Rychlé šípy letos oslaví 80 let. To znamená – tedy kromě toho, že jsou starší než Batman – že současný český komiks musí danou skutečnost reflektovat. Hozenou rukavici zdvihlo nakladatelství Akropolis a vydalo knihu, v níž vzdalo čest nestárnoucí chlapecké pětici neuvěřitelných 47 róninů, pardon, kreslířů a scenáristů. A jak to dopadlo? V Reflexu, který vyjde ve čtvrtek 24. května, si přečtěte článek Ivana Adamoviče, ale ještě předtím tuhle recenzi.
Než na tuhle otázku odpovíme, shrneme současné dění kolem Rychlých šípů. Jejich situace je dlouhodobě nerůžová. Za komunismu to měli složité a po převratu taky. Komiks vyšel krátce po revoluci, pak ještě jedna kniha v roce 1997 – a šlus. To všechno kvůli sporům o dědická práva. Zdá se, že se blýská na lepší časy, protože kompletní řadu by měl co nevidět vydat Albatros.
Vydáno – a vyprodáno
Ještě před ním – a to ve správnou chvíli – přichází kniha Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství. V nakladatelství si vůbec neuvědomili, jak vysokou emocionální hodnotu tahle značka má, a připravili v Česku obvyklý náklad. Teď se nestačí divit, protože si jej knihkupci rozebrali takřka okamžitě; jen na Světě knihy se prodalo víc než 200 kusů. Češi chtějí Rychlé šípy – a když nemají ty původní, skočí po „náhražce“.
Sestavit podobný sborník není snadné. Největší pochvalu proto zasluhuje grafik Jan Šiller, který dokázal z desítek naprosto nesourodých krátkých příběhů sestavit knihu, jež působí celistvým dojmem a je radost v ní listovat. Ale je radost v ní číst?
Parodie nám jde nejlíp
Ne vždy. Asi v pětině případů se autorům podařilo přijít s příběhy, které jednoznačně potěší. Tu a tam někdo přesně navázal na Foglarovu poetiku, zvítězili však ti, kteří vsadili na nadsázku a humor – však parodie jde Čechům odjakživa nejlépe. V nadpoloviční většině případů se však čtenáři znalému předlohy lehce křiví ústa, u několika případů vyloženě trpí. To jsou epizody snažící se vnést nějaké to „nóvum“, v nejhorších případech dokonce nějakou tu současnost (neplatí v případě Lucie Lomové, která vystřihla naprosto skvostný kraťas z domova důchodců).
Český komiks žije!
Venkoncem tedy není hlavní přínos celé antologie v nových skvělých epizodách Šípáků. Těm spíše dělají medvědí službu, protože zahrávat si s kánonem tak ikonickým je ošemetné. Poselství celého projektu je jinde – český komiks žije a dění se aktivně zúčastňují všechny generace. Vždyť nejstarším kreslířem je Jiří Petráček (1941) známý z ABC či Komety, nejmladší účastnice Zuzana Čupová se narodila v roce 1995.
Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství tak sice využívají emočního náboje tématu, ale slouží více než co jiného jako galerie současných možností české i slovenské scény. Signál je jasný – máme co nabídnout. Ovšem veřejnost, která zná Rychlé šípy, ale současná komiksová scéna je jí – odpusťte – ukradená, se bude nejspíš cítit lehce podvedena. Což ale rozhodně nebude bránit tomu, aby se knihy prodalo pěkných pár tisíc.
Grus, Nikkarin i mlaďasové
Na samý závěr se pokusíme vypíchnout pár jmen, která celou knihu táhnou. Pokud jde o styl kresby, je to třeba nejstarší Jiří Petráček, který konečně mohl dělat na projektu, jehož rámec je mu blízký: jeho komiks vypadá jako jeden z původních příběhů. Z nejmladší generace zmiňme stoupající hvězdy Karla Osohu (1991) a Lenku Šimáčkovou (1991). Na sborníku participovali i zavedení autoři jako třeba Jiří Grus, jehož scénář patří k těm nejlepším z celé knihy.
Nikkarinovi se zase podařilo možná nejlépe navázat na Foglarovu notu a dokončit jeden z jeho příběhů, aniž by čtenáři vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Příjemně ezoterický příběh napsal a nakreslil Pavol Bratský. A pokud bychom měli hodnotit schopnost užít to nejlepší z Foglarova komiksového jazyka, odnesl by si zlato za skvostné libreto Jan Pomykač.
Antologie by se dala rozebírat z mnoha dalších hledisek, to nejdůležitější už zaznělo. Najdou se v ní skvělé kousky, ale většina příběhů opravdu neoslní. Víc než co jiného tedy jednou poslouží jako dokument stavu české komiksové scény v roce 2018.
