Opeře Don Giovanni (celým názvem Potrestaný prostopášník aneb Don Giovanni) se přezdívá „opera všech oper“. Dodnes patří k nejžádanějším a nejpopulárnějším dílům vážné hudby hraným po celém světě. Její autor, slavný rakouský skladatel Wolfgang Amadeus Mozart, s ní zažil jeden z největší triumfů svého krátkého, ale plodného života. Hrdě k tomuto nesmrtelnému dílu vážné hudby se může hlásit i Praha, protože ve zdejším Stavovském (tehdy Nosticově) divadle měla tato opera 29. října 1787 svou světovou premiéru.
Toto dvoutaktové dílo bylo napsáno pro Prahu a zachránilo od krachu zdejší operní společnost impresária Pasquala Bondiniho. Mozartovi životopisci se shodují v tom, že skladatel svou operou chtěl Vídni a císařskému dvoru ukázat, jak moc se mýlí, když ho přehlížejí. A podařilo se mu to, a to i přes to, že Don Giovanni je ponurá opera o smrti. K jedné vraždě dojde hned na začátku prvního dějství, smrt najde i samotný prostopášník Don Giovanni v samém závěru opery.
Slavného skladatele nevědomky znaly a znají i generace dětí hrající si s knížečkami, kterým se říká leporelo. Leporello, sluha Don Giovanniho, používá "leporelo" jak knížečkový soupis žen a dívek, které jeho pán už stihl ve všech zemích tehdejší Evropy svést. Se svou troškou do mlýna zde samotnému autorovi přispěl prý i samotný vyhlášený milovník žen Cassanova, který se zdržoval na duchcovském zámku na Teplicku.
Před deseti lety se opera bezděky zapletla i do politiky. Jablkem sváru se stal slavný Mozartův výrok „Moji Pražané mně rozumějí“. Některé německé nacionalistické organizace se totiž ohrazovaly, že svým výrokem nemyslel Mozart Čechy, ale pražské Němce. Tato slovní a mediální šarvátka však nic nemohla překrýt na faktu, že Mozart měl Prahu velmi rád a zde sbíral mnohem větší úspěchy než v intrikánské Vídni. Není snad ani potřeba zmiňovat jeho vřelé přátelství s operní pěvkyní Josefinu Duškovou (pro niž napsal slavnou árii Sbohem, můj krásný plameni) nebo velice galantní symfonii (č. 38, KV 504) napsanou přímo pro Prahu, která pak dostala jméno „Pražská“ a autor si v ní mohl dovolit vypustit jednu větu v podobě snobského menuetu.
Náklonnost Prahy k Mozartovi byla patrná i v tom, že když slavný autor v prosinci 1791 předčasně zemřel, konala se velká zádušní mše za slavného skladatele pouze v hlavním městě českého království zatímco ve Vídni mu byl přisouzen jen hromadný hrob za branami tehdejší metropole mocnářství.
