Toulky jižní Moravou. Do kraje ztracených jezer, za habány a vínem z Modrých hor | Reflex.cz
nahoru

Toulky jižní Moravou. Do kraje ztracených jezer, za habány a vínem z Modrých hor

Jiří Sladký16. dubna 2017 • 07:00
Toulky jižní Moravou. Do kraje ztracených jezer, za habány a vínem z Modrých hor
foto: Jiří Sladký

Modré hory v učebnicích zeměpisu nenajdete. Kde tedy leží a jak jsou vysoké? Málo známý kout jižní Moravy nese jméno, které chybí v atlasech. Kopce a svahy nad údolím Trkmanky jsou plné modrých hroznů. Do Modrých hor se vypravíme za vínem.

Ale hory nemusejí být jen kopce. Na Slovensku tak označují lesy. Na Slovácku je mnohé jinak – hory tu říkají vinicím, řádkům, které pokrývají vyvýšeniny, pahorky, hřbety a svahy. A že jsou modré? Třeba vpodvečer proti slunci, nebo svůj namodralý nádech dostávají po bobulích vína. V Modrých horách se výjimečně daří červeným odrůdám. Kraj André, jak se také říká zdejší vinařské oblasti, dostal jméno po odrůdě vyšlechtěné právě tady. A jezera? Málokdo ví, že ještě v 19. století se kolem Trkmanky vlnila hladina největších jezer na Moravě.

Kobylské jezero

Kobylské jezero mohlo měřit na délku až deset kilometrů a rozlohou by hravě překonalo Slapskou přehradu. Hned vedle leželo druhé, menší, pojmenované po vesnici Čejč. První písemné zprávy o jezerech pocházejí z 2. poloviny 15. století, ale existovala dávno předtím, od počátku holocénu, jako pozůstatek ledových dob. Když Jan Ámos Komenský vytvářel v roce 1627 mapu Moravy, obě vodní plochy do ní zaznamenal. Čejčské s větším množstvím hořkých solí bylo bez života, ale v Kobylském jezeře se proháněla hejna ryb, kterým brakická, poloslaná voda vyhovovala. Hloubka jezera kolísala od několika až po deset metrů v nejvlhčích periodách.

Jihomoravským jezerům nebylo dáno do vínku přežít. V dobách řepařského boomu podlehla snaze po lákavých výnosech a ještě před rokem 1850 byla vypuštěna. Dnes by to byla prvotřídní turistická atrakce a dozajista prioritní rezervace, podobně jako rakousko-maďarské Neziderské jezero.

Jak přesně Kobylské jezero vypadalo, se dnes asi už nedozvíme. Alespoň vyobrazení se podle všeho žádné nezachovalo, ale představit si ho můžeme podle mapových zákresů a popisu. Oplývalo rybami, kapry, štikami či líny a také pernatou a srstnatou zvěří a po jeho březích plných rákosí pořádalo panstvo velkolepé hony. Jak vzpomíná spisovatel Jan Herben, vesničané „prosekávali cesty v palachových houštinách, vozili pány na loďkách, nabíjeli jim pušky a nadháněli plaché vodní ptactvo“. Jezerní hony si oblíbil třeba František Lotrinský, manžel Marie Terezie. Její zásluhou na břehu jezera vznikla dokonce nová vesnice – Terezín – a dodnes v názvu císařovnu připomíná.

Co po něm zůstalo…

Kromě ryby prostřelené šípy ve staré obecní pečeti toho najdeme v Kobylí docela málo. Vodní mlýny zanikly beze stop. Připomínkou rybárny, v níž se konaly rybí trhy, je ulice lidově zvaná fišúz (Fischhaus) poblíž Trkmanky, na někdejším jezerním břehu. Před lety narazili archeologové při vykopávkách na člun, který brázdil vodní hladinu. Asi nejnázornějším pozůstatkem jezerní krajiny je hospodářský dvůr v místě zvaném Ostrůvek, ten se před staletími skutečně zvedal nad jezerními vodami tak jako dnes nad kukuřičnými poli.

Nad jih od Kobylí se tyčí Kobylská skála. Odtud se dá nejlépe vidět táhlé údolí, kde se před dvěma stoletími modralo Kobylské jezero. Jezero je stále živé, dozvíme se v obecním muzeu. Paměť krajiny trvá. Stačí několik bouřkových přívalů za sebou, a voda se vrací. Aspoň nakrátko. Zmenšeninu jezera rozlévající se kolem Ostrůvku si vzápětí najdou vodní ptáci, volavky, čápi a rackové, při „břehu“ se rozbují orobinec a spolu s ním vyraší jako zázrakem slanomilná flóra. Už se dnes okraje bývalého dna neobdělávají. Stává se z nich mokřad a dost možná, že alespoň na části vznikne stálá hladina.

Co se pije na Vrbici

Z Kobylí se zakrátko dostaneme do Vrbice (při rozhovoru s místními „na Vrbici“). Vrbice a Kobylí, dvě vsi se usadily na pískovcových vršcích a jejich svazích. A přestože každá je jiná, mají k sobě nejblíž. Krajinou kolem Trkmanky procházejí pahorky Středomoravských Karpat a vytvářejí nezaměnitelný celek. Pro zdejší kraj vymysleli v 19. století etnografové a obrozenci pojmenování Hanácké Slovácko na základě nuancí v řeči a detailů krojů. Místním umělý pojem příliš k srdci nepřirostl. Jak to přesvědčivě říkal na Vrbici strýc Mikulica: „Jaké Hanácké Slovácko? Víno pijeme na Slovácku, a ne Hané, copak by tam nějaké vyrostlo? A kdyby aj vyrostlo, pit by sa nedalo!“

Tu a tam narazíte na potácejícího se cyklistu. Jihomoravské vinné cyklostezky se staly nejnověji mediálním šlágrem. Otevřené sklepy, ochutnávky a přesuny od sklepa ke sklepu s točícími se pedály. Ale pozor, víno s bicyklem se nemá příliš rádo. Ať už na svých vinařských toulkách dáte přednost Frankovce, Modrému Portugalu, Svatovavřineckému, Merlotu či André, místní víno je silné a večery bývají horké…

Vysoko na Stráži

V rázovité Vrbici si připadáte doslova jako na střeše světa. Pražští botanici ji příhodně, byť s velkou dávkou nadsázky, překřtili na jihomoravské San Marino. Na návrší, kterému se odjakživa říkalo Stráž, kdysi plály ohně. Varovaly okolní vesnice pokaždé, když nepřítel překročil zemské hranice. Vesnice pro sebe obsadila široko daleko nejvyšší bod. Kostel se hřbitovem a dokola níž a níž starobylé vinné sklepy, uličky sestavené do volného amfiteátru vyrostly nad sebou v sedmi patrech. A kdybyste měli projít od toho nejspodnějšího až docela nahoru a v každém ochutnat, pěkně se vám zatočí hlava.

Na Stráži máte Modré hory všude kolem. Přestože máme co do činění s umělým názvem, spíš obchodním logem, je pravdě blíž možná víc, než si jeho tvůrci domysleli. Do dálky plují namodralé linie Karpat: od rakouského Zadunají až po první hřbety Javorníků na Valašsku. Výhled přes tři země. Nevídané panoráma roztažené na sto padesát kilometrů. Za příhodného povětří rozhled přes půl jižní Moravy a k tomu Alpy na nejvzdálenějším obzoru.

Díky habánům

Vrbici založili němečtí kolonisté kolem roku 1220 jako Michelsdorf. Když sem v 16. století přišli habáni, novokřtěnci z jižních Tyrol a Benátska, byla už vesnice převážně česká. Řemeslně zdatní příchozí z vinařských krajů pozvedli místní vinařství, Vrbické prý naučili budovat i vinné sklepy. Zůstala po nich německá pojmenování jako např. pres (lis) či presúz (lisovna). Habáni se usídlili i v Kobylí, kromě pivovaru a kovárny provozovali hrnčířskou dílnu na ušlechtilou keramiku fajáns a zřídili si vlastní školu.

Vinných sklepů je ve Vrbici nejméně tolik, co popisných čísel. Nejpozoruhodnější jsou ty patrové na Stráži, hloubit je začali na přelomu 18. a 19. století v pískovci anebo slepenci, kterému tu říkají bryja. Presúz, vstupní část sklepa s lisovnou, vězí pod zemí a do uličky se obrací kamennou štítovou stěnou. Místní zvláštností je záliba v gotickém lomeném oblouku v průčelí vstupu, díky němu působí soubor sklepů mimořádně starobyle. Starobylost dýchá i uvnitř, ze stěn pokrytých černou „tokajskou“ plísní, která dokáže regulovat vlhkost.

Vrbické záhady

V neklidných dobách se lidé schovávali do vydlabaných úkrytů zvaných lochy. I techniku hloubení podzemních chodeb se Vrbičtí naučili od habánů, kteří snad měli pod vrcholem Stráže rozsáhlé útočiště s mnoha místnostmi. Dodnes se nenašlo a zůstává spolu s dalšími lochy největší vrbickou „záhadou“. Rozsáhlým systémem chodeb se prý dalo projít až daleko za vesnici.

Většina lochů je dnes zavalených a vchody se už nedají ani najít, ale pár jich zůstalo jako zajímavé svědectví minulosti. Vypravuje se, že v jednom lochu kdysi našli „zapomenutou“ ženu i s dítětem, které osud zanechal uvnitř. Když se obou postav dotkli, doslova se rozsypaly. Snad nejpozoruhodnější z úkrytů dostal neobvyklý název Vrbická jeskyně. Velký sál, skoro jeskynní dóm, kde se za války ukrývalo několik rodin a s nimi ještě dalších třicet žen. Při podrobném geologickém průzkumu vyšlo najevo, že jde skutečně o jeskyni, tedy pseudokrasovou, podobnou jeskyním v Beskydech. Ale na jejím vzniku měli podíl lidé, při lámání kamene se rozestoupily podzemní vrstvy.


KDY A KAM PŘIJET

Rozhodně na některou z vinařských slavností. Většina ze společenských a kulturních akcí je postavena na víně, během roku, od jara do zimy, se pořádají dny otevřených sklepů, degustace a výstavy vín, „zarážení“ hory, vinobraní, žehnání mladých vín a víno nesmí chybět ani na hlavní folklorní události, hodech. Navštívit můžete místní muzea, ve Vrbici se otevírá příležitostně, v kobylském s rozsáhlou národopisnou expozicí se dozvíte o Kobylském jezeře a o habánech.


TIP AUTORA

Na návrší Lumperky nad Trkmankou stával neolitický rondel, dva obří tmavé kruhy donedávna zřetelně vystupovaly na zoraném poli ze světlé spraše. Na pláni nad jezerem se před sedmi tisíci lety odehrávala společenská setkání a neznámé obřady prvních zemědělců. Dobře to místo uvidíte z Vrbice. Dnes archeologický skvost bohužel zakrývá čerstvě vysazená vinice.

Jiří Sladký