Rozhovor s Martinem Ptáčkem: Jaké to je být sokolníkem arabských šejků? | Reflex.cz
nahoru

Rozhovor s Martinem Ptáčkem: Jaké to je být sokolníkem arabských šejků?

Zuzana Šprinclová3. dubna 2017 • 08:30
Rozhovor s Martinem Ptáčkem: Jaké to je být sokolníkem arabských šejků?
foto: archiv M. Ptáčka

Martin Ptáček se dravcům věnuje od dětství a viděl díky nim kus světa. Ve Spojených arabských emirátech se stará o sokoly prezidenta šejka Chalífy bin Saída Ál Nahjána. Momentálně je na jeho odchovně pro vzácné lovecké sokoly v Dánsku.

Sokolnictví je v arabských zemích jednou z nejstarších tradic, často i symbolem společenského postavení. Je tomu tak i v Emirátech?

Emiráty mají sokola ve znaku, je na každé bankovce, je součástí života i kultury. Když jsem tam v roce 1999 se sokolnictvím začínal, bylo hodně populární i mezi obyčejnými lidmi, každý měl několik sokolů. Dnes je to už spíš prestižní záležitost. V Emirátech se hodně staví, a tak chybí prostory k tréninku a k lovu se sokoly se dostanou jenom bohatí. Můžou si pronajmout lovecká teritoria třeba v Pákistánu. A když má někdo bílého loveckého sokola, ukazuje tím svoje společenské postavení, protože jeho cena je poměrně vysoká.

A na kolik vyjde bílý lovecký sokol?

Cena se pohybuje v desítkách tisíc dolarů, ale záleží ještě na celkovém vybarvení.

Prý se v Arábii chovají k sokolům jako ke členům domácnosti…

Je o ně dobře postaráno, existuje tu několik špičkově vybavených nemocnic jenom pro sokoly. Arabové ale mají ke zvířatům jiný vztah než my, několikrát jsem zažil, že majitel přišel na ošetřovnu a řekl: „Doktore, tento sokol je jako můj bratr, udělej všechno, aby se vyléčil.“ Jenže když byl sokol v nemocnici dlouho a lovecká sezona končila, kolikrát na něj zapomněl a už si ho nikdy nevyzvedl. Sokol zůstává bratrem jenom po dobu, kdy je výkonný a perfektně létá.

Staráte se o sokoly prezidenta Emirátů. Jak jste se k té práci dostal? 

Částečně náhodou. Doporučil mě kamarád a já jsem byl u toho správného telefonu ve správnou dobu. Navíc umím, co umím.

Kolik má prezident sokolů?

Každý rok se to mění, v chovných stanicích je tak sto párů a na lovy chodí s asi devadesáti dravci. Právě teď se v Dánsku starám o jeho pět mláďat samců sokola loveckého, která poslouží k dalšímu chovu jako dárci spermatu. Další zde odchovaní dravci projdou základním výcvikem. Pak je čeká cesta do Maroka, kde se budou učit lovit, a nakonec vyrazí na lov do Pákistánu nebo Kazachstánu.

Jaká kořist na ně čeká?

Loví občas zajíce, ale většinou ptáky, dropy obojkové, Arabové jim říkají „hubara“. Právě v Maroku je jejich odchovna, kde se dropi pouštějí sokolům jako cvičná kořist.

Jak se dostane z Maroka do Pákistánu či Kazachstánu tolik sokolů? 

Boeingem. Letí tři letadla, v jednom sedí lovci, ve druhém letí zásoby a v posledním sokolové a jejich doprovod. Ptáci sedí na tyči jeden vedle druhého, jen někteří agresivní jedinci musí mít sólo místo bokem. Letadlo je uvnitř celé pokryté igelitem, protože si asi dovedete představit, jak to tam po cestě se stovkou sokolů vypadá.

Jak se ptáci v letadle cítí?

Jsou v klidu. Sokolové běžně létají i po Evropě nebo se vozí v autech, na to jsou zvyklí. Na hlavu se jim dá přesně padnoucí čepička, tím pádem nevidí a nejsou ve stresu.

Jak to chodí na lovu?

Je to jako vojenské cvičení v poušti. Lovecké teritorium je plně vybavené včetně nemocnice, truhlářské dílny nebo opravny aut. V táboře bylo i s obslužným personálem asi 400 lidí. Každý den vyráží na lov dvacítka aut se šejky a jejich ochrankou. Loví sólo a prezident vše koordinuje přes vysílačky. Lovilo se třeba tři neděle. Pak se zas všechen materiál složil a někde ve městě uložil napříště.

Jakou roli jste měl při lovu vy?

Působil jsem jako veterinární servis, měl jsem na starost asi 250 dravců, sledoval jsem jejich parazity, ošetřoval jim peří, které si při lovu nebo transportu polámali. Vezl jsem si s sebou velkou zásobu různých „náhradních dílů“, třeba roztříděných per, protože bílý pták musel dostat bílé peří, tmavý tmavé. Většinou jsem musel sokoly „opravit“ tak, aby nikdo nic nepoznal. 

A to vše pro zábavu šejků?

Ano, lov je prostě baví a má tradici. Šejkové normálně žijí v přepychových palácích a během lovu jsou ve stanech, i když vytápěných a vybavených koberci, večer rádi sedí u ohně. Je to návrat k tradici, ke kořenům. A samotný lov, to je něco úžasného. Vidíte, jak se sokol stěhovavý ve 300 metrech výšky složí do kapky a útočí v rychlosti 300 km/h. Slyšíte, jak mu hvízdá peří, pozorujete, jak mají zvířata dokonale vyvinuté instinkty. V přírodě máme málokdy šanci vidět útok dravce zblízka. Krédo starých sokolníků je, že nelovíme pro kořist, ale pro všechno to krásné při lovu.

Čím vás dravci okouzlili?

Vzhledem, charakterem, nespoutanou silou. Loví jen proto, že se potřebují nažrat, a po lovu je ze sokola buď vítěz, nebo poražený, nic mezi tím. Lovná zvěř není postřelená, netrpí, je to čistý a přirozený souboj.

Znáte dobře své dravce?

Každý sokol je jiný, jeden lépe krouží, druhý je rychlý při startu. Někteří jsou lekavější nebo mají špatnou zkušenost, kterou si nesou s sebou. Někteří se bojí psů. Kdysi jsem měl jestřába, který se bál lyží. U nás byl běžecký oddíl, a to pro něj nebylo dobré. Když jsem ho v zimě pustil v lese a on mě z korun stromů sledoval, stačilo, aby uslyšel šustění a klapání lidí na běžkách, a hned odletěl pryč.

Někteří vaši kolegové mluví o sokolnictví jako o estetické záležitosti. Co dělá ze sokolníka umělce?

Uměním je udržet ptáka na ostré hranici a vědět, jak moc nebo málo krmit, aby měl sílu. Roli hraje rozmezí několika gramů, aby se dostal až k lovecké kondici. Uměním je vše dokonale vybalancovat, aby dravec perfektně létal a ještě se vám vrátil. I když je na vás zvyklý a nebojí se, někdy zkrátka nemá potřebu přiletět zpátky. A silně estetický je samotný lov, který je častým motivem pro malíře i sochaře.

Kdy jste si sám ochočil svého prvního dravce?

Když jsem chodil na základní školu, potkával jsem jednoho sokolníka. Protože jsem stydlivý, s odstupem jsem ho pozoroval a až po dvou letech jsem si dodal odvahy. Dali jsme se do řeči a také díky tomu jsem si ve dvanácti letech pořídil svého prvního krahujce. Tenkrát ještě nebyl problém ho vybrat z hnízda, takže jsem s ním byl odmalička a vypiplal si ho. Jenže krahujec rád pro zábavu lovil vrabce a s jedním mi uletěl. Už jsem ho nenašel. Pak jsem si pořídil jestřába.

Jak ochočení probíhá?

Na sokoly se musí opatrně, aby věděli, že jim od člověka nehrozí nebezpečí. Nemůžete je fyzicky trestat jako třeba psy, u sokolů musí být všechno pozitivně laděné. Postupně si zvykají na člověka, na čepičku, která jim zakrývá oči, pak se pomocí masa učí příletu na vábítko, pouští se jim cvičná kořist a naučí se, že na vábítku dostanou nažrat. Zkrátka je ochočujete přes žrádlo. Nejsou to ale domestikovaná zvířata, zůstávají divokými ptáky, kteří vždycky můžou uletět.

A jak dlouho trvá, než se sokol vycvičí?

V arabských podmínkách je to jednodušší, protože dravec v poušti nemá kam uletět. Připíná se jim miniaturní vysílačka, takže se najdou podle signálu a pak se stáhnou zpět na kořist. Arabové původně chytali sokoly, kteří tudy táhli, a do čtrnácti dnů už byli schopní s nimi lovit. To v evropských podmínkách nejde, výcvik trvá určitě jednou tak dlouhou dobu, protože dravci si musí zvyknout nejen na člověka, ale i na provoz, na auta.

Co dělá sokolníka dobrým sokolníkem?

V první řadě vztah k přírodě, pak trpělivost při výcviku. A určitě musí být člověk nadšený a mít přirozený lovecký pud. Práci sokolníka nemůže dělat každý, dravec potřebuje denní péči, musíte sledovat jeho zdravotní stav, chování, jak žere, jestli dobře přepeřuje. 

Máte nějakého vysněného dravce?

Chtěl bych cvičit a létat s dřemlíkem tundrovým. To je takový malinký nádherný draveček, zmenšenina sokola loveckého. Váží pár gramů, je bojovný, dobře létá, má dobrou povahu, poměrně rychle se ochočí. Když bude možnost, určitě si nějakého pořídím. 

Sokolnictví je od roku 2010 na Seznamu světového dědictví UNESCO. Stále ale neustaly protesty ochránců přírody, kteří vám vytýkají, že si berete volně žijící ptáky.

Právě UNESCO hraje výraznou roli při ochraně ptáků a samotní sokolníci se na ní také podílejí. Díky mezinárodní asociaci sokolníků se začaly stavět odchovny, které dnes už natolik pokryjí potřebu sokolnictví, že se z přírody bere dravců minimálně, a podařilo se obnovit populaci sokola stěhovavého, který byl před padesáti lety velice na ústupu. Dnes poměrně často hnízdí i ve městech, v Praze jsou dvě tři hnízdiště. Právě samice sokola stěhovavého, která poprvé zahnízdila v Praze, byla ulétlým sokolnickým dravcem z umělého odchovu. Samozřejmě že se občas objeví někdo, kdo vybere hnízdo a snaží se dravce propašovat, ale rozhodně bych neuplatňoval kolektivní vinu. Černý trh stále existuje, ale už v mnohem menší míře než před patnácti lety.

Od výsluní ve středověku se sokolnictví ve 20. století ocitlo na svém pokraji. Podaří se ho udržet i pro další generace?

Věřím tomu, protože sokolnictví zažívá renesanci. Svět je příliš přetechnizovaný a lidé se vracejí k přírodě. A se sokolem člověk nemusí jen lovit, může se s ním jen tak procházet, vyčistit si hlavu a přijít na jiné myšlenky.


Martin Ptáček (59)

Vystudoval Vysokou školu veterinární v Brně. Pracoval v Krkonošském národním parku, ve Východočeské zoologické zahradě ve Dvoře Králové nad Labem, v Podkrušnohorském zooparku v Chomutově, jako soukromý veterinární lékař. Od 1999 se staral o ptáky prezidenta šejka Chalífy bin Saída Ál Nahjána ve Spojených arabských emirátech na sokolí veterinární klinice PROFALCON. Po dvanácti letech se vrátil do Česka, pracoval v Zoo Praha a letos se jeho zaměstnavatelem stal opět prezident SAE. Působil i v Maroku, Ománu, Sýrii, Pákistánu, Kazachstánu a Turkmenistánu.

Zuzana Šprinclová