce předvést v tom nejlepším světle.

Blátiví muži

Z tanečních skupin rozhodně nepřehlédnete Asaro Mud Men (blátivé muže) z provincie Simbu. Jedna legenda říká, že blátiví muži byli nuceni vstoupit do řeky Asaro, aby se tam ukryli před svými nepřáteli. Až po setmění je nepřátelé viděli vystupovat z blátivých břehů kompletně pokryté blátem a věřili, že se jedná o duchy. Tím Asarové válku vyhráli a od té doby se do boje malují bahnem. Hliněné hlavy ale údajně vznikly až o něco později, neboť Asarové věřili, že bahno jejich řeky je otrávené a nelze ho dávat na obličej. Proto si bahno dávali jen na tělo a na obličej si začali později vyrábět masky z jílu, který se nacházel poblíž jejich vesnice. Hliněné hlavy zdobí krátkýma či dlouhýma ušima a dlouhým spojeným obočím sahajícím až k uším.

Blátiví muži se při svém tanci pohybují jen velmi pomalu a v ruce třímají listoví. Když na vás pak namíří šíp či oštěp, jistě vám hrůzou přeběhne mráz po zádech a uvědomíte si smysl jejich maskování. Určitě stojí za to, zkusit si jejich hliněnou masku nasadit a žasnout nad tím, jak s tou váhou na hlavě tři dny festivalu přežijí. Dalším velmi známým kmenem jsou muži kmene Huli z oblasti Tari, ležící ve středohoří Papuy. Známí jsou také pod názvem wig-men. „Hulíci“ si malují obličeje žlutou, červenou a bílou barvou. Ze svých vlastních vlasů si pak vyrábějí „paruky“, které vypadají spíše jako klobouky či křídla. Ty pak ještě složitě zdobí nejen peřím rajek, ale i barevných papoušků. Nezbytným doplňkem jejich vzhledu je velmi nebezpečná bojová sekera opatřená jedním pařátem kasuára.

Vzadu na jejich krcích si pak můžete všimnout ozdob, jimž dominuje velký zobák zoborožce. V kmenech Huli žijí muži a ženy odděleně ve velkých skupinových domech. Ženy jsou v těchto kmenech opravdu dominantní a nezřídka způsobují neposlušným mužům i různá zranění. Muži si proto vyvinuli rituály na obranu proti svým ženám. Přesto je ale i tady mužům dovoleno oženit se s více ženami najednou, zatímco žena smí mít jen jednoho muže. Muž při svatením obřadu musí za ženu řádně zaplatit, poté s ní odchází do její vesnice a obstará jí dům a políčka k obživě. Manželství je pak plně platné, až když žena porodí první dítě.

Mými jednoznačnými favority se ale stali tanečníci a tanečníce z provincie Enga. Ti zdobí své obličeje černě, žlutě, červeně a bíle. Muži i ženy pak nosí dlouhé sukně, které se při jejich jednoduchém pohybu v kolenou nadzvedávají. Dlouhá řada tanečníků Enga pak jakoby rezonuje zvukem bubnů zvaných kundu, šustotem dlouhých sukní a natřásáním velkých klobouků dozdobených perem z rajky překrásné (Astrapia splendidissima). Lidé z Enga žijí ve striktně pohlavně rozdělených společenstvích stejně jako Huliové. Mladí muži navíc při inicializaci podstupují rituální mytí očí, aby se tak zbavili zkaženosti z dřívějších nestoudných pohledů na ženy.

Uctívání starce

O poznání pohyblivější a méně nastrojené pak bývají kmeny z pobřežních oblastí. Zvláště muži, kteří svá těla natírají vonným olejem a jinak jsou oděni jen do pásů z bílých mušliček zavinutců, působí úchvatně. Jejich složité až akrobatické tance jsou doprovázeny hrou na bubínky z bambusu či chřestěním dalších nástrojů z mušlí.

Ostatní kmeny z nížin jsou pak od ostatních odlišitelné díky zářivě žluté a bílé barvě na těle. Také jejich tance jsou od pohledu lehčí a vzdušnější. To tanečníci ze Simbu jsou v pohyblivosti jejich pravým opakem. Jejich skupinu najdete zajisté někde u plotu arény na vyvýšeném místě. Všichni členové skupiny totiž při tanci sedí a pouze potřásají hlavami bohatě zdobenými peřím z kasuára. Dalším jejich ritualizovaným pohybem je vzájemné poklepávání či drbání za zády, což symbolizuje drbání kříže léčivou rostlinou podobnou kopřivě – také léčící revma.

Velmi zajímavým tancem je konečně i hadí tanec, kdy dospělí i děti nesou nad hlavami vycpaného dlouhého hada. Ten se pak do rytmu bubnů vlní a kroutí davem lidí a mezi tanečníky ostatních skupin. Tento druh tance pochází z oblasti Lufa poblíž Goroky. Tanečníci tím uctívaji sílu a moudrost hada, zároveň si udobřují hady jedovaté a prosí o ochranu před uštknutím. Moudrost a síla starců je uctívána i během tance z kmene Gasa Gasa. Tento kmen nastrojí jedno ze svých dětí do podoby plešatého a vousatého trpaslíka. Toho pak v tanci doprovázejí a jejich velkou atrakcí, vzbuzující nadšení všech turistů, je pleskání si na zadky.

Ohrožené rajky?

Pro mnoho lidí představuje festival oddechový víkend, během kterého se věnují jen pozorování tanečníků, oslavám, setkávání s přáteli a popíjení alkoholu. Jiní se sem naopak vydávají kvůli studiu (mnozí etnografové) či práci (firmy vystavující v přilehlých prostorách). Nejinak tomu bylo i u mě, když jsem se připojila ke skupině zaměstanců Papua New Guinea Institute of Biological Research. Skupina jejich ornitologů a dobrovolníků se již třetím rokem snaží zmapovat diverzitu a počet použitého ptačího peří, zaznamenat jeho původ, cenu, stáří a přibližný počet jedinců, ze kterých pera pocházejí. Sesbíraná data se pak snaží porovnat s těmi z 50. let.

Během víkendu jsme napočítali přes 18 300 ptačích jedinců, kteří položili život jen proto, aby zdobili hlavy tanečníků. Každý z mužů či žen na sobě měl peří ze tří až jedenácti ptačích druhů a až 46 jedinců. Nejvíce používaná byla dlouhá ocasní pera astapií (Astrapia splendidissima, Astrapia stephaniae) a pera z hlav rajek dlouhoperých (Pteridophora alberti). Naopak rajky rodu paradisaea a rajka královská (Cicinnurus regius) jsou jako ozdobný prvek používány celé. Počet zabitých jedinců se může zdát vysoký, přesto je víceméně stejný, či dokonce nižší než počet jedinců použitých při oslavách v 50. letech.

Tehdy zde David Frederick Attenborough napočítal peří patřící 20 500 až 22 000 jedincům. Od tanečníků jsme navíc zjistili, že většina ozdob se dědí často z generace na generaci a využívá se přinejmenším po několik let až do jejich zničení. Překrásné kusy jsou pak v rodinách uchovávány jako poklad ve speciálních pouzdrech a jejich majitelé jsou na ně náležitě hrdí. Zdá se tedy, že hrozbou pro rajky tohoto krásného ostrova jsou spíše neukáznění turisté, kteří za jediné dopoledne skoupili na desítky zabitých a vycpaných jedinců i přes všudypřítomná upozornění na zákaz vývozu těchto produktů.

V Goroce se každoročně schází na sto tanečních skupin z jednotlivých okrsků a snaží se předvést svou kulturu v co nejlepším světle. Goroka Show se koná pravidelně o víkendu blízkém dnu nezávislosti země (16. září). Tanečníci ze Středohoří vypadají téměř démonicky. Pro mnoho lidí představuje festival oddechový víkend, jiní se sem vydávají kvůli studiu. Etnografové studují zvyky místních kmenů, my ornitologové jsme zkoumali ptačí druhy.

Kateřina Tvardíková




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země