Nestává se příliš často, že by se takřka půl století po jeho vzniku objevilo dílo, které nadchne odborníky i laiky a ukáže se jako skutečně obdivuhodné a nadčasové. Přesně to se stalo s tvorbou malíře, grafika a sochaře Jiřího Bieleckého, původem z Ostravy. Škoda ovšem, že 17 let po jeho smrti (1929–2000).
Na jaře 2016 byla v pražském Museu Kampa představena kolekce jeho prací, a to v podstatě 15 let od jeho poslední výstavy v Domě kultury města Orlové. Už na Kampě vyvolala výstava značný ohlas a překvapila rozmanitostí a průkopnictvím Bieleckého tvorby, jejíž kořeny sahají do počátku šedesátých let.
Tehdy se stal jedním z prvních členů Klubu konkretistů a z jeho tehdejšího zaměření je i dnes evidentní, že se nikdy nestal něčím epigonem, ale vždy byl originálním tvůrcem a výsostným umělcem, jehož tvorbě ani ubíhající roky neubraly na kvalitě a svěžesti. Právě pro tyto vlastnosti mu nebylo umožněno v letech normalizace prakticky vystavovat, dokonce ho vyloučili ze Svazu výtvarných umělců. Je smutné, že vlastně jediná větší retrospektiva za jeho života se uskutečnila v roce 1994 v Galerii výtvarného umění v Ostravě.
Průkopník netradičních postupů
V těchto dnech je obsáhlá retrospektiva Bieleckého prací představena v Galerii města Loun (GAML). Prostorová dispozice galerie umožňuje vystavit poměrně podstatnou a reprezentativní ukázku z jeho tvorby. Galerie představuje jeho informelní začátky, unikátní „kouřovky“ neboli malby kouřem až po linie, kterými se zabýval na konci své umělecké dráhy. Největší pozornost návštěvníků ovšem upoutají jeho prostorové objekty – „gravitabily“.
Bielecki se v počátcích své tvorby zabýval informelem a i v této tehdy celkem módní záležitosti českých umělců s odstupem doby můžeme najít počátky jeho náklonnosti k experimentům a používání atypických materiálů (bedýnka na ovoce, prefabrikované konstrukce aj.). Stejně tak netradiční byl i jeho další umělecký krok, malba ohněm. Kouř vytvářel na listech a umělých podkladech zajímavé struktury, k nimž lze přistupovat dvojím pohledem: jako k estetickému dílu anebo jako ke konceptu, který odráží autorovu zkušenost a intelekt. V polovině šedesátých let šlo nicméně o pozoruhodnou a ojedinělou práci. Lze usuzovat, že z pohybu papíru při malbě kouřem se v umělcově hlavě začala rodit myšlenka propojení tohoto pohybu s volným prostorem, jehož výsledkem se staly gravitabily.
Ty byly vytvářeny prořezáváním papíru a umělohmotných fólií, jejich první série vznikla již v roce 1967. Bieleckému však nešlo jen o volný pohyb a neobvyklou formu instalace, ale stejně důležitá pro něj byla i hra světel a stínů, jež u těchto instalací tvořila další dimenzi vjemu.
A právě možná linie stínů a průřezů přivedly Bieleckého počátkem sedmdesátých let ke geometrické abstrakci. Realitu gravitabilů zde nahradila plocha obrazu s geometrickými poli nebo liniemi. Některé obrazy byly redukované jen na několik linií, jiné naplněny barvami, stále však přísně v duchu geometrické abstrakce a neokonstruktivního umění.
Bielecki v Lounech
Všechny tyto etapy Bieleckého díla jsou nyní k vidění v Galerii města Loun do 24. listopadu (návštěvní dobu najdete na webu www.gaml.cz). Tato galerie, jak už napovídá samotný název, se orientuje na umělce, kteří jsou s Louny nějak propojeni, ať již místem narození, anebo prací. Galerie má tedy celou řadu možností a inspirací k výstavní činnosti, jak se v ní ale ocitlo dílo Jiřího Bieleckého, rodáka z Ostravy a severomoravského patriota? Inu, po Bieleckého smrti se jeho syn a později i manželka přestěhovali do Loun, kde je také nyní uložen depozitář umělcových prací. Jeho tvorba se tak alespoň symbolicky dostala do zajímavého kontextu děl dalších významných představitelů české výtvarné moderny a lounských rodáků: Zdeňka Sýkory či Vladislava Mirvalda. Objevením tohoto neprávem pozapomenutého umělce tak mizí další bílé místo v dějinách českého výtvarného umění.
