(Úryvek z listopadového zápisu, v němž hlavní hrdina bez dechu vyslechne otcovo brazilské dobrodružství.)

Chlapcovo mlčení jsem si vysvětlil jako souhlas a otevřel jsem pouzdro. Ležel v něm značně odřený nástroj od firmy Schneider. Vzal jsem jej za krk, v jeho těle něco zachrastilo. Pomalu jsem uvedl kytaru do vodorovného stavu tak, že po její zadní desce projela pod rezonančním otvorem nábojnice. Podíval jsem se na Niltona. Něco řekl portugalsky. Možná: „Pro štěstí“. Ale netvářil se tak. Zkusmo jsem zmáčkl akord a jemně prohrábl struny. Zněly překvapivě plně, bas i při lehkém dotyku vydal hebký hluboký tón.

Nilton ke mně něco vyštěkl ve své mateřštině. Možná říkal: „Zahraj si!“ Ale netvářil se tak. Představil jsem si ho, jak proskakuje výlohou obchodu s hudebními nástroji. Kytaru jsem vrátil do lože.

Ani jsem si nevšiml, že se místnost mezitím zcela zaplnila lidmi, kteří už seděli v několika řadách. Xagala mi pokynul, abych usedl vedle něj. Nabídl mi cigaretu.

Jak už jsem řekl, Xagala nebyl žádný polyglot, tentokrát však ještě horší, než jak mluvil, bylo to, co k nám přivezl na pojízdném stolku komorník Rodrigo. Když jsem zděšen hleděl na tu demonstraci, prováděnou na Xagalův pokyn, říkal jsem si, že buďto mě chce potrestat zcela nevtipným smyslem pro humor, anebo aktem hodným těžkého sadisty. Na tom stolku ležel balík vaty, sekáček na maso a miska na COSI.

Bylo to šílené, šílené, šílené...