Šestý díl Hry o trůny: Samwell Tarly je konečně doma. Nebo není? | Reflex.cz
nahoru

Šestý díl Hry o trůny: Samwell Tarly je konečně doma. Nebo není?

Kateřina Kadlecová30. května 2016 • 20:05
Šestý díl Hry o trůny: Samwell Tarly je konečně doma. Nebo není?
foto: Archív

Šestá epizoda GoT má na IMDb.com výrazně nižší hodnocení než excelentní předchozí díl – „pouhých“ 8.8 z 10 oproti takřka nedosažitelným, ale oprávněným 9.8. Vy víte proč: v právě odvysílaném díle totiž chyběly velké bitvy, nečekaná úmrtí, krev, nahota i grandiózní odhalení propracovaných tajemství (ano, pořád myslím na chudáka Hodora). Díl Krev mé krve je ovšem zásadní, posouvá děj dál na mnoha liniích. Namátkou: Bran a Meera, s jejichž představiteli jsme zde nedávno přinesli rozhovory, potkají starého známého, který jim zachrání kejháky. Margaery a Tommen se, promiňte spoileřík, konečně setkají, jenže to málokomu udělá radost. A konečně – Sam a Fialka dorazí k jeho rodině a my se konečně dozvídáme, co je to za lidi, kteří vyhnali chytrého a citlivého kluka shazovat špeky na Zeď k Noční hlídce. Reflex letos pořídil s britským hercem JOHNEM BRADLEYM (28), který Samwella Tarlyho ztvárnil, rozhovor.

Po svolení nového velitele Noční hlídky, vašeho přítele Jona Sněha, jste se jakožto Samwell Tarly vydal s Fialkou a jejím synkem do Starého města, abyste tu mohl studovat na mistra a nahradit právě zemřelého mistra Aemona. Kam se váš vztah s Gilly, s Fialkou, bude vyvíjet?

No je to síla, to vidíte sami, a pouto se neustále upevňuje. Když se poprvé potkali, když ji Sam vysvobodil od Krastera a vzal ji s sebou do relativního bezpečí, jejich vztah byl založený právě na tomhle, na její vděčnosti. Sam měl nízkou sebedůvěru a neuměl projevovat své city, ale po té společné noci u Zdi se cítí pevnější v kramflecích, ty extrémní zážitky a společně prožité hrůzy jsou pryč. Jsou jako běžná rodina, Krastusovo dítě (tedy de facto dítě Fialky, jedné z Divokých, a jejího otce-znásilňovače; pozn. red.) vzal Sam za své. Je to sice velmi nekonvenční rodina, ale každý z nich v ní má vymezené své místo a každý do ní přispívá, jak může. Ten vztah už není založený jen na ochraně Fialky a je skutečně pevný, opravdový, pracně vydobytý.

Na ochraně byl ale založený i vztah samotného Sama s Jonem Sněhem, s tím rozdílem, že Sam byl tím ochraňovaným…

Ano, Sam musel na Černém hradě čelit dost odporné šikaně a Jon Sníh ho zachraňoval, jak se dalo. Není divu, že tu pomoc chtěl Sam tak nějak vrátit do systému.

Samův otec ho kdysi jakožto nejstaršího syna neučinil svým dědicem, ale naopak ho vyhnal k Noční hlídce, aby tam neschopného tlouštíka naučili bojovat a byl aspoň k něčemu prospěšný…

A Sam zase uvidí svého starého tátu, což je dost vzrušující – ocitli jsme se totiž jaksi mimo Martinovy knihy, o tomhle setkání z Písně ledu a ohně nic nevyčtete, na tomhle teritoriu už se o ty bichle prostě nemůžeme, jak se říká, s důvěrou opřít. Já v tohle setkání od začátku doufal, říkal jsem si, že to George Martin určitě dostane do pokračování knih, ale David, Dan a ostatní scenáristi ho předběhli a našli přirozenou, uhlazenou cestu, jak tátu vpravit do příběhu. Tady bude prubířský kámen, tady zjistíme, jak moc se Sam skutečně změnil. Uvidíme, zda se dokáže postavit svému otci a říct mu do očí: Teď mě musíš respektovat, protože jsem dokázal tohle a tohle. Nebo se vrátí k tomu starému Samovi, při pohledu na tátu se scvrkne a vrátí se do své staré kůže?

Jaký moment byl podle vás pro Sama v celém seriálu nejzásadnější?

No… Že by sex? Ano, mé „poprvé“, to bylo vážně něco. Ale spíš bych řekl, že toho starého romantika nejvíc sebralo, když poprvé spatřil Fialku. To dalo týranému a vysmívanému klukovi smysl života. Pokud by Bílému chodci překřížil cestu na konci první řady seriálu, kdy ještě nepotkal Fialku, určitě by se mu před chýší, kde se dívka i s miminem schovává, tak odvážně a s takovou vervou nepostavil s malinkou dýkou z dračího skla. Nebyla by v něm ta touha zachránit si život, měl jistě dojem, že by ho nikdo nepostrádal a že jeho život je tak hrozný a nesmyslný, že je smrt nakonec dobrým východiskem. To, že potkal Fialku, mu vdechlo vůli do života – lidé umírají, když se cítí nepotřební.

Vystupujete opravdu jako ideální partner, už vás někdo požádal o ruku?

Jako z fanynek? Dosud se tak nestalo, sám se tomu divím. No, možná teď po šesté sérii… A nebo bych měl taky jednou vyjít z obýváku, třeba bych někoho potkal.

Není štáb nervózní z toho, že George Martin pořád ještě nedokončil šestou knihu Písně ledu a ohně, Vichry zimy? Vždyť nebudete mít podle čeho točit sedmou řadu!

Ne, všichni jsme celkem v klidu. Knihy a seriál nejsou spojité nádoby, jsou to dvě umělecká díla, která si do jisté míry mohou žít každé svým životem. George je producentem seriálu a neustále se Danem a Davidem baví o tom, kam se má děj ubírat – všechny scénáře se točí s jeho schválením a požehnáním. Však oni se nějak dohodnou. Jediné trable je, že netušíme, jak to celé skončí – netušíme, jestli vyprávíme příběh o tom, jak dobrý člověk ke štěstí přijde, nebo o tom že zlo přes veškerou snahu těch dobrých zvítězí.

Cítíte se svobodněji, když se nemusíte vázat na knihy?

Stejně jsme otroky scénáře, tady není rozdíl. Já se do knih kvůli různým podrobnostem díval celkem často, ale nemusel jsem, myslím. Ale to víte, v průměru máme do každé řady seriálu narvat jednu pěkně tlustou bichli, takže se leckde krátí a jinde propojuje, dvě postavy splývají v jedno a tak jako tak se od knih nakonec liší. Takže to vážně v předstihu nechcete číst, abyste zjistili, kam vaše postava směřuje, a pak byli zklamaní, když to do puntíku nevyjde. Mnohem lepší je důvěřovat úsudku těch nejlepších možných lidí, co ve filmovém průmyslu jsou, a spolehnout se na to, že vaší postavě dají do vínku zajímavý osud.

Změnil byste něco na natáčení, kdybyste mohl?

Jasně. Nechtěl bych už točit v takové ledárně a s umělým sněhem. Ten prevít má tendenci uvíznout vám v krku, takže se dusíte a bolí vás v hrdle, jako kdybyste spolkli kuličku polystyrenu. Taky se člověku lepí na řasy… A ještě abych ilustroval, jak přívětivou zemí je Island, kde jsme natáčeli: Kvůli sněhu jsme se jednou vůbec nedostali na plac, bylo to na severozápadní straně ostrova, na nějakém ledovci. Umíte si představit tu noční můru, že by se zrušil celý natáčecí den? To jsme si nemohli dovolit, a nejen kvůli penězům. No a víte, jak si poradili? Hned za naším hotelem našli takový útes s ledopádem. Točili jsme tam – na obrazovce vidíte zasněženou pustinu, ale kdyby kameraman udělal s kamerou jediný krok, zabral by náš hotel!

Rozšířená verze rozhovoru vyšla v Reflexu č. 17, v šestnáctistránkovém speciálu Hry o trůny.




Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější