Veronika Bednářová: Má americká krása

Veronika Bednářová: Má americká krása Zdroj: Archív

Má americký krása: teroristický útok na Dvojčata a Amerika českýma očima

Když reportérka (a moje redakční kolegyně) Veronika Bednářová vydala roku 2006 svoji knihu Má americká krása, jen se po ní zaprášilo. Kupovali ji nejen lidé, kteří si chtěli přečíst, co Veronika přímo na Dolním Manhattanu zažila, když teroristé zničili Dvojčata, ale také studenti, kteří se do Států chystali do školy, na výměnný pobyt nebo na stáž a chtěli vědět, jak vlastně v praxi funguje tamní školský systém. Dvousetstránková publikace se snímky Jana Šibíka už sice na trhu není, ale právě včera byla u příležitosti smutného patnáctého výročí zničení newyorského WTC Má americká krása pokřtěna znovu – tentokrát jako audiokniha.

Nakladatelství Tebenas pro načtení pětadvaceti reportáží angažovalo herečku Barboru Hrzánovou, Jan Hřebejk přednesl svou předmluvu a sama autorka speciálně pro tohle CD přečetla před třemi měsíci sepsanou reportáž nazvanou 15 let poté, jejíž rozšířená verze mimochodem vychází v dnešním Reflexu.

Ostatně některé z Veroničiných amerických reportáží si právě z našeho časopisu možná pamatujete – možná tu z návštěvy redakce nejslavnějšího deníku světa, New York Times, tu z hloubi newyorského metra nebo tu z Williamsburgu, newyorské ultraortodoxní židovské čtvrti, která se propadla v čase. Nebo ty ze start-upových líhní Silicon Valley. Nebo ty dvě o 9/11 a zprávu o stavu Unie rok poté? Veronika byla vlastně jedinou českou reportérkou, na kterou v den útoku padal prach z hořících Dvojčat – přímo v centru dění zažila paniku, bála se o své kamarády, kupovala jídlo a pití pro přeživší a pak o tom po nocích psala zprávy domů do Česka.

Všechny ty reportáže jsou výborně napsané, přímo na místě ukazují, jak se věci mají, a leckdy boří předsudky, jaké jsme si na dálku hýčkali. Třeba ty o práci manažerky luxusní restaurace (svůj džob Veronice přímo v kalifornském Bel Air popsala manželka Jana Třísky Karla, někdejší herečka, která obsluhovala třeba Nancy Reaganovou) nebo ty o americkém pojetí „sexuálního harašení“.

Pro mě osobně byly nejcennější Veroničiny texty z akademického prostředí. Do Států totiž roku 2000 vyjela jako stipendistka Fulbrightovy nadace a její zkušenosti ze studia uměleckého managementu na prestižní NYU, Newyorské univerzity, ale i ze stáží na státní střední škole se místy čtou jako dodatek k románu o létajících profesorech.

Každému, kdo se vydává za moře studovat, bych doporučila vzít si tuhle audioknihu do letadla jako tutorial. Jak psát eseje, jak přednášet prezentace a jak vycházet se spolužáky jiných kultur, to jsou věci, které se ani v éře youtube hned tak nezmění. Kdyby poslech Mé americké krásy přiměl byť jen pár dobrodruhů k odjezdu za kopečky, splnila svůj účel. Jak říká Veronika Bednářová oduševnělým hlasem Báry Hrzánové: Je třeba odejít z rodné země a podívat se na ni shora, očištěn od předsudků. Vidět špínu, tlusté nánosy starých časů, ale taky krásu a radost z poznání, že vím, kam patřím.“