Kapela Timudej: Chceme být jako Halleyova kometa | Reflex.cz
nahoru

Kapela Timudej: Chceme být jako Halleyova kometa

ANTONÍN KOCÁBEK12. dubna 2016 • 20:40
Kapela Timudej: Chceme být jako Halleyova kometa
foto: Supraphon

Na sklonku března vydali své třetí album Ještěně, které se okamžitě po vydání stalo nejprodávanější nahrávkou internetového obchodu Supraphonline. A i když léta patřili k těm, kteří s jistotou roztancují téměř každý klub, v budoucnu už prý mají v plánu vystupovat jen zvolna. „Nechceme jezdit šňůry, ale hrát výjimečné koncerty,“ deklarují.

Poprocková kapela, v jejíž hudbě se objevuje i ska, world music a latina, vznikla kdysi jako studentská zábava. Postupem času projela skoro všechny kluby u nás, slavila úspěchy na řadě festivalů a na jejich vystoupení na domovské scéně v pražském Rock Café vždy dorazí několik set příznivců. O svém novém albu i dalších plánech mluvili zpěvák Pavel Horák, kytarista Tomáš Fleišer a klávesista David Göttlich.

V lednu uplynulo už dvacet let od vašeho prvního koncertu. Oslavili jste to?

Tomáš Fleišer: Nijak zvlášť. Máme pocit, že jsou jiné důvody k oslavám — třeba to, že máme novou desku. Slavit se mají věci, které se povedou, tohle se prostě jen stalo.

Pavel Horák: Já jsem si to třeba sám se sebou oslavil. A taky jsme si zavzpomínali s naším původním zpěvákem Kryštofem Koenigsmarkem na Facebooku. Ta doba je určitě hodně dlouhá, ale myslíme si, že děláme současnou hudbu, takže mám pořád pocit, jako kdybychom hráli třeba jen pět let.

Když byl na české scéně před časem velký boom ska, znamenalo to pro vás značný nárůst posluchačů. Kde se dobře cítíte dnes?

David Göttlich: Mezi ty ska kapely jsme spadli tak trochu shodou okolností — měli jsme v tom duchu jen asi tři písničky. Zvali nás pak na různé podobně orientované festivaly. Cítíme se být ale především taneční kapelou. Jenže slovo „taneční“ má na české scéně často spojitost jen s elektronickou hudbou, s parties, DJs a podobně. My prostě hrajeme hudbu, na kterou se dá tančit. A inspiraci k tomu často čerpáme v té jižní, živější části Evropy.

Používat elektroniku vás tedy neláká?

David Göttlich: Obecně proti ní nic nemáme. Ale kromě pár samplů a smyček, jež na desce obohacují zvuk, jsme neměli potřebu ji využít. Při hraní je pro nás důležité mít možnost měnit tempo, přizpůsobovat se náladě, komunikovat s lidmi v sále, reagovat na proměny. To je to, co dělá muziku živou. A to, co nás na ní baví.

Deska má jasný autorský rukopis pro kohokoli, kdo slyšel její předchůdce, ale zároveň je každá písnička stylově zcela odlišná. Balkánská dechovka, elektroswing, sedmdesátkové disco... To byl úmysl?

David Göttlich: Vyloženě záměr to nebyl. Měli jsme připravené nějaké nápady a to, že každá písnička ctí nějaký žánr, nám vyplynulo až při jejich dokončování. A chtěli jsme to dotáhnout, aby ten žánr byl se vším všudy a nevznikl „kočkopes“. Hodně nám v tom pomáhal náš producent Honza Balcar. Aby sloka nebyla jeden styl a refrén zase jiný. A pak se nakonec neukázalo, že je deset refrénů stejných.

Tomáš Fleišer: Vyplynulo to také z toho, co máme v kapele rádi. Nikdo nejsme úzce žánrově zaměřený, posloucháme všichni hodně odlišné hudby. A baví nás i ochutnávat z různých koutů světa.

Producent vám v tom pomohl jak?

David Göttlich: I ze své praxe zvukaře vím, že každá kapela bez producenta je „slepá“, protože je zavřená uvnitř ve své muzice a pohled zvenčí je strašně důležitý. Honza s námi dělal dva roky, ještě než jsme šli nahrávat, nám pomáhal vybírat nápady i to, kam vše budeme směřovat nebo třeba jaké nástroje použijeme. Pracoval jsem s ním i dříve a vím, že je jeden z nejlepších.

Tomáš Fleišer: Koneckonců, dělal s námi už předchozí desku.

První klip vznikl na jednu z nejméně charakteristických písniček alba. Skoro to od vás působí až jako schválnost. Proč byla vybrána zrovna skladba Já jsem DJ?

Tomáš Fleišer: Uvědomujeme si, že to na někoho třeba může působit jako provokace, ale bylo to jen díky okolnostem. Nahráváním jsme se finančně dost vyčerpali a nezbylo nám než si klipy natočit vlastními silami. Měli jsme nápady na jednotlivé písničky a bylo jasné, že tenhle je realizačně nejnáročnější. A řekli jsme si, že pokud ho neuděláme jako první, neuděláme ho už nikdy.

Ještě předtím jsme ale natočili koncertní verzi písně Bašmajstor a teď právě dokončujeme další klip – Surikata. Já jsem DJ jsme natáčeli v Černošicích a v Českých Budějovicích, odkud pochází taneční soubor NG Dance Crew, který se na klipu podstatnou měrou podílel a kde sídlí klub, v němž se odehrává podstatná část příběhu.

Pavel Horák: Potřebovali jsme tu diskotékovou „blikací“ podlahu a tu měli jen tam.

 

V jedné pozvánce na koncert jsem našel slovní spojení, že s Timudejem „se pojí neřízená legrace“. Jak moc je neřízená?

Pavel Horák: To je dobré. Co se člověk všechno nedozví.

David Göttlich: Není to tak, že bychom jen improvizovali. Ale myslím, že je opravdu neřízená dost, vše prochází procesem postupného zrání a úprav, ale čím více se toho objeví spontánně, tím lépe. Není to pak sterilní.

Tomáš Fleišer: Já bych to spojení „neřízená legrace“ nepoužil. Mně to evokuje zábavný pořad v televizi, kde někdo vymýšlí jeden skeč za druhým. Myslím, že nechceme být zábavní za každou cenu, a ani takoví nejsme. Ale tím, že děláme hudbu jako koníček, si to vždy snažíme užít. Nechceme jezdit šňůry, ale hrát výjimečné koncerty. A když už na nich jsme, tak sebe i lidi pobavit, abychom si to společně užili.

Má to nějaké hranice, kam byste v té legraci nešli?

David Göttlich: Víte, kolik mi seškrtali textů?

Pavel Horák: Každá písnička jich má tak pět dalších. Ale nakonec z toho vyjdou jen ty nejlepší nápady.

David Göttlich: Nadáváme si ovšem u jejich výběru poměrně dost.

Tomáš Fleišer: Autocenzura nicméně klesá se stupňující se hladinou alkoholu v krvi.

Projevuje se ve vašem humoru vliv dávného spojení s kapelou Chaprál Crazy-Plesk!, kde jste někteří souběžně hráli a odkud k vám přišel i klávesista?

Tomáš Fleišer: Všechno zanechá nějakou stopu. Chaprál byl unikátní a určitě jsme si z něj vzali to, že se nebereme příliš vážně. A nebojíme si dělat legraci i z věcí, které jiným už přijdou za hranou.

David Göttlich: Ano, nazí po Praze už jsme kvůli videu chodili...

Pavel Horák: ... a psali o tom i v Blesku. Ale to bylo před deseti lety.

Na druhou stranu — jsou pro vás důležité jen tanec a zábava, anebo vám jde i o něco víc?

Tomáš Fleišer: Kromě tance a zábavy by tam mělo být i nějaké tajemno. Nemáme potřebu ovlivňovat názory, chceme vzbuzovat emoce.

Pavel Horák: Abych ocitoval našeho gurua Rudy Korera: „Lepší fanynka v hrsti než fanoušek na střeše.“

I na novém albu se hodně projevuje pro Timudej charakteristické velké množství novotvarů, nonsensů a slovních hříček v textech. To vzniká společně?

David Göttlich: Nejvíce textů chrlím já, ale zároveň fungujeme kolektivně. Říkáme tomu „systém vrstev“. Udělám text a to vyprovokuje další reakci a někdo něco přidá. A někdo další pak doplní něco i k tomu. Někdy ve finále pak z té původní „vrstvy“ nezbude skoro nic. Novotvary tam jsou pro to, že chceme, aby to bylo veselé, ale aby to nebylo prvoplánové a všechno jasné na první poslech. A zároveň ty slovní hříčky i malují atmosféru té písničky. Máme také moc rádi cizí jazyky a rádi je začleňujeme do textů, nejsou ale řazeny bezmyšlenkovitě, vždy mají návaznost na daný příběh.

Tomáš Fleišer: Jak to lidé opakovaně poslouchají, pořád tam mají možnost objevovat něco nového. Alespoň u minulé desky nám to někteří fanoušci říkali — že se jim tam třeba, když to poslouchají podesáté, objevilo něco, co předtím vůbec nevnímali...

David Göttlich: Kluci se mi občas kvůli tomu smějí. Kdybych ten text psal jako povídku, měl by tak deset stránek. Takhle tam zůstane jen pár důležitých slov. Ale mají tak několik rovin.

Bývaly doby, kdy jste pravidelně koncertovali i sedmkrát osmkrát měsíčně. Nyní hrajete naopak málo a ani k albu nebudete mít turné. Proč?

Tomáš Fleišer: Už to tak dělat nechceme. Těšení vzniká prodlevami. Neměla by to být rutina, ale radost. I do budoucna tak chceme hrát maximálně dva koncerty za měsíc. Radost z hraní je pro nás klíčová. Jsme jako Halleyova kometa, která jednou za čas přiletí a všichni se na ni těší. Včetně nás. Proto i křest alba bude až na podzim. Až všichni, kteří budou mít zájem, budou mít tu desku naposlouchanou. Čím jsme starší, tím více si uvědomujeme, že ta kapela je něco jako dar. Je dobré si ho užít.

ANTONÍN KOCÁBEK

Klíčová slova:
kapelahudbarozhovor


Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější