nahoru

Indiáni kmenů Inga a Kamëntsá: Tajemní strážci kolumbijského údolí a mostů mezi světy

Jan Sochor4. dubna 2017 • 10:30
Indiáni kmenů Inga a Kamëntsá: Tajemní strážci kolumbijského údolí a mostů mezi světy
foto: Jan Sochor

Kdokoli se kdy ocitl v některém z horských údolí Východní Kordillery, tam, kde zelené jazyky amazonské džungle olizují sopečné kopce strmě padající do bílých vln mlhy a deště, ten mi jistě dá za pravdu. Magická místa. Prales v horách, hory v pralese. Mosty mezi světy. Údolí Sibundoy na jihu Kolumbie je jedním z těchto mostů.

Nikdo neví kdy ani odkud, ani proč dnešní obyvatelé do rozlehlého údolí na horním toku řeky Putumayo přišli. Valle de Sibundoy, jak zní zeměpisný název údolí ve španělštině, dodnes obývají dvě rozdílná etnika – indiáni Inga a indiáni Kamëntsá.

Záhadný původ

U Ingů, jejichž jazyk je podobný jazyku dnešních potomků Inků v Peru (kečuánština), se tuší, že to zřejmě byli kolonizátoři nebo snad obchodníci. Na hranici tehdejšího inckého impéria zajišťovali logistický most k amazonským kmenům nebo k Čibčům ze střední Kolumbie. Druhá skupina, lidé Kamëntsá (transkripce slova „Kaminčá“ z jejich jazyka), s nadsázkou řečeno – asi spadla z Měsíce. Oni sami tvrdí, že jsou zde v údolí od nepaměti.


Ztracené dědictví

Skutečně – jejich komplexní, metaforicky bohatý jazyk není podobný žádnému jazyku v Jižní Americe. Na rozdíl od všech okolních kmenů je ústřední postavou jejich složité mytologie Měsíc. Zobrazují ho jako ženu, jako bohyni s dítětem v náručí, již nazývají Matka Měsíc. Písmo samozřejmě neměli, navíc konkvistadoři spolu s katolickými misionáři se během posledních pěti staletí dokonale postarali o to, aby z indiánské kosmologie nic nezůstalo. Takže dnes, kdy jazykem kamsá mluví všehovšudy čtyři tisíce lidí, z jejich staletých zkušeností, z komplexního poznání o světě a životě, zůstaly bohužel jen útržky. Jak sami Kaminčové říkají, zbyla jen „úsloví předků“.

Slavnost odpuštění

Stejně jako v jiných krajích Ameriky, i v Sibundoy indiánská kultura během staletí organicky prolnula se zvyky a náboženstvím bílých dobyvatelů. Není tedy divu, že nejdůležitějšími svátky jsou masopust a Dušičky. Únorové masopustní slavnosti tady říkají „Carnaval del Perdon“ (Karneval odpuštění) a její smysl spočívá v tom, že si lidé vzájemně odpustí křivdy, které se za uplynulý rok staly. Ano, moc indiánsky to nezní, aspoň tedy mně. Spíš bych za tímto konceptem tušil křesťanství, pro ně je odpuštění klíčové téma. Ale bůhsuď. Nikdo už dneska neví, jak tahle slavnost vznikla.

Mezi kostelem a pralesem

Během karnevalového času Kaminčové, oblečení do tradičních oděvů, společně tancují, zpívají a bubnují. Jedí vařenou kukuřici a vepřové, modlí se v kostele ke dřevěné soše Ježíše. Bez přetvářky, s čistým srdcem. V noci se vrátí do svých domů mezi kopci, na krk si pověsí náhrdelník ze zubů pralesní kočky, vkročí do prázdné temné chatrče a vypijí kalíšek svíravě hořké tekutiny červenohnědé barvy. Yagé.

Spojení s duchy

Ano, to yagé, o němž Burroughs napsal svoje dopisy. Nápoj ze zakroucené liány, která na pralesním stromě vypadá jak obří model šroubovice DNA, zavěšený z druhého patra. Liány, které amazonské kmeny říkají caapi nebo ayahuasca. Vypijí yagé, aby se spojili s duchem pralesa, aby se napojili na univerzální vědomí, jak říkáme my. Někteří dokonce tvrdí, že yagé je živá entita. Bytost, která umožňuje vysvobodit se dočasně z lineárního plynutí času a nahlédnout do nekonečné hloubky kosmického vědomí.

Most k vědomí

Stejně jako je údolí Sibundoy spojnicí mezi horami a džunglí, tak i yagé je mostem. Mostem, který spojuje svět hmoty a svět vědomí. Mostem, který doposud hlídají Kaminčové a Ingové.

Jan Sochor




Starší články Lidé a Země