Mladá česká herečka Alena Doláková žije v Los Angeles a píše nám na reflex.cz každé úterý sloupek; dnes o své první premiéře skutečného zahraničního filmu.
V Česku se nesluší pyšnit úspěchy. Když se někdo chvástá, považujeme ho za idiota. Když někdo někoho chválí, říkáme si: Co od něj asi chce? Když se někoho zeptáte, jak se má, očekáváte seznam trablů, ne dobrých zpráv.
Z USA jsem zvyklá zeptat se paní na přepážce, jaký má den, poslechnout si: „Skvělý!“, zavtipkovat s ní a popřát jí, ať se má hezky. Když jdu kolem vkusně či zajímavě oblečené ženy, řeknu jí: „Sluší vám to!“ Každý svůj úspěch vytroubím do světa a všichni mi odpovědí: „To je fantastické! Gratuluju!“
Jak je to v Česku? Právě jsem byla na světové premiéře prvního zahraničního filmu (Interlude in Prague), v němž jsem si kdy zahrála. „No jo, když ty máš tu angličtinu.“ „No jo, tak ty píšeš těm castingovým režisérům.“ „No jo, tak...“
Když chodili spolužáci na střední v šestnácti popíjet do hospod, já trénovala tři hodiny denně balet a zbytek času se připravovala na cambridgeské zkoušky z angličtiny pro pokročilé. Když se spolužáci na vysoké jeli o prázdninách vylít na chatu, já se ubytovala v osmilůžkáči v londýnském hostelu, abych mohla studovat zpěv a moderní tanec. „No jo, tak...“
V jednom studiu jsem objevila taneční hodinu, co mi změnila život. Londýnské Studio Pinneapple se nachází ve staré továrenské budově, záběry jak z tanečního filmu. Jedna hiphopová tanečnice z Polska mi doporučila, že musím jít za Shaniem. A já šla.
Jaké to bylo? Všichni u Shanieho tancují jako o život. Je jedno, jestli jim je čtyřicet, jestli mají velký zadek, baletní průpravu, nebo jsou to lidi z ulice, co chtějí tři hodiny v kuse dřít, mezitím co se zrcadla mlží potem. Všichni tancují, podporují se navzájem, baví se. Dřou jak koně a smějí se u toho! Protože tanec bolí, studium bolí a život… ten taky.
Ale je potřeba se za každou cenu usmívat a přijít na další hodinu! Nefňukat...
Dnes stojím na červeném koberci. Tvářím se, že život je zábava, já o něm píšu do Reflexu s nadhledem a nikdy jsem se nemusela snažit, dřít nebo něco překonávat. „Prostě jsem měla štěstí,“ říkám v rozhovorech, aby si Češi nemysleli, že jsem namyšlená, nebo že dokonce o něco usiluji.
Proč si vlastně nesednu na pivní zahrádku a nevychutnávám si „pohodu“? Celý život jsem nesnášela slovo pohoda, protože mi evokovalo falešný klid. Chci radši vysekávat neprobádané cesty. A sdílet to se stejně odvážnými blázny, co věří v cestu srdce, a ne cestu statistik či pravděpodobností.
„This is who we are and this is how we do it!“ řvu na oné taneční hodině s euforickou skupinou tanečníků sedm let poté, co mi Londýn připadal jako velké, nedobytné město, v němž přece nemůžu nikdy nic dokázat.
Měla jsem štěstí. Přišlo to ke mně náhodou. Mám spoustu problémů. Nemyslím si, že mi to na té premiéře slušelo. Ty šaty byly ze sekáče. Snad mě Češi budou mít pořád rádi.
