Česká televize tak jako každý rok (nebo půlrok, nevím přesně) nasadila seriál Sanitka scenáristy Jiřího Hubače a režiséra Jiřího Adamce z roku 1984 a i tento pořad je z nějakých důvodů zahrnut do povinných koncesionářských poplatků. Aby vás to tak nebolelo, připravili jsme pro vás následující desatero, důvody, pro něž je dobré tenhle seroš znova vidět.
1. Pro poučení. Už v prvním díle vyslovuje filozofující ředitel Záchranné služby Pepa Vinklář Pravdy Pravd, jako například: „Pravda má jednoho velkého svědka a to je čas. A já jsem na něj vsadil.“ Anebo: „Já jsem romantik jenom občas, když už mi nic jiného nezbývá.“ Anebo: „Z úrovně chodníku vypadá přijíždějící sanitka poněkud smysluplně.“ A to je teprve začátek.
2. Abyste, děti, viděly, jak začátkem osmdesátých let vypadal český obchod s ovocem a zeleninou – byly v něm jenom brambory a kompoty!
3. Pro smrt doktora Skalky. Scéna, během níž vidíme náhle shrbená záda lehce arogantního donchuána a slyšíme klapot střevíčků nemocniční sestry, která odvádí umírajícího hrdinu nemocniční chodbou na břeh řeky Styx, je ikonická. Je to prostě dobře, fachmansky natočená smrt! Jiná taková v české seriálové tvorbě není, samozřejmě kromě smrti doktora Štrosmajera. Ta je ovšem mimo kategorie! Děvčata si tehdy opravdu myslela, že Barťák zemřel, a hromadně plakala. Z těch slz se zrodil nejvyhledávanější filmový milovník perestrojky, a později dokonce prezident filmového festivalu.
4. Pro působivou scénu hromadného houkání sanitek na pohřbu Jiřího „Skalky“ Bartošky (viz. bod 3.) pod taktovkou garážmistra záchranky Petra „Pudila“ Nárožného. Bylo metaforou toho, že záchranářům nikdo nepoděkuje, a tak si musí poděkovat sami – když jeden z nich odchází na onen svět. Hezký!
5. Pro krále nerozhodných. Zapomeňte na Toma a Jerryho a na Holmese a Moriartyho. Seriálu vévodí archetypální, protože nikdy nekonečný souboj dobra a zla: čisté Zlaty „Elišky“ Adamovské a manipulativní a neúnavně stolkující doktorky Houdkové (Eva Hudečková). Zápasí se o somnambulního doktora Janderu, který se jedenáct dílů nedokáže rozhodnout ani pro jednu z nich.
6. Pro svetr doktorky Houdkové, jehož šachovnicový vzor připomínal cenzorům kříž, a protože v normalizačních seriálech se jméno Boží nesmělo brát nejen nadarmo, ale vůbec do úst, všechny scény, kde se objevil, nechali vystřihnout. Pro herečku to byl poslední impuls k tomu, aby skončila s hraním a začala psát knížky.
7. Pro poslední díl a na tu dobu nevídaně naturalistickou scénu pádu letadla natočenou podle skutečné události, leteckého neštěstí v zahrádkářské kolonii v pražském Suchdole v roce 1975. Vrcholný kousek televizních rekvizitářů, kteří na louku za barrandovská studia přitáhli letadlo a rozřezali ho. Dvacet let před The Lost!
8. Pro to, že tvůj čas je pouhopouhé prozatím. Můžeme si o Hložkovi s Kotvaldem a Zagorkou myslet, co chceme, ale tahle písnička sedí v seriálu jako prdel na hrnec. Není divu, že si hudební téma z filmu „vypůjčila“ (bůhví jak to měla ČST ošéfováno smluvně) venezuelská telenovela Kassandra z roku 1993, jakkoli má na ČSFD bůhvíproč pouhých šest procent.
9. Proto, že se mezi disidenty proslýchá, že autor Jiří Hubač nepokryl při psaní pouze Jindřicha Fairaizla, který tehdy „nemohl“ a jenž mu se scénářem pomáhal, ale také Václava Havla. I z toho důvodu je dodnes na titulní straně všech scénářů k seriálu válejících se v archívu na Kavčích horách napsáno „Přijíždění a odjíždění“. Nepřipomíná vám to něco? Název Sanitka dostal pořad až těsně před prvním natáčecím dnem.
10. Pro možnost porovnat českou verzi s maďarskou. Jmenovala se Mentők a my ji pro zajímavost přikládáme. Slyšeli jste snad někdy Hanzlíka mluvit maďarsky?
