Před časem vyšel výjimečný český román o smutné minulosti: A kdo poskládá rodinnou historii za vás? A pro milovníky vojenské techniky recenzujeme příjemné osvěžení a studnici u nás dosud málo zmapované oblasti – poslední publikaci Bedřicha Růžičky, Ruské raketové zbraně 2. světové války.
Alena Zemančíková: Příběh v řeči nepřímé
Vyprávím nejen příběh v nepřímé řeči, ale i příběh o ní, prohlašuje Anna, hlavní hrdinka zatím poslední knihy Aleny Zemančíkové (*1955), divadelní kritičky, dramaturgyně a spisovatelky, kterou znají především posluchači Českého rozhlasu. Do značné míry autobiografická próza Příběh v řeči nepřímé (vyd. Větrné mlýny, 208 stran) je její románovou prvotinou a objevuje se zde řada motivů z dřívějších autorčiných povídek a fejetonů – viz knihy Bez otce (2008) nebo Značkování (2012).
Titulní pojem „řeč nepřímá“ v sobě přitom skrývá hned dvojí význam – jednak odkazuje k naprosté absenci dialogů, jednak se v něm odráží hrdinčina aktuální životní situace. Anna pokoušející se osvětlit spletitou rodinnou historii se totiž záhy stává nejstarším žijícím členem svého rodu, což z ní činí vypravěčku nejen dosti osamělou, ale též odkázanou především na vlastní vzpomínky a domněnky.
Příběh tří generací hrdinčiny rodiny sice poměrně zdařile ilustruje vybranou etapu českých dějin, klenoucí se z přítomnosti až do let druhé světové války a dotýkající se celé řady zásadních otázek naší historie (kupříkladu poválečného osidlování pohraničí), těžiště prózy však spočívá v hluboké, otevřené a mnohdy bolestné reflexi komplikovaných mezilidských vztahů a „věcí, o kterých se nemluvilo“.
Civilní vypravěčství Aleny Zemančíkové, podepřené autorčinými bohatými životními zkušenostmi a podbarvené pro ni příznačným étosem, může na poli současné české prózy působit bezmála anachronicky, její román však přesto (nebo i proto?) náleží k těm doporučeníhodným. Třeba nás jeho poselství přiměje naslouchat svým blízkým, abychom se jednoho dne mohli stát vypravěči jejich příběhů v řeči nejen nepřímé…
A mimochodem, Alena Zemančíková bude z Příběhu v řeči nepřímé pěkně napřímo předčítat příští čtvrtek v Brně a v sobotu v Ostravě v rámci Měsíce autorského čtení. Více zde.
Bedřich Růžička: Ruské raketové zbraně 2. světové války
V poslední době se hodně mluví a píše o mohutném ruském zbrojení a rozsáhlé modernizaci ozbrojených sil, jež se týká rovněž raketových vojsk strategického určení, představujících největší hrozbu. Nakladatelství Mladá fronta na rostoucí zájem odborné veřejnosti pohotově reagovalo vydáním knihy Ruské raketové zbraně 2. světové války na slovo vzatého odborníka v oblasti raketové techniky, Ing. Bedřicha Růžičky, CSc., jenž za titul Rakety a kosmodromy dokonce obdržel ocenění Českého literárního fondu. Škoda že se publikování své poslední práce už nedožil, neboť loni zemřel.
Autora k napsání posledního díla vedla překvapivá skutečnost, že v naší odborné literatuře dosud nebyly souborně a nějak podrobněji popsány rakety bývalého Sovětského svazu, které přitom za Velké vlastenecké války sehrály mimořádnou úlohu. Vždyť i člověk, jenž se zrovna nevyžívá ve studiu militarií, určitě slyšel o legendárních kaťuších, přezdívaných Stalinovy varhany, jejichž historie se začala psát již v roce 1938. Jejich první bojové nasazení u běloruského města Orša v červenci 1941 přivodilo Wehrmachtu šok a kaťuše se staly stejně legendární sovětskou zbraní druhé světové války jako střední tank T-34.
Růžička hned v úvodu vyvrací všeobecně rozšířené tvrzení, že za sovětské éry se všechno tutlalo, a na důkaz svého tvrzení uvádí učebnici vydanou v Moskvě roku 1949, tedy v éře hlubokého stalinismu. (Tady se ovšem vnucuje otázka, nakolik byla taková učebnice dostupná širší veřejnosti.) Knihu doprovázejí tabulky s takticko-technickými daty jednotlivých raket, četné fotografie raketové techniky i jejích konstruktérů, jakož i nákresy (publikace má 272 stran + 56 stran obrazové přílohy). Její vysokou profesionální úroveň zajistila odborná redakce Jiřího Kroulíka, jenž se s Bedřichem Kroulíkem podílel i na knihách Rakety a Vojenské rakety.
