Recenze: David Bowie se na albu Blackstar stále brání bačkorám a důchodu - 80 % | Reflex.cz
nahoru

Recenze: David Bowie se na albu Blackstar stále brání bačkorám a důchodu - 80 %

Antonín Kocábek7. ledna 2016 • 20:00
Recenze: David Bowie se na albu Blackstar stále brání bačkorám a důchodu - 80 %
David Bowie: Blackstar
• foto: 
www.davidbowie.com

Po smrti Lemmyho už světovému rocku těžko zpochybnitelných ikon mnoho nezbývá. Devětašedesátiletý David Bowie k nim však bezpochyby patří, a to přestože na své nové nahrávce, tak jako už ostatně v minulosti několikrát, rockové jistoty podrývá v jejich samotném základu.

Předchozím albem The Next Day udeřil před třemi lety jako hrom při letní bouřce; po desetileté pauze už ho nikdo příliš neočekával, a hlavně se ho podařilo předem až obdivuhodně utajit. Svou pětadvacátou studiovou desku však se vší parádou oznámil s předstihem a nasměroval její vydání na den svých narozenin, 8. ledna. Ta otázka tak visí ve vzduchu už od 19. listopadu, kdy se objevila titulní skladba jako první singl chystané novinky: “Jak to ten chlap sakra pořád dělá?”

Obal desky
Minulou deskou Bowie snadno potvrdil, že hudební senility se u něj posluchači ještě zdaleka obávat nemusejí a že pořád setrvává nad průměrem, ale přesto vyprovokoval spekulace o usazenosti a určité nostalgii, s jakou se ohlížel za svou minulostí. Klipem i obalem se tehdy vrátil k nejslavnějšímu “berlínskému” období a na albu byla vedle podmanivých melodií oceňována více vyrovnanost než schopnost vzrušovat a překvapovat. S aktuální nahrávkou, jejíž název bývá uváděn i jen jako symbol ★, jako by se oněm spekulacím razantně vzepřel.

Zvukově experimentální a prodchnutá art-rockovými i jazzovými impulsy - tak se bude i zpětně o nahrávce mluvit. Charakteristický zůstává především bolestný pěvecký projev, ale aranžérská spletitost i kompoziční zlomy nedovolují nechat se uhoupat zamyšleně melancholickými pasážemi.

Děje se tu toho tolik, že i opakovaně je co objevovat a stále znovu a znovu se lze podivovat nenápadným detailům. Autor znejišťuje skoky od rozmáchle pompézních poct (své vlastní) hudební historii k nečekaným zvukovým detailům. Od tradičních a až filmově znějících dechů k elektronické agresivitě a razantním rytmům. To, jak se kupříkladu nervózní a napjatá atmosféra najednou v polovině titulní skladby zlomí v něžnou melodii, je jen jedním z mnoha vrcholů.

Nahrávka pro celou rodinu...Nahrávka pro celou rodinu...

Je příznačné, že v řadách spolupracovníků s minulostí zpěváka spojuje prakticky jen osoba osvědčeného producenta Tonyho Viscontiho, zatímco ve studiu se tentokrát obklopil novou sestavou muzikantů s jazzovými zkušenostmi. Klíčovou osobou je mezi nimi především saxofonista Donny McCaslin - i proto, že je to právě saxofon a ne například kytara či elektronické samply, co tu hraje v prvním útoku. Přesto má nahrávka pestrou paletu vlivů (Visconti se nechal slyšet, že Bowieho inspiroval i třeba rapper Kendrick Lamar) a spokojit se s tvrzením, že jde o okouzlení jazzem, by bylo laciné i zavádějící zároveň.

Soustředěnost hudby dokumentuje nekompromisní přístup, s jakým všichni důsledně naplňovali skladatelovu vizi. A to, že na albu je pouhých sedm skladeb, přičemž úvodní z nich má deset minut a ta úplně nejkratší i v dnešní uspěchané době čtyři a půl, jistě také není náhoda.

Nervózní a občas až paranoidně temné hudbě jdou na ruku i texty. Objevují se v nich motivy násilí, smrti, neprvoplánová podobenství, nejasné úvahy i mystické obrazy. A jestliže v titulní skladbě přesvědčeně zazní “Nejsem žádná popstar”, pak to ani v nejmenší nepůsobí jako póza, která má posluchači vsugerovat falešnou skromnost, ale spíš jako pocit, který je průvodcem dnešní nejisté a časům velkých popkulturních ikon odcizující se doby. Ale kdyby se prostřednictvím textů chtěl někdo dozvědět něco nového o jejich pisateli, nejspíše může jen pokrčit rameny: tajuplnost se neprojasňuje a pečlivě střežená maska zůstává na svém místě.

Čerstvé Bowieho album nabízí hudební paralelu k pokračování filmového fenoménu Star Wars. Jenomže na rozdíl od plných kin a bohatého zúročení jejich nového příběhu pro další výdělky prostřednictvím například merchandisingu je zde patrná rezignace vůči nepsaným pravidlům hudebního průmyslu. Ne, tyhle podivné, temné, složitě strukturované a ve všech směrech odvážné skladby nebudou hrát rádia a nebudou z nich šílet davy. A navzdory vysoce emocionálnímu charakteru lze jen sotva doufat v masovou odezvu. A to přesto, že v závěrečné dvojici skladeb se objevují nemalé náznaky smíření a vstřícnosti.

Rozluštit “kód” toho, jak si nové písně vyložit, a najít klíč k jejich správnému uchopení, je tím nejzajímavějším, k čemu album inspiruje. Tak trochu totiž nabízí každému něco, je otevřené a i při vší nesourodosti jako celek dává smysl. O tom, že už svou podstatou je svého druhu výsměchem všem mladým muzikantům, nacházejícím cestu v návratu v úspěšných retro postupech, ani nemluvě. Jeho tvůrce se totiž opět nespokojil s opakováním už osvědčeného, ale namísto toho vzkázal všem, že na klid, teplé papuče a partii domina (abych vzpomněl na jistý už notně otřepaný film pro pamětníky s odcházejícím Oldřichem Novým) si v jeho případě mají ještě všichni nechat zajít chuť.

Antonín Kocábek

Klíčová slova:
rockhudbarecenzedavid bowie


Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
Nejčtenější
E15