nahoru

Petra Soukupová přichází s výbornou studií stárnutí. A především dětského zrání

Kateřina Kadlecová28. prosince 2017 • 13:00
Petra Soukupová přichází s výbornou studií stárnutí. A především dětského zrání
foto: Archiv nakladatelství Host

Používá slovní zásobu deváťáka, ať píše pro děti, nebo pro dospělé. Neláme si hlavu s psychologií postav, kašle na velký příběh, na promyšlenou kompozici i na dokonalou stylistiku. Síla Petry Soukupové je jinde. A její dvě aktuální knihy, říjnová dětská detektivka Kdo zabil Snížka? a počátkem prosince vydaný román o rodinných a jiných vztazích Nejlepší pro všechny, jsou opět o něco dál a o něco lepší než jejích předchozích pět publikací.

Už ten nápad: dokonale propojit příběh o zemřelém vesnickém psovi Snížkovi, vyprávěný jeho desetiletou majitelkou Martinou, s románem řešícím především životy dvou žen, nedospělé a tápající herečky Hany, matky Martinina nového spolužáka Viktora, a její mámy Evy, která naopak přesně ví, jak mají věci být (a že mají být úplně jinak, než jsou). Soukupové kolega a táta její dcery Tomáš Baldýnský celkem poeticky řekl, že ty knihy jsou provázány podobně, jako „když jedna ruka vezme druhou“; ve skutečnosti jsou ty dva paralelně psané texty, jednotné v místě, čase i obsazení, prorostlé mnohem víc. Ne jako jabloň a jmelí, protože žádný z nich neparazituje na druhém, ne jako angrešt naroubovaný na meruzalku, protože mohou fungovat jeden bez druhého. Jsou jako vanilkové a kakaové těsto ve sváteční bábovce – nejlépe je čtenář vychutná jako celek.

V obou knihách dochází k osudovým svárům: mezi dětským a dospěláckým náhledem na svět, mezi přístupem Pražačky a venkovanky, mezi altruismem a sobectvím, mezi třemi generacemi příbuzných. Právě tyhle konflikty a vzájemná neporozumění posouvají oba provázané děje dál a hlouběji a skvěle ukazují tu známou beznaděj, kdy se lidi, co se mají rádi, zabejčí a možná až doživotně utemují ve svých pozicích, odkud se ostřelují, ale před barikádu nedokážou vystoupit. A zejména je třeba ocenit Soukupové vhled do duše babičky Evy – těch pár desítek stran, na nichž vitální cukrářka po manželově smrti nesmírně rychle zestárne, by si měl přečíst každý syn a každá dcera.

Neznačené dialogy (absence uvozovek je Soukupové trademark) jsou tradičně uvěřitelné a přesné, jednání ústředních postav (které jsou opět všechny nesnesitelné) logické a věcný, chladný, odtažitý styl scenáristky Soukupové je taky na svém místě a skřípe přesně tam, kde má. Když v Nejlepším pro všechny přijde mezi třemi střídajícími se vypravěči na řadu malý Viktor, který je stejně jako hlavní hrdina autorčiny první dětské knihy Bertík a čmuchadlo (2014) problematickým klukem z neúplné rodiny, mimo pásmo přímé řeči se nápaditě objevují neobratné formulace typu „já svoji pláštěnku nevím, kde mám“.

Zbývá dodat, že oběma knihám se ze strany nakladatelství Host dostalo po všech stranách skvělé péče a snížkovský příběh nemohlo nic doplnit lépe než potemnělé, zastřené ilustrace Terezy Ščerbové.

Kratší verze recenze vyšla v Reflexu č. 51-52 dne 21. prosince.





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,400
20,690
28,740
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře