Palahniuk začal psát, když ztratil televizní signál a neměl co na práci. Nepíše a ani nechce psát pro lidi, co hltají knihu za knihou. Cokoliv, co vytvoří, bývá vyprávěno zběsilým tempem, s ironickým nadhledem, černým humorem a neodolatelně sebedestruktivním jízlivým tónem. Každou druhou větu máte chuť si podtrhnout a zapsat do deníčku, protože každá druhá Palahniukova věta glosuje současnou tragikomickou popkulturu a tak trochu i vás.
Ve svém sedmém románu (z) povídek Strašidla se navíc Palahniuk zdá cyničtější, extrémnější a provokativnější než kdy předtím. Své nebohé devatenáctičlenné obludárium tady zavírá do opuštěného zchátralého divadla, ve kterém má probíhat jakési tříměsíční tvůrčí spisovatelské soustředění. Organizátor pobytu ale zešílí, skupinu v domě uvězní a k tomu ještě připraví o veškeré zásoby jídla, takže namísto psaní mistrovského díla se tu spisovatelé potácejí mezi životem a (Palahniukovou oblíbenou) smrtí. A snaží se nejen přežít, ale i získat si vaše sympatie, možná soucit a slávu, protože Strašidla jsou cosi jako reality show současné americké literatury. Palahniuk své postavy nechává potupně exhibovat a škemrat o pozornost, a nejen to, označí je i směšnými jmény podle jejich hříchů. Soudružka Nákrková, Svatý Nestřeva, Matka Příroda, Miss Amerika, slečna Kejchalová, Hajzldáma, Chybějící článek, baronka z Omrzlin a další se tak v krátkých třiadvaceti příbězích, kterými si krátí čas (čímž Palahniuk navazuje na Canterburské povídky, ale i Dekameron nebo osud anglických spisovatelů ve vile Diodati, ze které tehdy vzešel třeba Frankenstein), snaží přepracovat vlastní ubohé životy v děsivá dobrodružství. Umně je přetvořit v pravdivý horor s teskným koncem, který vás chytne za srdce a občas i za žaludek (během několika autorských čtení první masturbační povídky Střeva omdlelo součtem šedesát lidí). Mohlo by se zdát, že trojčlenným rozdělením knihy na povídky, poémy představující jednotlivé postavy a samotný popis dění v divadle, rozbil Palahniuk kontinuitu a dějový spád Strašidel. Jelikož ale některé příběhy - třeba Slumování o milionářích převlékajících se za bezdomovce a hlásajících fantastická hesla, jako Anonymita, je nová proslulost nebo Nuzota je nová aristokracie, Exodus, popisující detektivy souložící s anatomicky věrnými umělohmotnými policejními panenkami, nebo černá groteska Nožba, zesměšňující New Age - patří k tomu nejsilnějšímu a nejzábavnějšímu, co Palahniuk kdy napsal, snadno mu tuhle občasnou fragmentárnost odpustíte.
Palahniuk skutečně patří k autorům, kteří píší jeden a tentýž příběh stále dokola. Z ubožáka škodolibě vyrobí zbožňovanou mediální superstar, která dříve či později začne toužit po absolutní moci a rozhodovat o životě a smrti jiných. Minimalistickým filmovým střihem vytváří satirické strašidelné povídky plné mesiášských komplexů, městských legend, novodobých mýtů a falešných představ. Bravurně stírá hranice mezi skutečností a mediální fikcí, mezi cynismem, nihilismem a nadějeplným romantismem. Nevypravuje pouze o lidech, již nevěří v nic, ale hlavně o těch, kteří mechanicky a manipulativně věří v to, co jim nabídnete. Palahniuk začal psát Strašidla poté, co uspořádal s přáteli duchařskou party v domě vybaveném strašidlem. Chtěl vytvořit horor založený na všedních věcech - karotkách, svíčkách, bazénech, mikrovlnné troubě, bowlingové kouli, anekdotách svých kamarádů nebo chlapíka, jehož potkal na terapeutické skupině sexoholiků, když psal Zalknutí. A povedlo se mu to dokonale. Nuly jsou nové celebrity a pochopili to nejen televizní dramaturgové a bulvární novináři, ale i Palahniuk. V čemž je dost možná tajemství jeho úžasného úspěchu.
CHUCK PALAHNIUK: STRAŠIDLA Román (z) povídek, přeložil Richard Podaný, vydal Odeon, 2007, 368 stran
