Arnošt Lustig, jeden ze světově nejproslulejších českých literátů, zemřel právě před pěti lety | Reflex.cz
reklama
nahoru

Arnošt Lustig, jeden ze světově nejproslulejších českých literátů, zemřel právě před pěti lety

Kateřina Kadlecová26. února 2016 • 11:03
Arnošt Lustig, jeden ze světově nejproslulejších českých literátů, zemřel právě před pěti lety
foto: Archív

Když spisovatel, scenárista a vysokoškolský učitel Arnošt Lustig 26. února roku 2011 umřel, prožívala jsem jeden z nejhezčích dní svého života. Mému prvorozenému dítěti byly právě dva dny a já nechtěla nic víc než ležet vedle mimina a poslouchat, jak roste. Jenže jsem si ke kojení pustila ranní televizní zprávy a tam mi to řekli. Že ve čtyřiaosmdesáti letech na rakovinu (stejný věk, stejná nemoc jako před týdnem Umberto Eco) zemřel muž, který předtím už tolikrát utekl hrobníkovi z lopaty. Jako kluk v koncentrácích, jako mladík v transportu smrti, ze kterého se mu podařilo uprchnout.

reklama

Arnošta Lustiga zná celý svět a jako jeden z mála českých spisovatelů, aspoň co se pamatuju, nebyl pro školáky a studenty jen jménem ze seznamu povinné školní četby. Snad je tomu tak i dnes. „Za nás“ při hlasitém školním čtení Lustigovy Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou přeskakoval hlas i třídnímu šaškovi, a nebylo to kvůli mutování. Holocaust, podstatu židovství, život v ghettu a válku viděnou dětskýma očima jsme pochopili ne z učebnic dějepisu, ale z povídek souborů Noci a naděje a z Démantů noci.

Setkala jsem se s ním jen třikrát a vlastně pokaždé za tímtéž účelem – rozhovor pro Reflex na počátku léta 2009 se nám totiž poněkud protáhl. Pořád nám do povídání vstupovali jeho blízcí (přátel měl autor románu Kamarádi nepočítaně, oslovoval je „ty bejku“ a „krasavice“ a „kočičko“), číšníci (dobré jídlo a pití si nedokázal odpustit, ani když mu lékaři doporučovali dietu) a nečekané události (přílety ztracených známých, neočekávaná pozvání na obědy).

Přesně na tu vitalitu, těkavost a bujarost jsem myslela, když jsem v porodnici mezi přebalováním a převalováním zkoušela psát nekrolog. Jenže mi to vůbec nešlo, a nebylo to tím miminem – za prvé jsem nedokázala pochopit, že někdo tak živý opravdu zemřel, a za druhé jsem neuměla psát o pozoruhodných Ditách Saxových, Vili Feldech a Perlách Sch., protože jsem pořád myslela na to, jak při našem rozhovoru tu literaturu nebral až tak vážně, jak říkal, že jen zaznamenal svůj život, a jak chtěl mluvit o lásce, těle a smrti mnohem víc než o díle, tvorbě a kultuře.

Nechci být vulgární, ale Arnošt Lustig byl hroznej štramák, i když už měl leta, a jakožto někdejší šéf českého Playboye chápal jako svou svatou povinnost tím playboyem zůstat. Tahle stránka jeho osobnosti – kožená bundička, šáteček kolem krku, hřebínek v zadní kapse kalhot, poznámky k lásce a milování –, mi narušovala pietní tón onoho nekrologu do takové míry, že jsem ho, pokud se dobře pamatuju, radši ani neodevzdala. Zato jsem požádala muže, aby mi do porodnice další den rozhodně donesl Lustigovu Ulici ztracených bratří. Zavzpomínejme dnes, v den pátého výročí, na Arnošta Lustiga ve společnosti nějaké z jeho knih nebo pečené kachny z našeho rozhovoru.



Klíčová slova: literaturarozhovorArnošt Lustig



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama