Ohňové mumie

Ohňové mumie Zdroj: Profimedia.cz

Domek strážců mumií nebyl vrchol luxusu, ale zachránil nás ve stavu naprostého vyčerpání.
Jeskyně Timbac – stísněný domov mumií, které tu odpočívají natěsnané v rakvích po dvou až po třech.
Ohňové mumie
3
Fotogalerie

Ohňové mumie: Putování za tetovanými strážci filipínských hor

Odlehlá vesnice Kabayan skrývá zvláštní poklad – ohňové mumie. V asi dvou stech jeskyních roztroušených po kraji se skrývá zhruba sto těl dávno zemřelých členů kmene Ibaloi. Jednou tolik je jich ukryto v neznámých soukromých sbírkách. Jejich klid je lépe příliš nerušit – umějí se pořádně pomstít.

Jen asi deset kultur v historii lidstva mumifikovalo své mrtvé a kmen Ibaloi ze severního Luzonu byl jedním z nich. Výborně dochované pozůstatky tak vzácné a starobylé civilizace k sobě ale nevábí dobrodruhy ve velkých hejnech, i když jsou kabayanské mumie navíc tak odlišné! Kouzla a legendy, které jeskyně provincie Benguet opřádají, se možná samy starají o to, aby zůstaly mumie nadobro skryty nepověřeným očím zvědavých turistů.

Těla svých nebožtíků mumifikovali příslušníci kmene Ibaloi proto, aby se do nich mohly duše po smrti vrátit. Příchod Španělů na Filipíny tuto tradici v horách severního Luzonu ukončil. Mumie se pomalu staly zajímavostí a lákadlem pro zloděje, kteří po dobu mnoha let jednotlivé jeskyně vykrádali. Duše zemřelých se ale údajně začaly mstít a celý kraj prostoupily tajemné legendy a pověry. Vykradači hrobů, kteří jeskyně objevili s příchodem těžařů dřeva, padali mrtví k zemi pár minut poté, co jeskyni opustili. Pokud někdo z místních minul místo posledního odpočinku svých předků bez povšimnutí, okamžitě se strhla silná bouřka. Duše si přály dary a obětiny, a pokud je nedostaly, daly hned najevo svoji nespokojenost.

Pomsta lovce Annua

Podle některých horských kmenů seslal do Kordillery největší pohromy lovec Apo Annu, jehož mumifikované tělo bylo ukradeno na počátku 20. století. Zemřel před více než pěti sty lety a byl uložen do jedné z jeskyní v lesích Kabayanských hor. Tam jej ale objevil jakýsi kněz, který mumii odvezl pryč z kraje. Silně potetovaná kůže statečného Apo Annua přitahovala pozornost. Dostal se až do manilského cirkusu, kde jej návštěvníkům předváděli jako zpestření varietního programu. Brzy ale putoval z jedné soukromé sbírky do druhé.

Mezitím co sběratelé obdivovali jeho rituální tetování, sever Filipín jen těžce odolával silám přírody. Přišla zemětřesení, nekonečně dlouhé bouřky a povodně. Až v 80. letech byla mumie věnována Národnímu muzeu, které ji po dalších dvaceti letech vrátilo tam, odkud přišla. Návrat Apo Annua do hor Kordillery uvítala obrovská slavnost. Byly obětovány desítky zvířat a konalo se množství posvátných rituálů. Ty doprovázely tělo zpět do jeskyně u osady Natubling, kde odpočívalo dlouhé stovky let. Lidé věřili, že tím série přírodních pohrom skončila.

Nejhorší trek v životě

Do vesničky, uzavřené mezi srázy okolních hor, jsme dorazili pozdě odpoledne a majitelka jediné místní ubytovny nás okamžitě vehnala na policejní stanici, kde jsme se museli zaregistrovat. Zápis doprovázelo cvakání uzávěrky policejního fotoaparátu. Strážci zákona naše portréty prý později použijí jako podklad zprávy dokazující čilý turistický ruch i jejich vlastní prospěšnost turismu jako takovému. Už téměř dva týdny neměli koho vyfotit. Nakonec nám poradili, abychom do hor nevyráželi bez průvodce. Obyvatelé okolních jeskyní jsou totiž velmi mstiví…

Než jsme krátce po úsvitu vyrazili na cestu, vyzvedl nás postarší pán, který se představil jako Timy, průvodce. Jeho příslušnost ke kmenu Ibaloi nás měla ochránit před útoky ze záhrobí. Mimo jiné také zajišťovala, že náš pochod horami nepohorší ani žijící pozůstalé.

Cesta vedla krásným údolím a slunce začínalo příjemně hřát. Pak začala stezka prudce stoupat do kopce. Sluneční paprsky zesílily a batohy s každým krokem přibíraly na váze, jako by do nich někdo přihazoval kameny. Rozbolela nás hlava a ztěžkly nohy. Timy ale vesele tvrdil, že rozdíl v nadmořských výškách startu a cíle je přibližně 800 metrů, a podle výškoměru jsme tedy měli za sebou více než polovinu.

Po dvaceti minutách jsme požádali o první přestávku a mezery mezi jednotlivými odpočinky se pak už zkracovaly závratnou rychlostí. Zhluboka jsme se nadechli, sklopili hlavy a vyrazili na nejhorší trek svých životů. Slunce žhnulo, vzduch se nedal dýchat a ze svahu jsme kvůli těžkým batohům občas přepadali zpět. Doplazili jsme se do stínu borovic a s hrůzou zjistili, že právě stojíme v nadmořské výšce Timym označené jako vrchol kopce. Ten byl ale v nedohlednu.

Šplhali jsme zkratkami, kterými nás Timy vodil, každých pár minut museli zastavovat k odpočinku a naše nohy vážily tisíce tun. Paprsky zářily, jako by je někdo zesiloval neviditelnou lupou, vzduch se nedal dýchat a svah byl občas tak prudký, že jsme se kvůli těžkým batohům, táhnoucím nás zpět z kopce, museli ohýbat až k zemi. Nemohli jsme popadnout dech a bylo nám zle.

Ve výšce přesahující dva kilometry nad mořem začalo pršet, a než jsme si stihli uvědomit rychle klesající teplotu, mrholení se změnilo v prudký liják. Déšť nás bičoval do obličejů, nesnesitelně těžké batohy znesnadňovaly každý krok a my už jen mechanicky posouvali jednu nohu před druhou. Nemluvili jsme a oba cítili závrať a stále sílící nevolnost.

Na vršku kopce, ve výšce 2550 m n. m., stál malý domek strážce mumií, na jehož prahu jsme se zhroutili. Museli jsme k němu vystoupat 1400 výškových metrů, což i Timyho docela překvapilo. Nemohli jsme se hýbat a vůbec to nechápali. Podobných výstupů už jsme měli za sebou spoustu!

Za pár vteřin už mě kdosi ukládal na dřevěnou lavici, která se najednou zdála být tím nejpohodlnějším místem na světě. Bylo mi nepopsatelně zle, rodina strážce mumií se o nás o oba ale dobře postarala. V sedm hodin večer jsme dostali matrace, milá maminka nám popřála dobrou noc a rozdala teplé deky. K horské chatě prozatím nedošplhala ani elektřina, do postelí tedy všichni uléhali zároveň se soumrakem.

Otevírání rakví

S rozedněním se dřevěným domkem začal rozléhat i tichý zpěv, který nás probudil do nového dne. Pohled, jenž se před námi otevřel zároveň se starými dřevěnými dveřmi chatrného domku, nás na dlouhou dobu nabil nepopsatelně zvláštní energií. Nekonečná údolí rýžových teras zakryla ranní mlha a sluneční paprsky osvětlovaly jen vršky hor obklopující nás ze všech stran. Kraj zalil téměř hmatatelný mír a klid.

Už před sedmou hodinou ráno nás odváděla směrem k jeskyni Timbac dcera strážců. Z vrcholu kopce jsme sešli k bráně obehnané vysokým plotem, který navíc zdobil varovně ostnatý drát. Dívka odemkla velký zámek a my jsme ji následovali k uměle vytvořené sluji. Otevřela vchod a řekla nám, ať po jednom vlezeme dovnitř k rakvím a podíváme se dovnitř.

Zaraženě jsme zírali na hromady na sobě naskládaných dřevěných beden a připadali si jako vykradači hrobů. Po několikerém naléhání průvodkyně jsme se nasoukali do stísněného prostoru a jednu po druhé otevřeli několik rakví. V jediné truhle se tísnily až tři malé skrčené postavy s tak zachovalými těly, vlasy i nehty, že jsme jen stěží uvěřili jejich obrovskému stáří. Podle všech dostupných informací pocházejí z let 1200–1500 n. l. Nejpozoruhodnější byla ale jejich kůže. Kdysi dávno ji někdo od ramen až po zápěstí potetoval černým inkoustem. Tmavé ornamenty jim pokrývaly stejně hustě i celé nohy a i po stovkách let na nich byla jasně vidět jemná inkoustová kresba. V rakvích odpočívala těla pradávných lovců, jejich žen i dětí.

Po zádech nám okamžitě přeběhla husí kůže následovaná ledově studeným proužkem potu. Skrčené postavy v rakvích si rukama kryly obličeje a nám se zdálo, že se každou chvíli probudí ze stoletého spánku a vyjdou ven na světlo, aby se pomstily všem, kteří místo jejich posledního odpočinku přišli znesvětit.

Ani nás nenapadlo vytáhnout na mrtvé postavy foťák. A to jsme ani nevěděli, že zvláštně strašidelné pověry pronikly už i mezi turisty. Ti, kteří se snažili svraštělé postavy mumií vyfotit, našli po vyvolání filmu pouze prázdné fotografie. Někteří objevili na svých snímcích pouze postavu tajemné starší ženy. Digitálním zařízením by se mrtvé duše možná bránily trošku obtížněji než starým analogovým, snad jsme ale ani nechtěli vědět, co bychom na fotkách později objevili. Ve společnosti pět set let starých předků kmene Ibaloi dostal náš vědecky analytický pohled na svět, stavící pevná fakta do opozice všem nevysvětlitelným mysteriím, jemné, ale o to významnější a hlubší trhliny.


Kočičí mumie jako hnojivo

Kabayanské mumie nejsou příliš známé, mumie většina z nás spojuje s egyptskými faraony. Podobným způsobem ale o mrtvé pečovali po celém světě. Mumie byly nalezeny například v Číně, v mnoha státech Jižní Ameriky, na Kanárských ostrovech nebo také v Kapucínské kryptě v Brně. Mnohá těla byla zakonzervována bez pomoci lidí, občas jen náhodou. Byla nalezena zmrzlá v ledu, v soli nebo vysušená sluncem.

Egypťané navíc mumifikovali i jídla a oblíbená, posvátná nebo obětní zvířata, především kočky. Právě koček bylo mumifikováno obrovské množství. Mnoho jich bylo prodáno jako suvenýr turistům, do britského Liverpoolu dokonce z Egypta dorazila loď naložená přibližně 180 000 kočičími mumiemi, které byly použity k zúrodnění anglických polí. Ne všechny mumie ale byly pravé. Zdobené lněné látky občas skrývaly jen kosti a peří, v horším případě hroudu hlíny.


Postup mumifikace

Mumifikátoři severofilipínského kmene, na rozdíl od Egypťanů, nevyjímali z těla vnitřní orgány, protože věřili, že je celé posvátné. Samotný proces začal ještě před smrtí člověka, kdy umírající musel vypít velmi slaný nápoj, čímž celý složitý postup sám započal. Po smrti byl mrtvý posazen na zvláštní židli umístěnou nad mírný oheň, který potom tělo pomalu vysoušel. Pod sedátkem stál džbán, který sbíral posvátné tělní tekutiny. Když bylo tělo dostatečně dehydratované, přenesli jej mumifikátoři na slunce, aby celou proceduru uspíšili. Starší kmene poté oškrabali svrchní pokožku kůže a ústy zemřelého vehnali dovnitř tabákový kouř. Ten měl za úkol vysušit také orgány. Nakonec bylo celé tělo potřeno bylinnými výtažky a mumifikace tak byla kompletní. Takovýto způsob uchovávání těl si mohli dovolit jen bohatí a velmi důležití lidé. V době před 600 lety to byl velmi náročný a drahý proces.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: