Mrtvoly v základech a my ve voliérách | Reflex.cz
nahoru

Mrtvoly v základech a my ve voliérách

Kateřina Kadlecová16. června 2016 • 11:00
Mrtvoly v základech a my ve voliérách
Voliéry, Hawksmoor
• foto: 
Archív

Vyšly intimní deníkové zápisky nedávno zesnulé české prozaičky. A postmoderní, fantasmagorický, mysteriózní, hororový román Hawksmoor je konečně, po třech dekádách, dostupný i v češtině.

Voliéry
Zuzana Brabcová: Voliéry

„Mně nebylo nikdy nic, jen banální nevolnost, jen nausea k smíchu, naufragium, což znamená ztroskotání lodi, jen běžně se vyskytující hnus…,“ sděluje vypravěčka na dvaatřicáté stránce Voliér (vyd. Druhé město). Šestapadesátiletá Zuzana Brabcová, mj. autorka románů Rok perel a Stropy (Magnesia Litera 2013 za prózu), odevzdala svoji útlou, v pořadí šestou prózu do nakladatelství Druhé město jen krátce před svou náhlou smrtí. Zůstala věrná světu psychiatrických léčeben a suterénních bytů, tápajících a pátrajících postav, neschopnosti vyjádřit se, dorozumět se, vysvětlit a pochopit, přetržitému, nejednoznačnému vyprávění nespolehlivých anti-hrdinek, které bojují jen chvíli a pak se vzdají proudu nemocných myšlenek.

Hlavní hrdinka Běta ztratí zaměstnání, lásku, přítomnost a pochopení dcery Alice i duševní zdraví. Neztratí schopnost skvělého popisu, fantaskní představivost ani intelektuální nadhled a suchý humor. Co možná ztratit nechce, je kontakt s realitou. Ve zjitřených deníkových záznamech, v nichž Běta popisuje své zážitky, dojmy a sny, se čím dál častěji objevují pokusy o zaseknutí kotvy do reálného světa – surreálné, vzájemně nesouvisející zprávy: „V Bangladéši polykají jedenáctileté prostitutky pilulky Oradexon, které slouží k tomu, aby dobytek rychle tloustnul. Dlužníky začali nahánět zelení mužíci bez tváře. V sklepní kóji číslo dvanáct čekaly staré sáně na novou horu.“ Spirála bolavých vzpomínek a vyostřených emocí (ne nadarmo se knížka původně jmenovala Migréna) se roztáčí takovou rychlostí, až je z obyčejného dne v roce „padesátý první březenec 2851“ a Běta se stává dokonalým naplněním naratologického termínu „nedůvěryhodný vypravěč“. Což nemění nic na tom, že Zuzana Brabcová psala, jak je v prakticky veškerých textech o ní zdůrazňováno, nejpravdivěji a nejopravdověji, jak je to jen možné. Po více než čtyři desítky let své přetržité tvorby zůstala dcera dvou literárních vědců konzistentní nejen v rovině tematické. Jak napsala v dopise svému nakladateli, spisovateli Martinu Reinerovi: „Jinak hluboko tkvím ve svém stylu, pokoušela jsem se z něj vypáčit, než jsem pochopila, že to tak má být, a tak teď pokorně pluju s proudem řeči.“ A čtenář pluje jejími Voliérami a tuší, že z tohoto vězení se žádnému ptákovi vyletět nepodaří…

Hawksmoor
Peter Ackroyd: Hawksmoor

Román Hawksmoor britského spisovatele, životopisce a kritika Petera Ackroyda si od svého premiérového vydání v roce 1985 vysloužil celou řadu ocenění i přívlastků: postmoderní, fantasmagorický, mysteriózní, hororový. I po jednatřiceti letech však zůstává především tím, co mu vysloužilo jeho slávu – dílem fascinujícím svou kompozicí a formou. Díky nakladatelství Paseka se o tom mohou poprvé přesvědčit také čeští čtenáři.

Architekt Nicholas Dyer je na počátku 18. století pověřen výstavbou sedmi londýnských kostelů. Ambiciózní umělec hodlá svým stavbám zajistit věčnou slávu a uchýlí se k děsivému rozhodnutí: v základech každé z nich bude ležet mrtvé tělo. O 250 let později vyšetřuje detektiv jménem Nicholas Hawksmoor sérii brutálních uškrcení; všechny vraždy se odehrály v blízkosti Dyerových kostelů. Českým čtenářům dobře známý Peter Ackroyd tak rozvíjí paralelu mezi dvěma časovými liniemi, které se zde na rozdíl od jiných knih s podobnou strukturou vzájemně přímo ovlivňují.

Ackroyd nepochybně vycházel i z reálné historie. Na přelomu 17. a 18. století totiž v Anglii žil architekt a svobodný zednář jménem Nicholas Hawksmoor, jehož kostely dodnes lákají milovníky konspirací, kteří v jeho stavbách nacházejí precizní systémy symbolů a znamení. Odtud je už jen krok k dohadu o jeho spojení s „temnými silami“; občas je Hawksmoor dokonce označován za „ďáblova architekta“.

Britský deník Guardian vydal v roce 2006 o Nicholasu Hawksmoorovi článek s vtipným titulkem Neříkejte o tom Danu Brownovi. Ve skutečnosti už si však tajemné historické postavy s nedostatem životopisných informací, díky čemuž se na ni dá navěsit mnoho spekulací, všimla celá řada autorů. Třeba komiksový tvůrce Alan Moore, jehož mnohovrstevnatý grafický román Z pekla činí z Hawksmoorových staveb vzorec, podle nějž vraždí Jack Rozparovač, a jejich síla tak působí léta po dostavbě. Také Ackroydův román svým časovým rozložením a pojmenováním postav dává najevo, že zločiny minulosti nejsou promlčené. Historie hlasitě probublává současností a nelze ji utišit, a architekt Dyer a vyšetřovatel Hawksmoor jsou nedobrovolně spjati pevným poutem – pevnějším, než by si nejspíš přáli.

Zásadním aspektem rozdělení románu na dvě časové roviny je jazyk. Ackroyd v Dyerově lince používá dobovou angličtinu. Převést něco takového do češtiny, v tomto případě barokní, byl nepochybně překladatelský oříšek – na výsledku se s překladatelkou Johanou Labanczovou podílejí bohemista a polonista Jan Linka a Adam Krupička, expert na literaturu 19. století. Některé věty jsou pak čirá jazyková potěcha: „Papršlky jitřní neprobudily mne, a konečně procitnuv, ztěží připamatoval jsem sobě, v kterém quartýru či na jakém to místě ložíruji, ba i kterýž rok se právě počítá…“

Po dočtení příběhu, který se v závěru nad svým čtenářem velkolepě sklene, však možná zůstane dojem jakési odtažitosti; román zaměřený na preciznost formy působí

odcizeně jako vědecká teorie. Člověk sice zažívá opojení z řádu, ale jeho dodržování je nutně vykoupeno obroušením všeho, co by mohlo systém jakkoli narušit. Ve struktuře Hawksmoora není místo pro chybu nebo nesrovnalost. Ackroydův svět je plný přebujelých ambicí a tajemství, ale vše je plně v područí autora-manipulátora, který je tady nakonec tím největším chladnokrevným mozkem ze všech představených fikčních postav.

Číst Hawksmoora je hypnotickým zážitkem připomínajícím prohlídku respekt budící katedrály – když člověk vzhlíží vzhůru příliš dlouho, snadno se mu z té majestátnosti zatočí hlava.

Kateřina Kadlecová


Klíčová slova: knihybrabcovávoliéryhawksmoorAckroyd



Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější