Gestapo čili Geheime Staatspolizei (Tajná státní policie) evokuje v mysli každého, kdo má alespoň elementární ponětí o nástrojích represívního aparátu nacistické třetí říše, to nejbrutálnější zlo stvořené hitlerovským režimem – samozřejmě vedle dozorců v koncentračních táborech a Einsatzgruppen, podílejících se na masovém vyhlazování Židů na okupovaných východních územích.
Profesor mezinárodních dějin na univerzitě v Liverpoolu Frank McDonough, specializující se na historii Německa mezi dvěma světovými válkami a za druhé světové války, shromáždil ve své knize Gestapo. Mýtus a realita Hitlerovy tajné policie úctyhodné množství faktografického materiálu. Pro českého čtenáře ji loni na podzim v překladu Jindřicha Manďáka vydalo nakladatelství Vyšehrad.
McDonough přináší řadu informací bortících stereotypní představy o tomto obávaném nástroji teroru. Tak například dokládá, že počet pracovníků tajné policie byl překvapivě malý. V půlmiliónovém Düsseldorfu jich v roce 1937 působilo pouhých 126, a ve třičtvrtěmiliónovém Kolíně nad Rýnem roku 1942, tedy v půlce druhé světové války, dokonce jenom devětašedesát! Počet aktivních příslušníků gestapa v Německu pracujících na plný úvazek za celou dobu jeho existence nepřevýšil šestnáct tisíc osob. Ve srovnání se sovětskou tajnou policií tedy vypadalo jako trpaslík.
Autor patrně mnohé překvapí tvrzením, že zpočátku gestapo při výsleších německých občanů nepostupovalo zdaleka tak brutálně, i když na tomto místě se vnucuje polemika. Dochovala se totiž věrohodná svědectví o krutě ztýraných lidech po potlačení Röhmova puče a následné „noci dlouhých nožů“ v roce 1934. Pro nás se symbolem místa utrpení stala neblaze proslulá Pečkárna na rohu současných pražských ulic Politických vězňů a Washingtonova. Pokud je mi známo, lidé, kteří zde prodělali vyšetřování, si na „laskavost“ gestapáků nevzpomínali.
Cenné jsou „kádrové profily“ pracovníků gestapa od nejvyšších funkcionářů až po řadové „mlátiče“. Je nepopiratelným faktem, že vysoké funkce u Tajné státní policie často zaujímali lidé s právnickým vzděláním. V roce 1938 mělo 95 procent oblastních ředitelů gestapa ukončené středoškolské vzdělání s maturitou, 87 procent absolvovalo práva a skoro polovina se pyšnila doktorátem. Vysoce vzdělaní a odborně erudovaní lidé ovšem Hitlerovu Německu oddaně a s přesvědčením sloužili na mnoha postech.
McDonough se zevrubně věnuje rovněž otázkám udavačství, rasovému pronásledování a boji proti „sociálním outsidrům“, mezi něž patřili bezdomovci, alkoholici, Sintové apod. Právě nezakrytá válka proti těmto kategoriím osob stojících na periférii společnosti dodnes některým prostším lidem, jež nelze paušálně označit za nácky, ale kteří upřednostňují přímočará řešení, imponuje.
V závěrečné kapitole, nazvané Gestapo před soudem, se britský historik zamýšlí nad zúčtováním s touto zlověstnou institucí, již norimberský tribunál prohlásil za zločinnou, a dospívá k neradostnému závěru: spousta gestapáků, a to včetně špiček, proplula denacifikačním procesem jako štika. Zkrátka – spravedlnost bývá opravdu slepá.
