JIŘÍ Z PODĚBRAD, KRÁL OBOJÍHO LIDU - Král Jiří z Poděbrad přijímá posly z Říma v době zemského sněmu. Jeho reakce na papežův rozkaz, aby se on i celý národ zřekli kališnictví, je neobvykle prudká. Vstává ze svého křesla tak prudce, až se kácí židle, a odpovídá, že „... neuznává papeže soudcem nad svědomím svým, své rodiny ani svého národa“. Papežští poslové stojí, nebyla jim nabídnuta židle, protože i čeští poslové museli v Římě před papežem stát. Mezi dalšími poznáváme dle znaku růže pana z Rožmberka. Proti němu sedí arcibiskup Rokycana s křížem na fialovém rouchu. Vpravo v rohu pak drobná postava s bláznovskou čepicí, známý bratr Paleček, nejslavnější šašek našich dějin. Vlevo od něho je umístěna symbolická postava chlapce v klobouku, jenž právě rázně zavřel knihu s nápisem: „Roma Finita.“

JIŘÍ Z PODĚBRAD, KRÁL OBOJÍHO LIDU - Král Jiří z Poděbrad přijímá posly z Říma v době zemského sněmu. Jeho reakce na papežův rozkaz, aby se on i celý národ zřekli kališnictví, je neobvykle prudká. Vstává ze svého křesla tak prudce, až se kácí židle, a odpovídá, že „... neuznává papeže soudcem nad svědomím svým, své rodiny ani svého národa“. Papežští poslové stojí, nebyla jim nabídnuta židle, protože i čeští poslové museli v Římě před papežem stát. Mezi dalšími poznáváme dle znaku růže pana z Rožmberka. Proti němu sedí arcibiskup Rokycana s křížem na fialovém rouchu. Vpravo v rohu pak drobná postava s bláznovskou čepicí, známý bratr Paleček, nejslavnější šašek našich dějin. Vlevo od něho je umístěna symbolická postava chlapce v klobouku, jenž právě rázně zavřel knihu s nápisem: „Roma Finita.“ Zdroj: GHMP

PO BITVĚ U GRUNWALDU (1410) (Severoslovanská vzájemnost) - Zadumaný polský král Vladislav Jagellonský po vítězné bitvě. Pod pahorkem leží s křížem na prsou padlý velmistr řádu německých rytířů Ulrich von Jungingen. Kromě pobitých nepřátel vidí král i nesmírné oběti, jež museli přinést jeho bojovníci. V bolesti si zakrývá tvář. V pozadí žehná pravoslavný patriarcha všem padlým, hlavně Smolencům, kteří stáli v prvních řadách. Četné bílé pláště s černými kříži naznačují, že moc řádu byla zlomena a Polsko i Litva uchránily svobodu. Za klečící postavou v křižáckém plášti stojí bojovník v pancíři a široké přilbě. Přímo za ním je Sokol z Lamberka a vlevo vedle něj Jan Žižka se sklopcem přes pravé oko.
SCHŮZKA NA KŘÍŽKÁCH (1419) (Kouzlo slova. Podobojí) - Po smrti Jana Husa se reformační náboženské poutě šířily jako duševní „nákaza“ mezi prostým lidem. Sedmnáctého září 1419 bylo vydáno „obcí táborskou“ při schůzi na Bzí hoře písemné provolání všem věrným Čechům. Sepsal je plzeňský kněz Václav Koranda starší. Další schůzka, tentokrát již ozbrojená, se uskutečnila 30. září 1419 na výšině za Jesenicí, dodnes zvané U Křížků. Koranda káže z lešení, nad doškovou střechou chalupy. Pod ním táboří poutníci z Plzně, kteří přijímají z kalicha a vyhlížejí průvod přicházející z Prahy. Suchý strom s bílým praporem je znakem smrti, živá borovice a červený prapor značí život. Temná zachmuřená obloha proťatá světlem blesku, to jsou převratné změny, jež právě v Praze nastaly: Václav IV. nedávno zemřel, došlo k první pražské defenestraci a Jan Žižka formuje první vojenské oddíly.
PETR CHELČICKÝ  (Neoplácet zlem zlé) - Na podzim roku 1420 Oldřich z Rožmberka, od své porážky u Tábora nesmiřitelný nepřítel husitů, přepadl město Vodňany, jež bylo už od dob krále Václava IV. husitské. Příznivce reformního hnutí vyvraždil či vyhnal, pobořil hradby města a ustanovil protihusitskou konšelskou správu. Zpráva o tomto činu se rychle donesla husitskému vojsku, které z ležení u Písku vtrhlo do Vodňan, aby potrestalo spáchanou křivdu. Pozadí obrazu zachycuje sloupy kouře vystupující z vydrancovaného a zapáleného města. Měšťané prchají k rybníku blízko vsi Chelčice, na jeho břehu ukládají své mrtvé a raněné. Touha po pomstě postupně přehlušuje vše ostatní. A v tuto chvíli mezi ně přichází významný náboženský myslitel té doby – Petr Chelčický.
APOTHEOSA Z DĚJIN SLOVANSTVA (Čtyři období Slovanstva ve čtyřech barvách) - Závěrečný obraz shrnuje a symbolicky čtyřmi barvami opakuje celou historii Slovanů. Dole vpravo modrá barva znázorňuje mystický dávnověk a připomíná nám Slovany v pravlasti. Pohanský kněz slouží zápalnou oběť bohům. Výjevy v černé barvě, to je doba útisku. Nájezdy Franků, Avarů, Turků, 300 let trvající útlak po bitvě na Bílé hoře. Červená barva symbolizuje dobu slávy za Přemyslovců a Karla IV., reformátorské myšlenky Jana Husa, mírové snahy Jiřího z Poděbrad, vítězství nad Rakousko-Uherskem.
CAR SIMEON BULHARSKÝ (889–927) (Jitřenka slovanského písemnictví) - Vrcholem bulharské moci a slávy bylo panování cara Simeona na přelomu 9. a 10. století. V tehdejším sídelním městě Velké Preslavi na řece Kamčii, na severní straně Nízkého Balkánu, písaři zapisují paměti starců, aby neupadly v zapomnění. Překládají se zde dostupné knihy a sbírají se myšlenky ze spisů byzantských. Sám panovník ve společnosti učenců řídí práce, udílí rady a přijímá vyslance ostatních vládců, kteří přicházejí pro učitele a knihy.
20
Fotogalerie

Kam se Slovanskou epopejí aneb Kdo se nám to vykadil v Revoluční

Když Alfons Mucha daroval Praze svou gigantickou Slovanskou epopej, zjevně to byl danajský dar — jako když obdržíte štěně psa baskervillského. Zvlášť když si dal malíř podmínku, že metropole musí pro jeho opus magnum najít odpovídající prostor. To se jí nepodařilo.

 

Až teď! Po téměř sto letech tahanic a nedorozumění to vypadá, že by magistrát mohl konečně dostát svému slovu. Otázka je, jestli z toho máme mít radost.

Nejdřív si radnice vymyslela, že by budova s „epopejí“ mohla stát na Těšnově, v industriálním nehostinném území nikoho, kam se nebojí chodit jenom sprejeři a pravidelní konzumenti heroinu. Nyní přišla dokonce s návrhem konkrétní budovy, kde prý epopej může, ale taky nemusí skončit – vypadá jako zlaté vejce, které někdo vykadil na konci Revoluční třídy. Slované přežili skoro všechno, ale nedá se na to přece spoléhat.

Vedení Prahy snad musí mít umístění zajímavých kulturních stánků na co možná nejodpudivějších místech ve městě v programu. Teď si vymyslelo, že by nová koncertní síň za 2,5 miliardy korun mohla stát na Vltavské. Denně tam přestupuju cestou do práce. Jde o nehostinné místo, jaké si představíte, když vám někdo řekne, že bydlí u magistrály. Nadjezdy, betonové proluky pro nikoho, v oparu smogu se rýsuje budova Dopravního podniku.

Tak tady prý bude nové sídlo České filharmonie. Komorní koncerty tu nečekejte, přeřvala by je projíždějící auta. Obstojí tu pouze ohlušující Richard Wagner.

Do takového sálu budu chodit tuze rád.