nahoru

Studentský Oscar putuje po 29 letech opět do českých rukou. Získala ho režisérka Marie Dvořáková

Kateřina Kadlecová15. září 2017 • 14:00
Studentský Oscar putuje po 29 letech opět do českých rukou. Získala ho režisérka Marie Dvořáková
foto: mycologyfilm.com

Americká filmová akademie má jasno – plísně jsou in. Hlavně ty velmi rozpínavé a značně masožravé, vypěstované českýma rukama. Takzvaného studentského Oscara dostala poprvé od dvacetiminutových Ropáků Jana Svěráka z roku 1988 další Češka, Marie Dvořáková (38), absolventka žurnalistiky na Univerzitě Karlově i režie na FAMU a Tisch School of the Arts na prestižní Newyorské univerzitě.

Režisérka Marie Dvořáková kdysi na pár let přerušila svá těžce vybojovaná americká studia kvůli práci snů v kreativním oddělení animačního studia, poté se však do školy vrátila. Dnes sklízí spolužačka Lászla Nemese, který loni dostal Oscara a Zlatý globus za Saulova syna, se svými "kraťasy" ovace na festivalech a také působí jako programová ředitelka Českého centra v New Yorku. Její nejnovější krátký film Kdo je kdo v mykologii, patnáctiminutové dobrodružství s láhví vína, encyklopediemi mykologů a doslova všeobjímající plísní, vznikl v koprodukci Negativu a ČT. Ve 44. ročníku studentského oscarového klání se ocitl mezi sedmnácti vítězi sedmi kategorií (z 1587 přihlášených snímků) a bude 12. října v Los Angeles oceněn medailí v kategorii Nejlepší hraný film. Zároveň se dostává do širšího výběru na Oscara 2017 v kategorii Krátkometrážní hraný film. Reflex s Marií Dvořákovou krátce hovořil počátkem července u příležitosti promítání jejího snímku na karlovarském filmovém festivalu.

Podívejte se na trailer snímku.

Tímhle filmem jste vlastně "na stará kolena" absolvovala New York University...

Velmi pozdě, že? Během studia jsem totiž natočila kratinkou trikovou věc, Steenbeckstory, o chlapíkovi, kterého pohltí střihačská mašina, a vyhrála jsem studentskou cenu od Directors Guild of America a další ceny po světových festivalech. Takže mi začaly chodit pracovní nabídky a já jsem jednu z nich přijala. Dělala jsem kreativní ředitelku v animačním studiu. V New Yorku je život především o práci a zase práci a po nějaké době mi začalo chybět, že nemám čas dělat na vlastních věcech. Takže jsem odešla ze zaměstnání, natočila jsem film a absolvovala. Kdo je kdo v mykologii teď cestuje po festivalech; velký úspěch jsme měli v Palm Springs i předtím v Clevelandu, tleská se taky na projekcích ve Varech a v následujících měsících nás čekají další přehlídky.

Cítím ve vašem snímku správně inspiraci Janem Švankmajerem?

K Janu Švankmajerovi cítím obdiv, ačkoli ho nemám tolik nastudovaného jako všichni ti světoví tvůrci, kteří se k němu odkazují a jsou jím doslova posedlí. Co se týče vizuálna, inspirují mě spíš Jeunetovy a Carovy Delikatesy, bizarní, hravé, kreativní bez hranic. Moc mě baví trikařina a fantasknost – že máte třeba prostor tři krát tři metry čtvereční, na kterých se vám odehraje největší dobrodružství. Tenhle svůj film vidím jako obrovskou divočinu pro snílky a fantasty, kde se jedna a jedna rovná tři.

Točili jste dlouho?

Třinácti natáčecím dnům předcházela léta příprav. Nejvíc času jsme strávili nad komplikovanými vizuálními efekty. Točili jsme na pětatřicetimilimetrový film, přesněji na dávno expirované zbytky, takzvané short endy. Sbírali jsme je rok v USA i v Čechách. Měli jsme štěstí, že v Praze zůstalo velké množství nevytočené nebo zbytkové filmové suroviny po natáčení thrilleru Dítě číslo 44, který v České republice produkoval Ridley Scott. Takže jsme je za velmi nízkou cenu odkoupili. A štěstí nám přálo i v případě několika grantů, které jsme na film získali. Vše vlastně odstartovalo v roce 2010, kdy jsme se přihlásili do soutěže, kterou každoročně vyhlašuje Sloan Foundation, nadace podporující filmaře, co do svého snímku zakomponují element vědy. Napsali jsme příběh, přihlásili se s ním a vyhráli pětadvacet tisíc dolarů, což je na krátký film opravdu hodně. Snímek podpořil i Státní fond kinematografie, ale například taky režisér Spike Lee, můj pedagog z NYU. Největší výhrou pro mě ale byl můj filmový štáb, který byl doslova k nezaplacení. Bez nich a jejich nadšení se do tohoto nekomerčního projektu pustit by film nevznikl. Ve velkém za to vděčím producentce Martě Kuchynkové, která dala dohromady hvězdný štáb. Za kamerou stál Martin Žiaran a pomáhala nám třeba i veličina českého trikového filmu, pan Boris Masník.

Jak jste dokázali zpodobit plísňové bujení?

Jsou nádherné, že ano? Mají úchvatné bary a tvary, ale lidskému oku zůstávají ve většině případů skryté, protože přežívají v hlíně. Fascinující plísňovou měsíční krajinu nám vypěstovali vědci z Mikrobiologického ústavu Akademie věd, kteří nám průběžně dodávali Petriho misky naočkované různými kulturami. Plísně mění barvy podle toho, na jakém agaru rostou, mohla jsem si vybrat. Když jsem dělala rešerše o mykolozích a mykologii, zjistila jsem, že jeden významný expert půli devatenáctého století, August Korda, po sobě nechal archiv fantastických kreseb plísní. Půjčila jsem si je z knihovny Přírodovědecké fakulty Univezity Karlovy a pečlivě je naskenovala na velkoformátovém scanneru. Houby byly jeden čas úplně všude a všichni včetně rodiny a kamarádů mi museli pomáhat. Pak jsem se dosti obskurním způsobem seznámila s fotografem Petrem Janem Juračkou. Potkala jsem ho na společných záchodcích v pražském obchodě Foto Škoda. Poznala jsem ho, zastavila a zeptala se, jestli by neměl čas nafotit pro náš film časosběry plísní. Ukázala jsem mu v rychlosti na iPadu, co děláme, a bylo to – o čtrnáct dní později už doma ve sklepě fotil to, co biologové vypěstovali. No a pak už stačilo jen pár triků, digitálních, ale hlavně před kamerou, a bylo to.





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
26,030
21,750
29,360
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře