nahoru

Ruční výroba cihel v Peru: Úmorná práce pro celou rodinu

Jan Sochor5. dubna 2017 • 07:00
Ruční výroba cihel v Peru: Úmorná práce pro celou rodinu
foto: Jan Sochor

Vidět pracovat děti v Latinské Americe 21. století asi nikoho nepřekvapí. Samozřejmě, nikdo nechce vidět děti unavené, špinavé, s krumpáčem v rukou. Avšak máme vůbec právo chtít, aby přestaly pracovat, když jejich rodina nemá ani na chleba?

Suyana se předklonila. Neohrabaně, štěněcím chmátnutím čapla vypálenou cihlu. Zubaté a ostré otřepy na hranách hliněného kvádru se jí zaryly do dlaní. Trochu jí píchly. I přes zrohovatělá bříška prstíků. Vší silou pětiletého děvčátka zapřela cihlu o své zaprášené růžové kamaše a s námahou ji zvedla k pasu. Otočila se, zhoupla ručky a předala těžký náklad do nastavených rukou. Do rukou své mámy.

Do rukou stejně ztvrdlých, stejně rozpraskaných. Jen o dvacet let starších, takže jimi prošlo o tisíce cihel víc. „Už nemusíš, Suyo,“ pípla potichu mladá indiánka s dlouhým černým copem, pevně spleteným jak bič. „Běžte si už hrát,“ kývla na chlapce, jen o trošku staršího než Suyana, stojícího v řetězu podávajících hned vedle své sestřičky.

Suya popotáhla usopleným nosíkem a upustila cihlu mezi ostatní na zem. Tisíce zlatavých teček prašné hlíny se vzedmuly a roztančily v nízkém slunci horské savany. Jak roje zlatých mušek vířily kolem upatlaných indiánských dětí, kolem vychladlé pece na vypalování cihel, kolem dlouhých řad kvádrů ze syrové hlíny, sušících se na slunci v úzkém údolí zvaném Puerta, na dohled od jihoperuánského města Puno. Temně modrou hladinu jezera Titicaca na obzoru rozčesával lehký vítr.

„Sypte už,“ sykla indiánka. Děti s pištěním vystřelily pryč. Otec, v jehož rezavém kolečku se doteď sbíhaly proudy podávaných cihel, se zastavil. Byl to zakrslý Ajmara, s kůží na lícních kostech dohněda spečenou od nekonečné každodenní dřiny pod bodavým horským sluncem. Zvedl oči od cihel. Dlouze se podíval na utíkající děti, poté na svou mladou manželku. Mlčel a tiše oddechoval. Beze slova výčitky zamumlal: „Tak to doděláme my dva.“ Vytahanýma rukama popadl držadla kolečka. „Večer přijde patron. Musí to bejt hotový, jinak pronajme pec Rodrigovi.“

Život mezi cihlami

Vyrábět cihly ručně je v Latinské Americe poměrně běžné. Od Mexika po Argentinu, v chudých regionech, obvykle na vzdálených okrajích velkých měst, stále můžete spatřit shluky dýmajících pecí, obklopených kopečky natěžené mokré hlíny a nedbale složenými haldami vypálených cihel. V rozbahněné nebo prašné krajině, to podle aktuálního ročního období, se tu motají muži, ženy, děti a polodivocí psi.

V horských oblastech Peru a Bolívie, obývaných potomky původních indiánů, jsou pak tyto manufaktury zdaleka nejčetnější. K ruční výrobě cihel nepotřebujete žádný um. Jen své ruce a ochotu zedřít se těžkou prací. Vyrábět ručně cihly není práce, kterou si vyberete, nýbrž práce, která na vás zbyde.

Sami cihláři totiž opravdu nemají nic. Jen gaveru – dřevěnou formu na vykrajování cihel. Pozemek s hlínou i vypalovací pec patří tzv. patronovi. Ten produkci organizuje a cihly prodává. Místo výroby pronajme cihlářovi a jeho rodině, v naprosté většině případů za podíl z produkce. Z jednoho žehu, tedy z jedné plné vypálené pece, která tady v Punu pojme zhruba dvanáct tisíc cihel, si patron nechá asi šestinu – jak říkají cihláři dva „millares“, tedy dvě „tisícovky“.

Zbytek musí cihlář udat. Buď v předem domluvených kšeftech s patronem, nebo musí čekat na náhodně přijíždějící náklaďáky ze staveb, avšak s rizikem nízkého zisku. Cena cihel totiž v průběhu roku značně kolísá, svou roli hraje i počasí – v období dešťů se prakticky nestaví. Když se to nakonec podtrhne a sečte, cihlář dosáhne na 800 až 1000 solů za měsíc práce. Šest sedm tisíc korun.

Cihlář v Punu

Louži tmavé vody vedle pece pokrývá matný škraloup ledu. Rána jsou tady mrazivá, jsme skoro čtyři kilometry nad mořem. Je osm ráno.

„Do školy?“ Obláček páry z Intího úst zmizel mezi jeho prokřehlými dlaněmi. Mladý indián omotaný vytahaným vlněným svetrem, sotva dvanáctiletý chlapec, si znovu dýchl mezi sevřené prsty. „Já chodím až odpoledne, na tři hodiny. Ráno cihlařím,“ stydlivě zakoktal. Jedním úderem klacku rozlomil led a přitiskl zmačkanou petku ke dnu louže. Nabral ledovou vodu a pokropil jí ojíněné hroudy hlíny rozprostřené ve vyhloubeném oválném bazénku pod úrovní terénu. Shodil děravé tenisky a vyroloval si kalhoty nad kolena. Bosýma nohama se zanořil do studeného bahna a začal ho ztěžka prošlapávat.

„V holinách to nejde,“ zakroutil Intí hlavou za nepřestávajícího šlapání bahnité hmoty, „hlína by se na ně lepila a nic bys nepromísil.“ Slunce se již vydráplo na nebe. Svým teplem krapet ulevilo chlapcovým promodralým nohám. Ten se však s hlasitým supěním znovu a znovu propadává až po kolena do hnědé jílovité kaše. Jede jako robot.

Někteří cihláři berou jen jeden druh hlíny, zkrátka ten, co na daném místě vytěží. Jiní naopak míchají různé jíly a hlíny, aby docílili lepších vlastností cihly. Všichni, včetně Intího, pak přimíchávají do vstupní matérie piliny nebo vysušená kravská lejna – to údajně zajistí, aby vypálené cihly nepraskaly.

„Tak tři čtyři hodiny šlapání na jednu várku hlíny,“ vydechnul konečně Intí. Zastavil se a chvíli odpočíval. „Pak se to přikryje igelitem a vydrží to tři dny.“

Cihlář v Limě

Koberce chatrčí na písečných dunách v okolí Limy se střídavě potápějí a vynořují z mlhy, když je míjím v chrchlajícím mikrobusu. Šedavé mžení nemá začátku ani konce. Lidé, auta, domy, věci, vše je potažené neviditelnou slupkou vlhkosti. Garúa, jak této všudypřítomné mlze říkají Peruánci, smíchaná se smogem desetimilionové megapole, spolkla pacifické pobřeží a uzavřela ho do šedého vesmíru. Jako každou zimu.

Nebe zmizelo. Na jeho prázdném místě kreslí dým z cihelných pecí černé ornamenty. Huachipa. Bezvýznamné industriální předměstí. Jedno z mnoha míst, kde se krájí ruční cihly pro hlavní město. Vyskočil jsem z mikrobusu u krajnice a nabral jsem si plné kapsy pořádných šutrů. Projít k cihlářům obnáší překonat těžbou rozkuchané pláně kolem pecí, které okupují smečky divokých psů. Včera mě jeden z čoklů zle vytrestal.

„Ne, ne, seňore, jsme z provincie, tady jen pracujeme.“ Další přikrčený indián ani nevzhlédl od dřevěné gavery. V pevném rytmu vykrajuje z písčité hlíny cihly, které jeho dva bosí synkové rovnají a otáčejí v dlouhých řadách na zemi. „V Ayacuchu není v zimě práce, takže několik měsíců v roce jsme tady v Limě a cihlaříme. Vydělám tu dvakrát víc než doma na poli.“

Vyboulená levá tvář prozrazuje plnou pusu koky. Chlápek neúnavně buší do hlíny a diriguje chlapce. „Dvanáct a čtrnáct,“ hlesnul, když jsem se mimoděk optal na věk jeho pomocníků. To určitě, napadlo mě. Tamhle leží plyšový medvěd, klukům nebude víc než deset, odhaduju, ale táta má strach to říct. Asi už ho kvůli tomu někdo popotahoval.

Dětská práce

Podle prohlášení peruánského Ministerstva práce (MTPE) z března 2016 zhruba 1,65 milionu peruánských dětí ve věku 6–17 vykonává pravidelně nějakou práci. 23 procent všech dětí v zemi vykonává dětskou práci, sugestivně podsouvá ona zpráva.

Společenské síly (politické, nevládní i mediální), které utvářejí veřejné mínění, milují čísla. Žonglují s nimi jako klauni v cirkuse a čekají od diváků aplaus, nebo – jako v tomto případě – spravedlivé rozhořčení. Dětská práce, vykořisťování, otrocké podmínky a další černobílé výkřiky spolehlivě veřejné mínění ohýbají. Tucet politiků a k tomu tucet neziskovek má rázem agendu, která se naléhavostí vyrovná minimálně Karibské krizi.

Avšak v indiánských kulturách And děti pracovaly odjakživa. Vždy manuálně, protože tyto kultury byly a jsou z podstaty zemědělské. Jakmile dítě mělo dost síly, aby mohlo být společnosti platné, tak zkrátka pracovalo. Ajmarové nejsou individualistická kultura řešící práva každého jednoho člena, který se cítí ukřivděný. V jejich systému je funkční jednotkou rodina a hlavně – komunita. Té je pak přizpůsoben každodenní běh. A pokud je nutno, aby děti komunitě pomohly, tak prostě tahají cihly.

Sny vykrojené z hlíny

Když jsem se do Puerty za pár týdnů vrátil, Suyana si hrála s ostatními dětmi ve vysoké trávě na úbočí svahu. Smály se, vykřikovaly cosi v ajmarštině a jak kůzlata poskakovaly mezi skalami. Sedl jsem si na kámen a mlčky pozoroval úzké údolí s rozdrolenými skalnatými srázy, zalité odpoledním sluncem. Jedna pec dohořívala, další věž z cihel právě zapalovali. Dole pod nimi Suyanini rodiče stále vykrajovali cihly z čerstvě uhnětené hlíny.

Žádný otec ani matka, kteří jasně prokázali svou poctivost tím, že denně od rána do tmy dřou, nenechají svoje děti, aby zbytečně dřely s nimi. Vždy tu tíhu vezmou v prvé řadě na svá bedra. Svojí malé princezně by nejradši koupili barbínu nebo prstýnek, ale když není jak, tak jí ho zkrátka nakreslí propiskou na prst. Nebo jí ho vykrojí z hlíny.


Dlouhá šichta

Jeden zkušený cihlář je schopen vyrobit 150–300 cihel za den práce. Avšak „den práce“ je velmi proměnlivá veličina. V horském Punu pracovali zkušení muži kolem osmi deseti hodin denně, chlapci méně – pět až šest hodin. V Limě, hlavně během horkého léta, vstávají cihláři už kolem třetí ranní, aby stihli namíchat materii v chladné noci (aby na slunci rychle nevyschla) a poté pracují někdy až do pěti odpoledne, což nakonec učiní i čtrnáctihodinovou šichtu.

Vypalování

Vykrojené cihly se nejdříve suší dva až tři dny na slunci. Když jsou úplně suché, vyskládají se do pece: věžovité stavby s tlustými stěnami ze stejných cihel, v jejímž suterénu je prostor na mohutný oheň. Do pece se nejprve 10–12 hodin bez přestání přikládá (topí se výhradně ovčím trusem), až se rozpálí na zhruba 800 °C. Poté se pec utěsní, všechny otvory se ucpou hlínou a takto se nechá pec doutnat další tři dny. Když přestane z vrchu vycházet kouř, otevře se a nechá jeden den vychladnout. Nakonec se vypálené cihly vynosí ven. Takováto pec vydrží asi deset žehů, pak se musí popraskané stěny renovovat.

Pece na vypalování se postaví tam, kde se těží hlína vhodná pro výrobu cihel. Logicky: každý transport produkci prodražuje a na cihlách se nevydělává majlant. Ani patron není žádný „vykořisťovatel“. Má jen o trochu více peněz než špinavý cihlář nebo měl kliku, že si půjčil a koupil pozemek včas.

Gavera, molde, chaveta

Forma na tvorbu cihly. Obvykle je stlučena ze dřeva, proto vydrží jen pár měsíců. Naproti tomu železná forma vydrží i několik let, ale je těžká, takže se s ní hůře pracuje. Mnozí cihláři tvrdí, že ručně vyrobené cihly jsou lepší než ty ze strojové produkce, protože jsou pevnější a déle vydrží. Základy vyšších staveb jsou – podle nich – skoro vždy budovány z ručních cihel.


Očima autora

Zajímalo by mě, jestli někoho napadlo, zdali vůbec tihle chudobní horští indiáni, bez špetky vzdělání, s významně odlišným způsobem života, mají nějakou šanci důstojně žít podle našich vzorců, tedy aniž by nechali své rodiny a své děti pracovat? V asociálním, neustále soutěžícím systému současného neoliberálního kapitalismu, který jsme jim – bez ptaní – importovali? Připadá mi to, jako když skopnete neplavce do rozbouřené vody a přikážete mu, aby se zachránil jen jednou rukou.

Před pěti sty lety jsme jim vzali jejich půdu, zdroj jejich živobytí, a půlku z nich přitom zavraždili. Pak jsme je donutili, aby své bohy a svou víru odhodili do škarpy. Zakazujeme jim pěstovat a žvýkat koku, jejich svatou rostlinu, protože my přece máme koncept „zakázaných látek“. Teď jim říkáme, že jejich vlastní děti jim nesmí pomáhat v práci, protože to je „dětská práce“. Co si, ve své zpupnosti, zaštítěné takzvanou humanitou, ještě vymyslíme?

Jan Sochor




Starší články Lidé a Země