„Show, donʼt tell – neříkej jim o tom, ukaž jim to!“ Základní poučka respektovaná dobrými autory: Nezahlcuj čtenáře těžkopádnými popisy a rozklady; prostě aktivuj jejich smysly, nech je cítit vůně, vtáhni je do děje! To by ovšem musel Melouch, v pořadí snad už devětadvacátá kniha nejplodnějšího z českých porevolučních prozaiků, nějaký děj mít.
Věc se má v novince Michala Viewegha takhle: Namistrovaný český scenárista se snaží nabídnout slovenskému producentovi svou nedomyšlenou, banální fantazii coby „film roku“. Během dvou nekonečných dní mu vypravuje nepravděpodobnou, za hranicí kýče usazenou historku o dvou kamarádech. Oba kdysi učili, oba se dnes živí jinak.
Rocco, rovněž stylově přezdívaný „Kládavkundě“, je „vysoký inteligentní krasavec se čtvrtmetrovým ptákem“ a pracuje jako gigolo, přičemž po úrazu bohužel ztratil paměť; tedy ne úplně důsledně – co se autorovi hodí, na to si nebohý Rocco nečekaně jasně vzpomene. Třeba na hlas své ztracené snoubenky Violy, kterou zná i jeho někdejší spolužák Trefa, t. č. nájemný vrah. Dnes již třicetiletí muži atraktivních profesí si spolu vyrazili odpočívat na vodu, ale oba uprostřed dovolené čeká melouch.
Do výše naznačené řídké anekdotky (autor recenzentům i čtenáři na několika místech knížky napovídá, že prý má být „tarantinovská“) už během nesnesitelně pomalého rozjezdu scenáristova vyprávění neustále vstupuje producent Jožo svými triviálními, pohříchu vulgárními replikami v iritující česko-slovenčině. Jeho postava děj retarduje, slouží scenáristovi jen k nahrávkám na sprosté vtipy a autorovi k vysvětlování point, které sám nedokáže odvyprávět – ostatně sám Jožo líčení opakovaně přerušuje s tím, že „si to celé nevie predstaviť“.
Jak už to ve Vieweghových prózách (protože i v životě) bývá, řeči se vedou v pražských restauracích a ve vile na Sázavě a názvy vín a pokrmů létají éterem, kde je jinak pusto, prázdno. Školácký sloh je plný dovysvětlování v přímých řečích, korunují jej trapné truismy typu „Láska je onen vzácný stav, kdy dočasně zapomeneme na to, co o lásce víme“. Nevěrohodné, přemělké dialogy – jednou přízemně a bezúčelně vulgární, pak zas teatrální ve stylu normalizační inscenace ČST – mají podobnou uměleckou hodnotu jako přepis rozhovorů Mazánka a Kolibříka.
Nevkusná růžová „retro“ obálka a absence korektora (ve skloňování vlastního jména „Jožo“ je první chyba hned na čtvrtém řádku knihy, výrazy „čekals“ nebo „pročs“ se skutečně nepíší s anglickým apostrofem před „s“ atd. atd.) naznačují, že knihy Michala Viewegha už nejspíš nejsou vlajkovou lodí páně Reinerova nakladatelství Druhé město. Tahle není ničím než čtivem na dvě hodinky do vlaku – stejně jako on drncá, cesta drhne a neubíhá, pointa má zpoždění.
Stává se, a Vladimír Páral mi budiž svědkem, že starší autoři kdysi dobrých románů o romantických i tělesných vztazích začínají ke stáru obšourně slintat a stylové prostředky červené knihovny kombinují s oplzlým výrazivem pornografie. Michal Viewegh s tímto postupem, se všemi těmi „melounky“ a „jablíčky“, začal nečekaně brzy. Ráda bych napsala knihu o tom, co všechno je v jeho knížečce špatně; pro potřeby této krátké recenze se však omezím na výstižnou citaci z Melouchu, ze strany 24: „Michal, pre boha svätého, ty sa vráť na zem! Kto si myslíš, že ti zožerie takúto somarinu?!“
