Dokumentarista Manskij: Nevěřím, že se v KLDR říkají politické vtipy | Reflex.cz
nahoru

Dokumentarista Manskij: Nevěřím, že se v KLDR říkají politické vtipy

TEREZA SPÁČILOVÁ13. května 2016 • 08:10
Dokumentarista Manskij: Nevěřím, že se v KLDR říkají politické vtipy
foto: Hypermarket Film

V Severní Koreji strávil rok. Dostal se do míst, kam nepustili ani zaměstnance ambasády. Mohl si natočit, jak obyčejní Korejci žijí, pracují a (neustále) nacvičují. Dokonce si s některými z nich promluvil… 

„Tak, a teď si to všechno dejte do uvozovek,“ říká dokumentarista Vitalij Manskij. Sám totiž netuší, nakolik měl co do činění s realitou. Jestli ti „obyčejní Korejci“ nebyli jen herci a byty, továrny a obchody umně naaranžované kulisy. „Zodpovědně můžu říct jediné – nic nevím,“ říká autor dokumentu V paprscích slunce, oceněného na mnoha festivalech, včetně dvou českých.

Oba pocházíme ze zemí, jež mají zkušenost s totalitním režimem. O kolik odlišnější je korejská realita?

O světelné roky. Mou a vaši zkušenost ještě srovnávat můžeme, přece jsme zažívali podobné věci. Moje babička byla přesvědčená komunistka. V šedesátém osmém bojovala proti vaší svobodě, prožila v Československu tři roky – pro vaši zemi ty nejtěžší. Domů přitom vozila dárky, které nám připadaly úplně fantastické – stereoskopická zátiší s nahotinkami, módní oblečení a boty, snad dokonce baťovky. „Jó v tom Československu si žijí. To je úplně jiný režim než náš,“ říkali jsme si. Nevnímali jsme vás jako zemi se stejným politickým systémem, byli jsme přesvědčeni, že máte všechno a nemusíte se bát. Paradoxně – naše životy se totiž v mnohém shodovaly. Na obou stranách jsme chodili do prvomájových průvodů, nosili jsme transparenty s podobnými hesly. A stejně jako vy i my jsme se z těch průvodů odebrali domů, kde jsme si mysleli a říkali svoje. Vy jste měli vtipy o Husákovi, my o Brežněvovi, ale fungovaly stejně. V Koreji nic takového neplatí. Tam se lidi v šiku rodí i umírají. Neumím si představit, že by Korejci šli domů a tam se smáli politickým vtipům.

Jak vypadá život, když se vypne kamera? Poznal jste ho vůbec?

Těžko říct. Navštívil jsem obchod, kde čekala dlouhá fronta lidí. Evidentně si toužili něco koupit. V tom obchodě však nebylo nic jiného než rajčatová šťáva. Stála tam vyrovnaná v regálech a působila jako dekorace, jako tady ten obraz na stěně – nikde ani náznak, že by se dala koupit. Přitom nás vzali i do továrny, kde se ten džus vyráběl. Respektive kde se měl vyrábět – linky totiž stály, nic se neprodukovalo. A já teď nevím, jak si to dát dohromady. Existuje výrobek, existuje továrna a existují lidé, kteří čekají ve frontě na něco, co se neprodává a co je evidentně pouze dekorace. Podobně zmatený jsem byl i z takzvaného velínu té fabriky, jejž nám ochotně ukázali. Byla to místnost s počítači a stěnou, na níž se rozsvěcely a zhasínaly žárovky. Odtud se měl řídit celý podnik. Když jsem ale přejel po klávesnici, zjistil jsem, že jde o počítače s obyčejnými Windows a že absolutně nekomunikují s tím, co se mělo odehrávat v jednotlivých provozech. A teď si to nějak poskládejte.

Prý jste měl pocit, že vámi sledovaná rodina v bytě, který měl být její, ve skutečnosti nežije. Jak to tedy bylo?

Nevím, sám jsem na to nepřišel. Můžu vám pouze popsat fakta. Když jsem se se Zin-mi, dívenkou, jež je středobodem mého filmu, setkal poprvé – a trvalo to jen pár minut –, vyprávěla mi, že žije v malinkatém bytě někde u nádraží, že její tatínek je novinář a maminka pracuje v kantýně. To, co nám ukázali jako jejich byt, byl ale reprezentativní prostor v novostavbě s výhledem na památník idejí vládnoucího režimu. Z tatínka se zázračně stal inženýr a z maminky pracovnice fabriky na sójové mléko. Co se týče bytu, buď jim přidělili nový v souvislosti s naším projektem a oni se tam skutečně přestěhovali, nebo je tam vozili jen na natáčení a na noc museli zpět do svého nádražního krcálku. Pravdu neznám, ale můžu usuzovat například z toho, jak onen oficiální byt vypadal. Skříně neměly obsah, byly úplně prázdné, lino na podlaze nedrželo, leželo tam, jako by ho někdo jenom přivezl a rozroloval. Když jsme se jednou zdrželi při balení techniky, někdo vypnul světlo, ale nejen v bytě – v celém domě. Prostě to působilo jako kulisa, kterou nikdo neobývá. Také jsme se nesměli podívat ani o patro výš, ani o patro níž, ani k sousedům. Přesto nám zaměstnanci ruské ambasády záviděli, že jsme toho viděli víc než oni za pět let svého působení. A že jsme byli u někoho doma. Jenže je otázka, jestli to byl opravdu domov.

Jak filmaři čelili cenzuře a dohledu "koproducentů"? Jak je nakonec oblafli? A bojí se režisér, že to někdo za něj odskáče? Více se dočtete v tištěném Reflexu č. 19, který vyšel ve čtvrtek 12. května.

TEREZA SPÁČILOVÁ

Klíčová slova:
KLDRkoreadokument


Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější