Před po strop plným Městským divadlem uvedla JIŘINA BOHDALOVÁ (85) jeden z nejzásadnějších českých filmů, Ucho režiséra Karla Kachyni a scenáristy Jana Procházky. Na závěrečném večeru pak převzala Cenu prezidenta MFF za přínos české kinematografii. Na otázku Reflexu, co jí v současné době dělá vrásky, ale odpověděla jasně: lidé, kteří by právě teď psali kvalitní filmové scénáře a divadelní hry.
„Dobří autoři mi strašně chybí. Třeba Jan Procházka a Vratislav Blažek – pan Procházka bohužel předčasně umřel a Vráťa Blažek emigroval (textař, dramatik a filmový scenárista Vratislav Blažek napsal například Starce na chmelu, Dámu na kolejích, Světáky či Tři přání, emigroval v roce 1968 do Německa, pozn. aut.). Oba jsem je proto ztratila. Já sama neumím napsat nic a upřímně obdivuju každého, kdo si sedne před prázdnej papír a má to pak hlavu a patu i krásné dialogy.
Není to možná přesné přirovnání, ale jako my rodíme něco nového před divadelní premiérou, zrovna tak rodí autor, nejde mu to přece z jedné vody šup na plot. Jenže dnes je doba příliš rychlá a porodnímu procesu škodí. Producenti berou scenáristům ještě „mokrý“ text z pod ruky, přitom když autor píše, měl by dostat ještě druhé oči, tedy dát text přečíst dramaturgovi, kterému věří - ne nadarmo byl Jiří Hubač původně dramaturg, ředitel Divadla Na Vinohradech František Pavlíček ostatně taky. To všechno říkám proto, že nějakou tragikomedii bych si ještě ráda dopřála, což byly třeba Vrásky z lásky, mladý scenárista Marek Epstein je velice šikovnej, ale bohužel dost sám. Třeba je to jen momentální stav a noví scenáristé vyrostou - ono totiž když po vás nikdo nic nechce, tak nic nedáváte. To ostatně platí všeobecně.“
