Academia vydala v edici 1938–1953 knihu Jaroslava Nečase pod názvem Adolf Kolínský. Český dozorce ve službách gestapa. Je to nevšední příběh člověka, jenž působil jako příslušník vězeňské stráže již v dobách první republiky. Po německé okupaci českých zemí se přihlásil k německé národnosti, nastoupil službu u gestapa ve východočeské metropoli Hradci Králové a ve funkci vrchního dozorce měl na starost politické vězně.
Právě toto místo jeho angažování je velice důležité, neboť se zde odehrála jeho takřka zázračná proměna z neúprosného a přísného bachaře v chápající bytost, která neváhala všemožně ulehčovat nesnadný úděl nešťastníkům zatčeným obávanou Tajnou státní policií (gestapem).
Ani tohle všechno by však nepochybně nestačilo pro Kolínského popularizaci. Nejvíce na sebe strhl pozornost především díky pomoci Juliu Fučíkovi, jehož stěžejní dílo, Reportáž, psanou na oprátce (ano, v původním vydání je její název psán chybně s čárkou!), tajně vynesl ven z pankrácké věznice. Komunistický novinář Fučík ho také zvěčnil v jedné z kapitol své ojedinělé publikace, nazvané Kolín.
Kolínskému se za to po druhé světové válce dostalo uznání ze strany komunistů, kteří ho oslavovali. Ve svých chvalozpěvech se ovšem zapomněli zmínit o tom, že odvážný bachař pomáhal i jiným, nekomunisticky orientovaným známým osobnostem, k jejichž glorifikaci měli hlasatelé světlých zítřků daleko. Jmenujme například bývalého předsedu protektorátní vlády generála Aloise Eliáše, jenž však za heydrichiády stejně neunikl popravě.
Nečas však po důkladném studiu všech dostupných materiálů uvádí některé věci na pravou míru, takže zvídavý čtenář se dozví, že větší část Fučíkovy Reportáže ve skutečnosti vynesl z Pankráce protektorátní četník Jaroslav Hora, na rozdíl od Kolínského úplně zapomenutý.
Mimořádný lidový soud v Hradci Králové sice po válce Kolínského za spolupráci s německými okupanty odsoudil, ale vzhledem k jeho prokázaným a prokazatelným zásluhám upustil od dozorcova potrestání. Nicméně odsouzení retribučním soudem „Kolínovi“ znemožnilo najít práci ve státních službách, a k profesi bachaře se tudíž už nikdy nevrátil. Ani úsilí o obnovu procesu neskončilo zdárně, a tak se laskavý dozorce ocitl v materiální nouzi, z níž ho nevytáhli ani komunisté včetně Julkovy vdovy Gusty Fučíkové. Kolínského pozice se částečně zlepšila teprve začátkem padesátých let, ale oficiálního uznání se nedočkal. Celý problém přišel na přetřes až po jeho smrti v roce 1973.
Nečasova poctivá a zevrubná práce ukazuje, jak dramatické mohou být osudy lidí, kteří se v bouřlivé době ocitnou před životním dilematem.
