Česká televize má pověst instituce molocha, kde lze zcela nové formáty prosadit obtížně a politickou satiru téměř vůbec. Že na její půdě vznikla pětidílná satirická série Kosmo z autorské dílny Tomáše Baldýnského a Petry Soukupové, pak bývá označováno za malý zázrak. Tvůrci navíc Kosmo slušně propagovali na internetu i předpremiérovými projekcemi na festivalech a ve vybraných kinech, takže mnozí skutečně od seriálu cosi jako zázrak očekávali. Aspoň ten hezky česky malý.
Kdo čekal, že v neděli 23. 10. večer uvidí na obrazovce nějaký další Comeback, byl asi trochu zaskočen. Ono je totiž trochu obtížné určit, co je Kosmo vlastně za žánr. Bývá uváděno jako „sitcom“, jenže na ten je v něm příliš mnoho různých prostředí a také použitý humor nejede na jediné vlně slovních gagů, ale surfuje od politické satiry přes kameňáky proti politické korektnosti až po melancholický tón filmové nové vlny.
Takže během prvního dílu se divák musí zorientovat nejen v tom, co se tam vlastně děje, ale musí se na režim tohoto díla i vnitřně naladit. Kosmo se rozjíždí pomalu jako nigerijský vesmírný program, musíte nejprve vstřebat nezvyklý formát i humor. Trpělivost bude myslím odměněna, s každým dílem, co autor tohoto textu zatím viděl, zaznamenává seriál posun výš. Aby ne, když se v něm má letět do kosmu.
Má, ale na začátku to tak moc nevypadá. Za peníze EU na kosmický program si pan Sumec zlatýma českýma ručičkama nahrabal pro sebe dost na postavení hotelu u moře a čtveřice nepravděpodobných budoucích kosmonautů trénuje v dosti zoufalých podmínkách. Vše se ovšem změní ve chvíli, kdy se ukáže, že kvůli sankcím se prostě do toho vesmíru letět musí, i kdyby měla kosmickou loď řídit – slepice. Ano, nejsme tak daleko od pravdy, na scénu vstoupí bohatý podnikatel Hrabiš a chybějící částku na úspěšný start dodá, ovšem nebude to zadarmo.
Dělat srandu v Česku je pěkná řehole. Máme totiž politickou reprezentaci, která se o humorné gagy a každodenní dada stará vlastními silami. Vtip už dál nezesměšníte. Naštěstí se politický humor nese v dost obecné rovině, čímž ovšem zase ztrácí na brizanci. Neubráníme se srovnání s Tondou Blaníkem, tam to jiskří mnohem více a víc na tělo. Tady si musíme vystačit s jedním ministrem školství, tělovýchovy a kosmonautiky (vynikající Martin Myšička), ale když dojde na konfrontaci s ruskou diplomatickou delegací, dovedeme si dobře na jejím místě představit Číňany a hned jsme zase doma. Akorát ten úsměv bude trochu hořký.
Takové je i celé Kosmo. Nahořklé, ale ve výsledku vlastně spíš laskavé než kruté. Ať se na hlavu standardizovaného Čecha a jeho proslulé povahy snese sebevětší lejno, tak nějak věříte, že to celé dopadne hezky: česky. Jestli vás první díl nechytil za bránici, dejte Kosmu šanci za týden. Vždyť jsme si to vlastně my všichni zaplatili z koncesionářských poplatků. Pronárod sobě.
