Strážci Gibraltarského průlivu vás okouzlí svou malebností a bohatou historií | Reflex.cz
nahoru

Strážci Gibraltarského průlivu vás okouzlí svou malebností a bohatou historií

Irena Páleníčková11. dubna 2017 • 08:30
Strážci Gibraltarského průlivu vás okouzlí svou malebností a bohatou historií
foto: Jiří Páleníček

Přístavy Tarifa, Ceuta a Gibraltar spojuje pestrá historie a strategická poloha u Gibraltarského průlivu, jedné z nejfrekventovanějších námořních cest světa.

Skála vysoká 423 metrů a známá jako Gibraltar je prošpikovaná pevnostmi a tunely tak, že ji nejvíc vystihuje přezdívka anglický ementál. Podle pověsti bude patřit Britům tak dlouho, dokud zde bude žít alespoň jeden makak bezocasý. Když opicím za války hrozilo vyhynutí, Winston Churchill nařídil podniknout opatření na jejich záchranu.

Přestože si Angličané na historii potrpí a „Skála“ je podle legendy jedním z Herkulových sloupů bránících spojení Evropy s Afrikou, nenašli na svých 6,5 km2 místo pro připomínku této báje. Vše pohltily pevnosti, hotely, letiště, přístavy, anglické puby, obchody a červené telefonní budky.

Ceuta a Herkulovo sousoší

Druhý Herkulův sloup, 203 metrů vysoká ceutská skála Monte Hacho, patří od roku 1640 Španělsku. To ji prohlašuje za svou již od roku 931, kdy její území přičlenili k Andalusii maurští vládcové Iberského poloostrova, ale mezitím patřila přes dvě stě let Portugalcům. Teď si na ni dělá nárok současné Maroko, které přístav obklopuje.

Moderní Ceuta je jako africký kaktus zasazený do evropského květináče, který by Maroko rádo zalévalo samo, ale Španělsko svou konvičku v žádném případě nemíní dát z ruky.

Na rozdíl od Britů našli Španělé na svých 22 km2 Afriky pro sloupy hned dvě místa. První, sedm metrů vysoké a čtyři tuny těžké bronzové sousoší Herkula a jeho dvou sloupů, stojí na konci západního mola u vjezdu do přístavu a vypadá ve srovnání s okolo plujícími trajekty z Evropy dojemně malé. Druhé shlíží na jachetní přístav z Plaza de la Constitucion. „Jsou stejná?“ ptala jsem se v informacích. „Kdepak! Na Plaza de la Constitucion Herkules sloupy odstrkává, zatímco v přístavu je k sobě po letech opět přitahuje, protože Evropa a Afrika mají teď k sobě blíž.“ Sochař Ginés S. Pagan, který je obě odlil v Číně, to vymyslel dobře.

Tarifa – hlavní město větru

Španělská Tarifa, Římany zvaná Iulia Traducta, byla od roku 710 arabská a Tarifou byla pojmenována podle muslimského vůdce Tárika ibn Málika. Nemá žádnou významnou skálu, ale zeměpisnou výjimečností do gibraltarské trojky patří. U jejího nejjižnějšího bodu Punta de Tarifa se Atlantik stává Středozemním mořem a toto místo je i nejjižnějším bodem evropské pevniny.

Do moderního světa přivedli Tarifu sportovci. Proč se říká jedu na Tarifu, a ne jedu do Tarify – do města? Protože Tarifa jsou především dlouhé pláže, na které jezdí za větrem a vlnami příznivci surfingu od 70. let minulého století. Z tarifské pláže také vyplaval první dálkový plavec, aby z vody vylezl až po několika hodinách v Ceutě a tím nevědomky upevnil propojení Ceuta–Gibraltar–Tarifa.

Pravidelný silný vítr svištící nad jedněmi z nejkrásnějších španělských pláží se snaží vyhnat z hlav mladých surfistů touhu po budování kariéry. Jezdí za ním z celé Evropy. První z nich dal surf na vodu u panenské pláže Valdevaqueros před půl stoletím. Dnes zde fungují čtyři desítky škol kitesurfingu, sedm windsurfingu a u pláže má své zimoviště několik desítek obytných náklaďáků patřících mladým hledačům alternativního způsobu života.

Hlavní město větru a windsurfingu, tak si Tarifa říká. I když se kvůli větru na plážích nedá polehávat, město žije z turismu. Je zde šest kempů, šedesát ubytovacích zařízení a ke dvěma stovkám míst, kde se dá najíst a popít. Započítáme-li výlety na pozorování velryb, obchody, autopůjčovny, trajekty do marockého Tangeru a další, je jasné, že pokud bude foukat, osmnáctitisícová Tarifa z turistiky vyžije.

Za malého větru vyrážejí sportovci na táhlé vlny s klasickými surfy a trpělivě čekají na svou vlnu. Když vítr zesílí, přichází na řadu současný hit, při němž sportovce táhne menší padák vyztužený nafouknutými válci, který surfař ovládá rukama. Pokud se rozfouká ten správný bourák, rozletí se těsně nad hladinou pestrobarevní motýli – plachty klasických windsurfů.

Svobodný duch surfařský

Nová část Tarify dokládá svou výzdobou, že jí kralují surfisté. Jejich bary a prodejny vyzdobené velkoplošnými graffiti jsou protikladem k tiché historické čtvrti, v jejíchž uličkách se dva lidé stěží vyhnou a auto se do nich nevejde.

Logo surfařského svobodného ducha jsem při své poslední návštěvě přečetla na boku starého karavanu: „The God told me to relax“ („A Bůh mi přikázal, abych odpočíval a nestresoval se“). Moc se mi tohle tarifské motto líbí. I pár Čechů, kteří se na Tarifě usadili, se jím zřejmě řídí.

Jeden z nich, Petr, žije na základě pracovního povolení na Tarifě už devět let. Zařídil si opuštěný bunkr, živí se vším možným. Teď jako pravý Čech popíjel lahváč a přitom vykládal o další Tarifě. O tom, že v půl druhé vyhazují samoobsluhy prošlou zeleninu a po deváté večer maso, sýry apod. „Jsou tam téměř fronty, občas přijede někdo autem, ale na každého se dostane. Tolik bifteků jsem doma nikdy neměl.“ A pak zabrousí do místních legend vyprávějících o tom, že občas někdo najde na pláži vyplavené zavařené igeliťáky s hašišem, které maročtí pašeráci v případě, že je zahlédne vrtulník, naházejí z člunu do moře.

Letící draci

Každé město má své různé tváře, jaké má Ceuta? Je to směs Evropy a Afriky. Za poslední čtyři roky se ze 76 tisíc lidí dostala na 82 tisíc, z větší části díky muslimskému obyvatelstvu. Více než polovinu Ceuťanů ale tvoří křesťané. A ti uctívají sošku Nosa Senora de Africa, kterou nechal do Ceuty roku 1421 poslat portugalský princ Jindřich Mořeplavec. Předtím přesvědčil svého královského otce, že obsazení místního přístavu bude strategicky důležitým krokem pro objevné plavby. Dnes jeho socha stojí na důležitém kruhovém objezdu v centru a ukazuje na svou rodnou Evropu.

Město má autonomii, nižší systém daní a nejlevnější pohonné hmoty v Evropě. Zdejší obyvatelé hrají na obě strany, i když jsou se svými pasy Evropské unie naprosto spokojeni. Mají levné pracovní síly z Maroka – ty ráno proudí po nábřeží směrem do města, navečer zpátky do Maroka. Ceuta se pečlivě uklízí, opravuje, udržuje, zalévá své krásné parky. K jejím zvláštnostem patří i to, že roku 1640 si její majetnější vrstvy odhlasovaly připojení ke Španělsku, vlastně referendum v 17. století!

Přístav je moderní, denně do něho přijíždí dvacet trajektů ze španělského Algeciras. Vedle je nový jachetní přístav, jehož přístavní policie sídlí v budově připomínající středověkou obrannou věž, a o kousek dál vysoké palmy lemují Pargue Marítimo del Mediterráneo, rozlehlý nápaditý plavecký areál navržený slavným kanárským architektem Cesarem Manriquem. Bazény mají plochu 17 000 m2, celková plocha je 56 000 m2. Symbolem města se kromě Herkulovy sochy stali letící draci. Zdobí střechu neoklasicistní budovy z konce 19. století, a i když k historii města nemají žádný vztah, jejich podvečerní siluety na zlatavě nasvětlené budově patří neodmyslitelně ke koloritu.

Město se snaží, aby jím turisté jen neprojížděli do Maroka. Má skvěle fungující informace, zrestaurované portugalské hradby a zajímavě spletitou čistou tržnici, jejíž rybí oddělení nepáchne rybinou, ale voní aromatickými arabskými tyčinkami. Je dobré nabrat v Ceutě síly na čekání u marocké celnice.

Sporný kus ementálu

Při návratu lodí z Afriky na vás jako první kousek Evropy zamává Gibraltarská skála. Dá se dobře zvládnout za necelý den. Před hraničním přechodem překvapí socha cyklisty s bandaskou a svačinou – tak sem jezdívali španělští dělníci pracovat.

Vzhledem k současné dopravě a místním úzkým uličkám tak zároveň dává návod na nejlepší způsob prohlídky. Volné místo na Skále už opravdu není a další půda se musí získávat vysoušením. Zdá se, že nedostatek prostoru ale místním nevadí: v oficiálních i neoficiálních referendech se vyjádřili pro zachování spojení s Velkou Británií.

A tak se zdá, že na této historicko-přírodní trojce nedojde dost dlouho k žádným změnám. Tarifa zůstane sportovcům a nezávislému mládí, Ceuta i přes přibývající podíl arabského obyvatelstva Španělům a část Skály se možná stane skanzenem staré dobré Anglie, i když pulzujícím turistickým a obchodněmoderním životem.


Z Evropy do Afriky

Gibraltarský průliv přeplavala roku 1928 jako první žena. Roku 1999 byla ve Španělsku založena plavecká společnost zajišťující bezpečnost, doprovodné plavidlo a vše ostatní pro plavce. Ročně registruje na 50 žádostí. Přeplavat 15 km dlouhý úsek mezi dvěma kontinenty trvá za dobrých podmínek 4–5 hodin. Rekord je 2:51. Problém není vzdálenost, ale silné proudy, chladná voda a velká frekvence lodní dopravy. Plave se z Evropy. Gibraltar již přeplavalo 400 sportovců, mezi nimi 3 Češky. Poslední z nich byla 36letá Abhejali Bernardová, a to v září 2013.


Surfová historie

  • Surfing, jízda na vlnách na desce bez plachty, je původem z Havajských ostrovů (petroglyfy surfařů na lávových kamenech staré 3500 let). Píše o nich i James Cook. Na počátku 20. století se surf objevil na plážích Kalifornie.
  • Vynálezci windsurfingu jsou H. Schweitzer a Jim Drake, kteří v USA v 60. letech minulého století připojili k surfu pomocí kloubu plachtu na stěžni.
  • Kitesurfing začal v 90. letech, o jeho rozvoj se zasloužili američtí a francouzští sportovci, i když systém prkna poháněného padákem se prý objevil dávno v Číně.
  • Novinkou 21. století je paddleboard, jízda na speciálním surfovém prkně vestoje s jedním pádlem v ruce.

Očima autorky

U nejznámější tarifské brány Puerta de Jerez z přelomu 13. a 14. století seděli dva čeští krajané a něco prodávali. Nad otázkou, jak jsou tady dlouho, mávli neurčitě rukou: „Chviličku.“ – „A kolik představuje taková tarifská chvilička?“ zněla moje zvědavá otázka. „Deset měsíců. Tady to strašně letí…“

Irena Páleníčková




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země