Album The Hope Six Demolition Project je dobrým příkladem hudební nahrávky, která je natolik podařená a přesvědčivá, že se nemusí schovávat za okázalý konceptuální projekt ani obhajovat velkými slovy. A neuškodí jí ani to, že od počátku zdůrazňovaný sociálněpolitický aktivismus je nakonec jejím nejslabším prvkem.
Nezvykle rockově úderná skladba Community of Hope, která album otevírá, ihned po zveřejnění měsíc před vydáním už deváté autorčiny desky dokázala dohnat několik politiků k naštvaným proslovům. A přitom v ní téma washingtonské chudinské čtvrti a projektu její revitalizace není pojato útočně, ale spíš s odstupem, jako povzdech a komentář situace. Znovu se tak opakuje scénář známý z minulých alb: PJ Harvey se nesnaží o urputně a prvoplánově angažovanou tvorbu ani nenavrhuje řešení, ale jen posmutněle ukazuje na problémy a přibližuje atmosféru míst, o nichž zpívá, s až dokumentární citlivostí. O to lépe se jí daří v posluchačích vyvolávat emoce.
Charismatická zpěvačka přesto paradoxně pořád přežívá v myslích většinového posluchače jen jako ta, která „měla duet a pletky s Nickem Cavem“, a mnohým úplně uniklo, v jak výraznou osobnost vyzrála a že se do historie zapisuje úplně stejně jako kdysi dávno před ní třeba Patti Smith nebo Lou Reed. A nejde jen o respekt — už minulá alba ji vynesla do pozice, kdy vyprodává velké sály a na festivalech si často v pozici headlinera vybírá, kde vystoupí. Statisticky pak onu pozici potvrzují i opakované nominace na Grammy, Brit Awards či Mercury Prize, obdržená za minulou desku. I o aktuálním albu se nepřekvapivě mluvilo už se značným předstihem.
Svou roli v tom sehrál i promyšlený marketing: nahrávka vznikala za přítomnosti publika, jako plánovaná součást výstavního projektu Recording in Progress, jenž se odehrával přímo v prostorách londýnského studia Somerset House. Skutečnost, že znovu nepůjde jen o nezávazné a oddechové písničky, zase už předem naznačovaly zpěvaččiny výroky, že nové skladby ji dovedly do Kosova, Afghánistánu a nevýstavních čtvrtí Washingtonu.
Zatímco na předchozím albu Let English Shake se před pěti lety zaměřila na britskou historii, její válečné konflikty a koloniální expanzi (koncertnímu provedení tehdy aplaudoval i narvaný sál pražské Lucerny), na novince připomíná cestovatelku či novinářku, která ze svých cest vydává svědectví o tom, co viděla. A že to bylo trochu jiné, než jak o stejných místech nadšeně referují průvodce pro turisty.
Podobné jako minule je i pohrávání s patosem a melancholií. Polly Jean se na koncertech ráda stylizuje do lehce snové a na obláčku se nacházející umělkyně, jež si i užívá svou trpitelskou image, ale při psaní textů dokáže realitu vidět poměrně věcně. Několik skladeb vzniklo na základě zhudebněného vyprávění zpěvaččiných průvodců na místech, o nichž pojednávají, přičemž někteří prý ani netušili, komu své příběhy vyprávějí. Přesto je z textů písní cítit odstup nezainteresované pozorovatelky. Asi jako když sledujeme válečný konflikt v romantickém filmu: děj sice vypráví o hrozných věcech, ale my podvědomě tušíme, že kameraman, který ho zachytil, po natáčení spokojeně odkráčel na večeři se svou rodinou.
Zklamáni mohou být ti, kteří doufali v něco novátorského. Stejně jako album The Hope Six Demolition Project připomíná svého předchůdce uměleckým přístupem k tematice písní, podobá se mu i hudebně. Teskné nápěvy, výrazné melodie a prakticky stejné skladatelské postupy ovšem přinášejí další silné skladby. Mají citlivá i promyšlená aranžmá a skvěle pracují s dynamikou, jež občas graduje až k majestátnosti, kterou se vyznačují hymny. Stejně tak lze jen stěží přeslechnout vliv starých spirituálů i dřevního blues. Snad nejvýraznější změnou je tak fakt, že zatímco minule se autorka na většině plochy nahrávky doprovázela na autoharfu, dominantním nástrojem novinky je saxofon.
Obsluhuje ho nejen sama zpěvačka, ale i další výrazné osobnosti z řad hostů: Mike Smith hrával s Frankem Sinatrou, Terry Edwards s Gallon Drunk, známými i u nás. Základní dva spolupracovníci ovšem zůstávají na svém místě: John Parish album i spoluprodukoval a Mick Harvey, který zpěvačce dal před časem přednost před Nickem Cavem, s nímž hrával léta předtím, opět obsluhuje hned několik nástrojů. Harveyho v Caveových The Bad Seeds mimochodem na čas vystřídal kytarista James Johnston — a i on se tu objeví mezi hosty. A celou sestavu tvůrců kočíruje producent Flood, podepsaný pod desítkami skvělých nahrávek, od U2 přes Depeche Mode až třeba po Sigur Rós a Foals.
PJ Harvey tentokrát nakonec není zdaleka tak přesvědčivá jako na minulém albu. Ve svém uměleckém aktivismu se tu dostává na hranu, za kterou už je jen laciná agitace, provázená pokryteckou kritikou chyb systému z bezpečné pozice těch, kteří si užívají jeho výhody. Důležitější ale je, že znovu nabízí muzikantsky i skladatelsky vynikající a ucelenou porci písní, jež oplývají neuvadající i okouzlující lyrikou, a i přes všechny negativní jevy komentované v textech i pořádnou porcí naděje. Což by všem těm, kteří si z desky vezmou pouze a jen politické postoje, nemělo uniknout.
