Vítáme vás u on-line přenosu z filmu Tři oříšky pro Popelku. To je chvíle, kdy národ usedá k jistotě jistot, k cestě do krajiny svého dětství a zaručenému happy endu, který je v této nejisté době tak důležitý. Tak tedy dobrou společnou zábavu. Jednu z nejlepších českých filmových pohádek pro vás komentoval šéf kulturní rubriky Reflexu Milan Tesař.
Děkuju za pozornost a přeji příjemný zbytek večera!
Chlapcííí, za chvíli začíná hodina dějepravy. Jako obvykle. Takže zase za rok?
Mimořádný herecký moment. Služebnictvo se raduje, jen Laďa Menšík v jeho středu je dojatý. Přemáhá pláč. Ani nehne brvou…
Tohle mě vždycky dostane. Popelka: „Ale vždyť ty jsou svatební.“ Konec cesty!!!
Ty louče v suché dřevostavbě statku – riskantní!!! Popelka nalezena! Zaplaťbůh!!
Apokalypsa v rybníku. Dubléři pro scénu koupání se v ledu museli stát majlant. Anebo to jsou opravdu herci? To by bylo snad ještě horší než podpis Anticharty. Tohleto zavání zápalem plic!
Ten naftalín na louce je fakt trapnej. Nelze to pro příště počítačově nějak upravit?
Ten ostinátní, dramatický akord se Svobodovi povedl… Tam je najednou velkej skladatel.
„Ta, které padne, bude moje žena…“ Nedovedu si představit riskantnější větu.
Ten výraz statkářky, která už tuší svůj neodvratný osud. Na to, že hraje se stanem na hlavě, hraje fantasticky. Přitom ví, že skončí v rybníce...
Kája na scéně! Píseň dělá film. Anebo film dělá píseň? Co bylo dřív: vejce, nebo slípka?
A sorry, s tím střevíčkem mám taky problém – konfekční velikost padne jedinému člověku na celém statku? Nepravděpodobné!
Závoj na tváři Popelky je problém a druhá chybka ve filmu. Jak se může princ zamilovat na první pohled (sic!), když té holce nevidí do ksichtu?
Až teď po třicátém sedmém zhlédnutí plesové scény vidím, že Popelka má na zádech své róby páva. Až dojde na remake, na který čekám, bude ho mít nějaká mladičká hollywoodská hvězda vytetovaného na holé kůži.
Silná scéna, kdy kůň pouhým pohledem vrátí Popelku na ples. Ta scéna je v opačném gradu podobná krokodýlu Dundee, který zhypnotizuje buvola.
Zelený turban ze šátku Libíčka na plese? Podívejte se na něj. Opakuju, Pištěk byl první liga, ale skutečně musel jet v nějakých halucinogenech.
Poslouchejte! Karel Svoboda opakovaně krade melodie sám sobě. Nikdo by se nemohl divit, kdyby ve čtvrtém oříšku byly flitry, Popelka se na Juráškovi postavila a vjela na něm do manéže.
Popelčin monolog, vzpomínka na předčasně zemřelého otce. Silné! Nechápu, že té sově nepraskne ze všech těch informací hlava.
Přebírání II. Říkám si, až se bude točit remake (že to ještě nikoho nenapadlo?!?), vysavač by si s popelem poradil. Zůstal by jenom hrách. Jenže co s holuby pak? Vysavač není žádný hrdina.
Všimněte si, macecha sundala vysoký klobouk a nasadila si na hlavu stan. Stan na hlavě Pištěk pro velký úspěch zopakoval později v Arabele. Variaci stanu v černé nosil na hlavě kouzelník Vigo.
„Povídám ti, pojď nahoru.“
„Povídám ti, pojď dolů.“
Výborný dialog! Vivat scenárista František Pavlíček, který tehdy pro své politické přesvědčení nesměl být v titulcích.
Trefit tři šišky na vzdálenost dobrých sedmdesáti metrů a ti tři pičuskové dýchaj do zad… Zase to jsou neskutečné nervy...
Chyba ve filmu! Všimněte si, že ten pták, co ho střelila Popelnice, nespadne seshora. Je vidět, že s ním někdo švihnul ze strany před kameru.
Jandák minul. Jako obvykle… Jako celý život.
Nevšiml jsem si, že by v závěrečných titulcích filmu stálo, v tomto filmu nebylo ublíženo žádnému živému tvoru. Byla by to totiž lež. Ta vražda lišky je opravdu hustá….
A to, jak vidím, se do ořechu vešla i paruka přiléhavá ke kamizole. Anebo v tom seníku musela mít Popelka schované nůžky a kulmu.
Šaty v ořechu, tomu jsem jako kluk samozřejmě věřil. Jenom jsem nechápal, jak to, že nejsou zmačkané...
Opět kvalitní dialogy se zvířaty. Ta holka, ten její osud, to je otevřená šikana kombinovaná s domácím vězením. Odtud možná nestárnoucí téma filmu.
Po mém soudu nejlepší scenáristický nápad filmu. Trávníček sestřelí Menšíkovi do klína na saních ty oříšky sám, osobně – dokonalý dramatický paradox.
Nezlobte se, ale Pištěkovy kostýmy, to je polovina filmu. Málo se to ví, ale ten zlatý klobouček, který má právě na hlavě Trávník, si později podle „Oříšků“ nechal ušít Elton John. (Zdroj: „Golden History Of Rock And Roll“)
Všimněte si v kočáře sedícího šaška (herec Krytinář). Vskutku tragická figura v drahém kostýmu, nemající žádnou zlidovělou scénu. Možná tam nějaký nezapomenutelný gag měl, ale padl za oběť ve střižně.
Hrát zavalitého preceptora brodícího se s poníkem sněhem muselo být pro Jana Libíčka utrpení. Kdo ho znal, věděl, že byl srdcem akrobat a uměl salto nazad z místa. Ale to, jak mu ti tři parchanti vždycky ujížděli na koních, mi vždycky přišlo kruté.
„Ono by se to chtělo prát, pískle.“ Hashtag #meetoo jako by neměl konce!
Scéna v lese. (Tady sníh je, nechápu!) Vždycky se bojím, že Popelka nestihne hodit kouli tomu nafrněnci do ksichtu. Ale pokaždé to stihne, pašanda.
Obdivuhodně bohatý kompars v královském průvodu z doby, kdy se na filmu ještě nešetřilo. Dnes by se postavy dodělaly na počítači a pozorný divák by si všiml, že se opakují.
Série Popelčiných rozhovorů se zvířaty (kůň Jurášek, pes Tajtrlík a sova Rozárka). Nutno říci, že z obou stran herecky zvládnuto. Bez patosu.
Ta Popelčina tvář, pohleďte, to je nejlepší make-up vykouzlený z mouru, jaký jsem kdy viděl. Fakt jí to sluší.
Popel a hrách, dneska by se řeklo: nekvalitně strávený volný čas. Vždycky si touhle dobou říkám, jak dlouho by jí to trvalo, kdyby jí ti ptáci nepomohli. Hodinu? Dvě? A taky jsem si vždycky říkal, jestli byli mezi holuby specialisté na popel a holubi cvičení na hrách.
„Vyženu ti z hlavy vzdor,“ to řekla ta baba přesně. Za okamžik se zjevně bude přebírat…
Kuchyně u kamen! Výborně předvedený vzdor odstrčené dcery v očích Popelky. Přesně navážené slzy v očích. Libuška zjevně chopila za pačesy druhou velkou hereckou příležitost po Babičce.
Ajajaj!! Macecha ve vysokém klobouku s výrazem masového vraha zachytila kuchtíkův rozbitý talíř. V kuchyni se k něčemu schyluje. Evidentní předzvěst šikany.
Ten vysoký klobouk macechy, tak to je kostým-majstrštyk Theodora Pištěka. Oscara dostal až za Amadea o dvanáct let později, ale zralý byl už tady.
Jurášek! Výborně vybraný kůň, který vypadá, že všemu rozumí a stejně jako Rudolf Hrušínský: nepřehrává!
Holubi, skromní posunovači děje. O ty tu půjde především. Až do robotického vlka z Arabely mí nejoblíbenější zvířecí hrdinové.
Zastavený pohled Popelky v titulkové scéně – tu ji vidíme poprvé, je to nejistý pohled dívky jak vystřižený ze Slovanské epopeje, z obrazu „Příchod Slovanů“. Jakoby ta dívka tušila, co ji čeká. Říkám si, že tentokrát určitě přijdu na to, proč je ta pohádka tak strašně oblíbená. A možná dojdu k tomu, že jsou to ty oči Popelčiny.
Titulky, shon služebnictva na naftalínu (byl fatální nedostatek sněhu) a melodie Karla Svobody později použitá v Cirkusu Humberto (vykrádá sám sebe, holomek!) uvede i třiapadesátiletého muže spolehlivě k černobílé televizi jeho dětství.
