Často jsem si při čtení Sedmé funkce jazyka, druhého románu autora známé prózy HHhH, říkal, jak by mi prospělo, kdybych se kolem roku 1980 líp učil a kdybych více sledoval dění ve Francii. Ale pak mi došlo, že tou dobou nebyl zrovna u nás informací z této země nadbytek. A tak jsem prostě Sedmou funkci jazyka četl (nelze přestat!) a po ruce měl Wikipedii a jiné slovníky (kniha samotná je vybavena základním informačním glosářem, který připravila její překladatelka Michala Marková), abych se v ději a reáliích lépe zorientoval. Nakonec to klaplo, a ačkoli jsem možná (vlastně zcela jistě) nedocenil všechny špílce, které Laurent Binet svým čtenářům připravil, jsem momentálně nadšeným fandou Sedmé (i předchozích šesti) funkcí jazyka!
O co jde? „Je 25. února 1980 a v jedné pařížské ulici srazila dodávka chodce. Šlo by zřejmě o tragickou, leč ničím výjimečnou událost, nebýt toho, že oním chodcem byl světoznámý francouzský sémiolog Roland Barthes a že se právě vracel z oběda s prezidentským kandidátem Françoisem Mitterrandem.“
Touto událostí začíná napínavý detektivní příběh, který nedávno vydalo nakladatelství Argo a jenž používá „mustr“ Dana Browna a jeho všemožných šifer. Předmětem vyšetřování je však tentokrát odhalení sedmé funkce jazyka, tedy metody, která vám dává šanci přesvědčit své oponenty o své pravdě, a to tak, že zcela. Z podstaty problému se pohybujeme v čistě intelektuálních kruzích, na univerzitách a v hospůdkách kolem nich. Hlavními hrdiny jsou jazykovědci a sémiologové; obyčejně ti, kterým právě v encyklopediích patří hodně vydatné kapitoly, zkrátka intoši z první ligy. Jejich řeč je rafinovaná, někdy záludná, a skoro nikdy neříkají to, co říkají, protože přesně tohle je jejich obor. Každý potřebuje svého překladatele a vykladače – jímž je ovšem většinou právě on sám.
Laurent Binet, pětačtyřicetiletý pařížský prozaik ověnčený Goncourtovou cenou, si nevymýšlí – on konstruuje. U jednotlivých mluvčích často používá jejich dohledatelné výroky a šikovně je snová do spletitého příběhu; tuhle metodu známe třeba od Rushdieho nebo Eca a víme, že může sklouznout do neudržitelných konstrukcí. Binet si však počíná suverénně a kreativně, vede čtenáře neomylně kupředu a zachovává spád a napětí. Občas si neodpustí zcizující prvky a jenom tak mrkne do publika: „Hele, klid! Tohleto je jenom literatura!“ S ikonami světové intelektuální špičky se nijak nemaže. Umberta Eca pomočí v boloňské hospůdce student, který nesdílí jeho myšlenky, na večírcích se nešetří drogami, vztahy mezi jednotlivými představiteli celých vědeckých oborů a filozofických škol jsou, mírně řečeno, napjaté a opovržení jedněch druhými je bezbřehé. Je to velká prča, a jak jsem napsal na začátku, pro Francouze nebo jiného insidera to musí být k popukání. I chlapec z českého venkova si však v téhle knize najde své, a navíc má jedinečnou šanci doplnit si vzdělání.
Sedmá funkce jazyka samotná, tedy ta s malým „s“, mi připomněla známý montypythonovský vtip – vtip, který zabíjel. Stačilo, aby si ho nepřítel přečetl, a umlátil se smíchy. Tenhle vtip se ovšem nezachoval, a tak se pro likvidaci nepřátel i nadále musejí používat jiné zbraně. Laurent Binet však naznačuje, že se popis sedmé funkce jazyka měl větší štěstí a stále ho má někdo k dispozici. Jenomže: kniha byla dopsána v roce 2015 a to ve světě bylo ještě několik vrcholných politiků, o kterých jsme si mohli myslet, že tuto metodu ovládají. Mezitím čas oponou trhnul a vládci světa se obměnili. Jejich řeč už není rafinovaná. Často už je jenom hrubá a hloupá. Za jazykem tak musíme do knihovny. Hledejte knihu s červeným hřbetem.
