Když se na ostrově Madeira dokážete odtrhnout od nádherné sopečné krajiny, vavřínových pralesů a prohřátého tepu subtropických městeček, čekají na vás překvapivé věci. Projdete se v oblacích i v podzemí pod sopkou, abyste si nakonec odpočinuli u filigránského umění vyšitého do té nejlepší látky.
Více než tři staletí od kolonizace ostrovů byly nechtěně střeženým tajemstvím Madeiry. Před sto padesáti lety jejich nádherou zdejší ženy doslova uchvátily celý svět. Dnes na ně můžete narazit ve Spojených státech, Singapuru nebo třeba v Brazílii. Co že je to za zázrak? Nic menšího než bordados da Madeira – proslulé madeirské krajky a výšivky.
„Už od osídlení Madeiry si zdejší ženy doma vyšívaly ubrusy i šaty. Móda z kontinentu byla zkrátka daleko. Když se v polovině devatenáctého století dostaly madeirské výšivky na anglický trh, pracovalo na zdejším venkově více než sedmdesát tisíc krajkářek. Dneska nás jsou sotva tři tisícovky. Mladé dívky prostě nechtějí tak piplavou práci dělat,“ krčí rameny Susana Vacas z krajkářské manufaktury Bordal, která funguje přímo v centru madeirského hlavního města Funchal, co by kamenem dohodil od zdejšího hlavního tržiště Mercado dos Lavradores.
Zlatý poklad
„Je to velká škoda a taky trochu nebezpečí pro řemeslo, které se tradičně dědí z matky na dceru. Vzory na výšivkách jsou totiž moc složité. Používáme skoro dvacet typů stehů. Opravdu není nic jednoduchého se to naučit,“ pokračuje Susana. Zdánlivou netrpělivost lze však děvčatům zazlívat jen stěží. „Tenhle ubrus vyšívaly tři ženy celý rok,“ ukazuje Susana nádherný kus látky, který by snadno pokryl tabuli pro šest či osm lidí. V dnešním světě, ve kterém kopírování vzorů často vyřeší rychlé stisknutí kláves „Ctrl+C“ a „Ctrl+V“, je to skutečně poněkud zdlouhavá cesta přenosu dat.
„Naštěstí máme svůj zlatý poklad,“ ukazuje Susana na hromadu podivně modrých stočených rolí pauzovacího papíru s oslíma ušima. „V naší manufaktuře máme archiv asi čtyřiceti tisíc vzorů výšivek, které můžeme kdykoli znovu použít.“ Jak krajkářky z té změti vykouzlí vždy ten správný, je však podle všeho dobře střeženým tajemstvím podniku.
„Naše krajky totiž nezačínají na látce, ale na papíře. Designérky na pauzák vykreslí zamýšlený vzor a další pracovnice speciálními jehlami papír podle načrtnutých kontur pečlivě perforují. V dalším kole se papír položí na látku a vtírá se do něj speciální modrá tuš tak, aby barva pronikla dírkami do látky. Papír se schová napříště,“ vysvětluje Susana. Látka s obrysy pak putuje do vesnic, kde pracují výšivkářky, a následně zpět do manufaktury na zastřižení, vyprání a vyžehlení. „Naši kontroloři pak přiřadí krajce holografickou známku kvality, aby si ji nikdo nespletl s levnými čínskými padělky, uzavírá Susana.
Do nitra země
Jediná větší silnice, která přetíná vnitrozemí Madeiry z jihu na sever, se z hor spouští zpět k moři uprostřed vesnice São Vicente. Rozhodně se vyplatí šlápnout tu na brzdu, a to zdaleka nejen kvůli zdejšímu kostelu s krásnou stropní malbou svatého Vincence. Pravý poklad vesnice se totiž skrývá pod zemí. Už skoro půl milionu let.
„Když při dávné erupci proudila láva dolů k moři, na svém povrchu rychle ztuhla. Pod touto krustou však tekla pořád dál, až po ní zbyl jen dlouhý dutý lávový tunel,“ vysvětluje průvodce s čelovkou na hlavě osobitý proces, při kterém vznikl nejdelší jeskynní systém na celé Madeiře. Na své objevení však podzemní div čekal dost dlouho. Místní na soustavu lávových tunelů narazili až koncem devatenáctého století.
Při prolézání skoro kilometr dlouhé podzemní chodby však nečekejte krápníky ani jinou krasovou výzdobu. Ztuhlé magma má však své vlastní kouzlo. „Tyhle formace sice vypadají jako rozteklá čokoláda, ve skutečnosti jsou však ostré jako sklo. Takže pozor na ruce a nesundávejte si helmy,“ varuje odborník. Na Madeiře všudypřítomná voda navíc prosákla porézní sopečnou horninou až sem, aby vytvořila soustavu jezírek plných křišťálově čisté vody. Snad nikde jinde na Madeiře se nedostanete blíž ke kořenům vzniku samotného ostrova. A je to výprava, která za tu hodinu času v temnotě přerušované jen žárovkami umělého osvětlení skutečně stojí.
Očima autorky
Komu se nechce do podzemí, může vyzkoušet opačný extrém: procházku v oblacích, které se vyrovná snad jen slavný prosklený chodník v arizonském Grand Canyonu. Útes Cabo Girão se tyčí z moře asi deset kilometrů západně od madeirské metropole Funchalu. S výškou 590 metrů je to druhý nejvyšší přímořský útes v Evropě a jeden z nejvyšších na světě. Na hraně srázu je připevněná vyhlídka s prosklenou podlahou. Když se podíváte dolů, budete mít pocit, že se vznášíte přímo nad mořem. Jachty z té výšky vypadají jako smítka na mořské hladině.
Dole mezi úpatím útesu a mořem se tísní několik políček Fajãs de Cabo Girão (čti fažánš dy kabo žiráun). Místní zemědělci je tu zřídili kvůli tomu, že slunce opírající se do stěny útesu vytváří ideální podmínky pro pěstování plodin. Dříve bylo možné k polím doplout jen lodí, před dvanácti lety však Madeiřané postavili výtah, který jezdí přímo po stěně útesu až dolů.
VŠE O MADEIŘE SI PŘEČTĚTE ZDE >>
